Všechno, co potřebujete vědět o arabském světě

Kniha Arabský svet - iná planéta? (česky Arabské svět - jiná planeta?) je příručkou pro všechny, kteří si nevystačí s mediálními zkratkami a vyprávěním známých o dovolené v Tunisku. Kdo jsou vlastně Arabové? Je Arab zároveň taky muslim? Jak je to se ženami a zahalováním? Jak to chodí v arabské rodině? Opravdu muslimové nepijí alkohol? Je pracovní týden v arabských zemích stejně dlouhý jako ten náš? Na tyhle a mnoho dalších otázek, které Evropany nejvíc zajímají, dostanete odpovědi.

Emíre Khidayer zúročila dlouholeté zkušenosti z práce diplomatky a byznysmenky v arabských zemích (především v Egyptě, Kuvajtu a Iráku). Každou z nich navštívila a poznala místní lidi a zvyklosti. Její kniha je tak u nás naprosto ojedinělá, protože předkládá realistický obraz založený na osobních zkušenostech. A často je to fascinující čtení, protože ačkoliv nám to tak někdy může připadat, arabský svět rozhodně není jednotná masa. Je veliký rozdíl mezi takovým Egyptem, Saúdskou Arábií a třeba Libanonem. V úrovni lidských práv, ve způsobu oblékání i v přístupu k rodině. Z "anonymity" pro mě vystoupil taky třeba Omán, o němž jsem doteď měla minimální znalosti.

Zatím jsem v arabských zemích nikdy nebyla a nevím, jestli mě to někdy čeká (ačkoliv některé z nich bych navštívila moc ráda). Ale pro porozumění Arabům a jejich způsobu života (a částečně taky třeba současným událostem v Evropě) není lepšího a efektivnějšího způsobu, než si přečíst Arabský svět. Emíre Khidayer píše čtivým jazykem a přidává vlastní zkušenosti a zážitky. Těch 200 stránek je doslova nabitých informacemi. Možná je nevyužijete hned, ale snad se vám - podobně jako mně - poodhalí nová část světa, která je pro nás stále tak trochu zahalená závojem zkreslených mediálních informací.

Jediné mínus? Četla jsem první vydání, které nepostihlo Arabské jaro, válku v Sýrii, nástup Islámského státu. Tyhle události významně proměnily politickou situaci v celém arabském světě, od Iráku po Maroko. Mezitím ale vyšlo už i druhé, poupravené vydání, které by už mělo tuhle situaci reflektovat. Emíre Khidayer vydala taky další knížku, Život po arabsky, kde rozvíjí témata načnutá v Arabském světě.

Hodnocení: 4,5/5

Goodreads
Emíre Khidayer: Arabský svet - iná planéta
Nakladatelství Marenčin PT, první vydání, 2009

Netypické, pomalé a zamyšlené YA

Musíte vědět jednu důležitou věc o tom, jak čtu: nesnáším konce. Pokud je příběh v jedné knize, nezbývá mi nic jiného, než prostě dočíst na konec a přežít to. Pokud se ale autor(ka) rozhodl(a) roztáhnout příběh do několika dílů, zpravidla se mi stává, že se u předposledního tak nějak... zastavím. Vědomě a někdy i nevědomě. Jeden z mých cílů pro tenhle rok bylo dočíst co nejvíc sérií, které jsem někdy rozečetla. (Což zahrnuje taky znovupřečtení těch předchozích dílů.) Protože většina těch knih patří do young adult, snažím se taky odpovědět na to, jestli tenhle žánr má co říct i po tom, co jste oslavili dvacítku.

Na Mrazení, první díl série Vlci z Mercy Falls, jsem poprvé narazila před pěti lety a zamilovala jsem se do něj okamžitě. Krásný, čistý příběh. Pomalý, psaný krásným jazykem. Jediným problémem je, že by podle mě bez problému fungoval jako samostatný román. Odehrává se ve vymyšleném městečku Mercy Falls v Minnesotě. Dům, ve kterém bydlí Grace, sousedí s lesem, kde žijí vlci. Celé roky je pozoruje a fascinuje ji zvlášť jeden, "její" vlk se žlutýma očima. Když ho potká jako opravdového kluka, samozřejmě se do něj zamiluje... Ale jak to udělat, aby už zůstal navždycky člověkem?

Vlkodlaci v sérii Vlci z Mercy Falls jsou totiž ovlivňováni počasím. V zimě jsou vlky, v létě lidmi. A po několika letech už vlky zůstanou napořád. To určuje závod s časem a postupné hledání léku na tuhle "nemoc", což je jeden z hlavních motivů série. Sam a Grace se snaží získat co nejvíc času spolu. Než přijde zima.

Mrazení mě učarovalo naprosto kouzelným stylem psaní (doplněným o poezii), kterým se Maggie Stiefvater vyznačuje - a samozřejmě skvělým překladem, který je opravdu radost číst. Jen málo knih ve vás dokáže vyvolat potěšení ze slov, z toho, jak jsou sestavená a jak krásné to dohromady je. V dalších dvou dílech mě ale pomalé pasáže spíš nudily - nevím, jestli to je tím, že jsem je četla v anglickém originále. Uvědomovala jsem si, že čeština je v některých ohledech mnohem bohatší než angličtina, a některá místa mohla být v překladu mnohem bohatší.

V dalších dílech, Linger (Váhání) a Forever (Splynutí), se všechno komplikuje, jako by autorka násilím oddalovala happy end, který stejně musí přijít. Další postava bojuje s vlkem uvnitř sebe, a na vlčí smečku musí čelit hrozbě vyhubení. Na scénu vstupují dvě nové postavy. Isabel Culpeper, "ledová královna", která se překvapivě spřátelí s Grace a Samem. A Cole St. Clair, frontman známé kapely, který se místo sebevraždy rozhodl stát vlkem. Úhly vyprávění jsou teď čtyři, což trochu tříští tok příběhu.

Poslení díl pro mě nebyl moc uspokojivým závěrem série. Ano, všechny postavy prošly vývojem, hlavně Sam (od depresivního teenagera s traumatem z dětství po rozhodného vůdce smečky) a Cole (od sebevražedných choutek po nadějného vědce). Pár postav muselo zemřít, aby to dodalo situaci vážnost, kterou by konce měly mít. Ale nějak to na mě nepůsobilo, a nevím, jestli to bylo tím, že jsem tím příběhem už tolik nežila. Pár desítek stránek před koncem totiž opravdu skvělé (a dojemné) momenty byly. Konec byl takový... nevýrazný.

Vztah Sama a Grace je dokonalý. Nemusejí mluvit, aby věděli, co si ten druhý myslí. A celou dobu vědí, že spolu prostě skončí, ať se děje cokoliv. (To trochu uvolňuje tlak z toho, jaký bude konec - takovou dvojici přece nejde rozdělit!) Pokud vás takováhle romantika nebaví, můžete taky fandit Isabel a Coleovi, jejichž divoký vztah-nevztah se proplétá druhým i třetím dílem jako protipól Sama a Grace. A Maggie Stiefvater jim věnovala samostatný román Sinner, který loni vyšel.

Vlci z Mercy Falls vůbec nejsou typickým young adult bonbónkem. Není to ten jiskřivý příběh plný rychlých, sarkastických dialogů a drsných hrdinek. Ten příběh je pomalý, leckomu by mohl připadat i nudný. Je tam moc pasáží, kde se rozebírají myšlenky a emoce. A docela málo sarkasmu. Ale pokud na tohle všechno přistoupíte, dostanete čistý a místy až kýčovitě krásný příběh, který vás může okouzlit.

Nové televizní seriály pro podzimní týdny

I letos (stejně jako minulý rok) jsem dala šanci novým podzimním seriálům v České televizi. Zatímco ty loňské z české produkce nejspíš skončily na smetišti dějin (i když přiznávám, že Soudce A. K. jsem sledovala až do nepříliš uspokojivého konce), aspoň na jeden z těch letošních bychom si mohli i za rok vzpomenout.

Labyrint

Jiří Strach režíroval kriminálku, která svou mysteriózní atmosférou navazuje na třídílné série Ďáblova lest a Ztracená brána. Začíná nálezem těla lokálního politika probodnutého kůlem, pokračuje zmizením dívky. Českým kriminalistům pomáhá ve vyšetřování zarputilá Slovenka, která případ spojuje s vraždou slovenské dívky. Labyrint pokračuje v současném trendu drsných severských detektivek - včetně hlavního hrdiny Jiřího Langmajera a jeho neuspořádaného rodinného života. Ke sledování (nebo čtení) detektivek se moc často nedostanu, takže nemám moc velké srovnání, ale Labyrint můžu doporučit.

Na předchozí díly se podívejte tady.

Rudyho má každý rád

Adaptace cizích seriálů možná není vždycky špatný nápad, ale v případě sitkomů ano. Rudyho má každý rád vychází z amerického sitkomu Raymonda má každý rád, který letěl v devadesátkách. Herci se sice docela snaží, ale dialogy doslova šustí papírem, jak se scénáristi snaží do českého prostředí vložit něco, co bylo vtipné v Americe před dvaceti lety. A celé to prostředí je příšerně umělé, takže ani na minutu nevěříte, že se to celé neodehrává kdesi ve studiu. Když k tomu ještě připočítám umělý smích téměř za každou větou (přičemž těch vtipných tam je vážně poskrovnu), nemůžu pochopit, proč v tom hrají ti herci, co v tom hrají (Saša Rašilov, Jitka Schneiderová, Eva Holubová, Oldřich Navrátil, David Novotný). A proč se to vlastně vysílá.

Pokud to přece jen chcete zkusit, podívejte se sem.

Doktor Martin

V pátek beží další seriál podle předlohy, tentokrát britské. Miroslav Donutil hraje bývalého chirurga, který se stěhuje do vesnice v Beskydech, aby se stal novým praktickým lékařem. Ten příběh by nebyl špatný, kdyby tak moc nesázel na stereotypy. Doktor je z Prahy - arogantní. Lidi z vesnice - přátelští a dobrosrdeční. Když se doktor snaží zavést nějaký řád v ordinaci, je špatný; takhle se to asi dělá v té jeho Praze. Takže zápletka je jasná - na konci strohý a arogantní doktor "Pražák" roztaje a zapadne mezi vesničany. (Většina těch vesnických postav je jinak tak hloupá, až si říkám, že tvůrci chtějí podporovat nevraživost Prahy vůči regionům a naopak... Ve mně stoprocentně podpořili pragocentrismus.) Nejspíš bude stačit podívat se za pár týdnů, abych zjistila, jak moc jsem se trefila.

Minulé díly najdete tady.

Pátá série Panství Downton

A na závěr moje milované Panství Downton, jehož předposlední série začala v pátek na ČT2. Jen málokterý seriál ve mně dokáže vyvolat takové emoce. Jen málokterý seriál zůstává skvělý i po tolika sériích. Jen málokterý seriál je v dabingu téměř tak dobrý jako v originále. V Panství Downton ožívá stará dobrá Británie z dob, kdy ji ještě všichni brali vážně. Kdy všichni uznáváli roli aristokracie ve společnosti. A ukazuje dobu, kdy se tohle začalo už trochu lámat. (Trochu víc jsem o něm psala loni.)

(Obrázky: 1, 2, 3, 4)

Zkoušení Johna Greena

Johna Greena jsem měla ráda ještě před tím, než se jeho knížky dostaly do Česka. A dokonce ještě předtím, než jsem od něj cokoliv četla. Ráda se čas od času podívám na jeho videa a ke Crash Course jsem se mnohokrát vrátila i po tom, co mi pomohl s učením na maturitu z dějepisu. Knížky Johna Greena jsem si nechávala "až na potom". Za prvé, je jich celkem málo. A za druhé, všichni říkali, že jsou prostě úžasné, plné hlubokých myšlenek, které příběh přesahují. Že se v nich dá najít tolik věcí. A já jsem člověk, který se dokáže těšit docela dlouho.

Když jsem loni (konečně) přečetla Hledání Aljašky, na něž jsem slyšela snad nejvíc chvály, bylo to pro mě zklamání. Ten příběh ke mě prostě vůbec nemluvil. Ať jsem o něm přemýšlela sebevíc, nenašla jsem si k němu cestu. Teď, po roce, jsem Johnu Greenovi dala další šanci - konkrétně jeho v pořadí čtvrté knize Papírová města. Ačkoliv kostra příběhu je - prý úmyslně - Hledání Aljašky nápadně podobná, líbila se mi mnohem víc. Ale ten přesah - pokud tam vůbec byl - mi zase zůstal celkem skrytý.

Papírová města jsou celkem fajn příběh, který zahrnuje sympatické postavy, hledání a sestavování vodítek a road trip. Vypravěčem je Quentin, který je od dětství zamilovaný do své sousedky Margo - krásné, populární, a tajemné. Teď jsou v maturitním ročníku a ven už spolu dávno nechodí. Když Margo zničehonic zaklepe Quentinovi na okno a zaplete ho do nočního dobrodružství, nemohl by být víc překvapený. A když Margo hned další den zmizí, Quentin je odhodlaný najít ji pomocí nápověd, které za sebou zanechala. S pomocí svých kamarádů aĺe postupně odhaluje Margo, kterou tak docela neznal, protože všem nastavovala jinou tvář.

Každý si nejpíš v příběhu musí najít to svoje. Bezprostředně po dočtení jsem měla pocit, že to, aby se celá kniha točila kolem jedné postavy (Margo), ačkoliv se tam skoro neobjevuje, prostě nefunguje (podobně jako v Hledání Aljašky). Pak jsem se na Papírová města ale začala dívat jinak - jako na příběh o Quentinovi. Na začátku Margo sleduje zpovzdálí a jinak žije rutinu, kterou má rád. Ale jak postupně sestavuje mapu k Margo takové, jaká je (možná) doopravdy a podřizuje tomu celé závěrečné týdny školy, začne se měnit v někoho, kdo věci dělá a nejenom sedí doma a na něco čeká. A taky si uvědomuje, že to, v co doufal a co celou dobu chtěl, možná nemusí být to nejlepší.

Papírová města se nevyrovnají mým oblíbeným žánrově podobným knihám, jako je Kdo chytá v žitě nebo Perks of Being a Wallflower. Pokud takovou knihu hledáte, doporučila bych vám dívat se dál - kdybych nevěděla, jak nevyzpytatelné je to, jestli se někomu nějaká kniha líbí nebo ne. Stejně to většinou záleží na vaší náladě a prostě na tom, kde zrovna v životě jste. Takže Papírová města zkuste. A já budu Johna Greena zkoušet dál.

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
John Green: Papírová města (Paper Towns)
Nakladatelství Euromedia Group (edice Yoli), 2014, druhé vydání
Překlad Veronika Volhejnová

Móda v internetovém věku

Většinu dětství jsem chtěla být módní návrhářkou. Byla jsem fascinovaná každým módním časopisem, který se mi dostal do ruky, nábožně jsem sledovala v televizi cokoliv, co se módy aspoň trochu týkalo a hlavně jsem pořád kreslila oblečení. Ten sen se rozpadl, když jsem zjistila, že šicí stroj je pro mě nerozřešitelnou záhadou a práce s ním prostě utrpení. To ostatní ale v menší míře zůstalo. Čas od času kreslím oblečení. Už asi pátý rok odebírám měsíc co měsíc Marie Claire. Nad oblečením přemýšlím víc než většina ostatních lidí, které znám. A taky už nějakých pět let sleduju desítky módních blogů.

Módní časopisy vždycky byly tím hlavním zdrojem informací o módě. Co se bude nosit, čím se máte ličit, co si máte koupit. Nedávno jsem si ale uvědomila, že tohle už přestalo platit.

Módní blogy se začaly objevovat asi před šesti lety. Původně je psali normální lidi, kteří si nemůžou dovolit designérské oblečení, ale nakupují v řetězcích nebo v second handech a (stejně jako normální lidi) nosí jednu věc mnohokrát. Takže okamžitá inspirace pro čtenáře, kteří si mohou klidně hned pořídit některý z kousků, který jejich oblíbený bloger má. Pravý opak módních časopisů, které prezentují kabelky od Chanelu jako něco, co by měl mít každý.

Dnes může být takový módní blog výnosný byznys, pokud jste dost vytrvalí. Ti nejlepší zahraniční bloggeři mají výdělky v řádech milionů dolarů. (Pokud vím, tak u nás se zatím nikomu nepodařilo udělat si z blogu kariéru.) Přesto si většina z nich zachovává aspoň náznak normálnosti, která je k úspěchu přivedla - toho, že jsou přece jako vy. Pokud sledujete tolik blogů jako já, každý den máte k dispozici třeba dvacítku nových příspěvků. (A pokud na to každý den nemáte čas, dopadnete jako já a na Bloglovin' budete mít přes 300 nepřečtených příspěvků.) Okamžitě máte přehled o tom, co se nosí a jak to kombinovat. A sami se můžete rozhodnout, jestli se vám to líbí, nebo ne.

Takže když mi do schránky přijde jednou za měsíc Marie Claire, všechno o aktuálních trendech už dávno vím. Pokusy časopisů naservírovat vám nejnovější módu "přímo z mola" působí už spíš smutně. A redaktorky - narozdíl od blogerů - navíc už nepůsobí dojmem, že vědí, co lidi opravdu chtějí a jak se normální lidé oblékají. Anebo to vědí, ale nezajímá je to.

Původní filozofie módních blogů - lidi jako vy, kteří nemají neomezené možnosti a nosí dostupné oblečení, které si klidně můžete koupit taky - je dnes už docela vyprázdněná. Málokdo z nejznámějších bloggerů ještě nosí něco z H&M nebo ze Zary. A kvalita fotek se obrovsky zlepšila (dneska už těžko uspějete, pokud se fotíte v pokoji před zrcadlem). Většina blogerek ale pořád má to hlavní: nositelné outfity. Editorialy v módních časopisech sice možná mají větší uměleckou hodnotu, ale nositelnost často pokulhává. Není to móda z ulic, je to pouze něco, čím se inspirujete, ale musíte to přetvořit.

Módní blogy jsou pro čtenáře neskutečně svobodnou záležitostí. Můžete sledovat, koho chcete a kdy chcete. Pokud vás někdo nebaví nebo je vám protivný, prostě kliknete na "Unfollow". Nemusíte platit za časopis, který si v obchodě ani nemůžete prolistovat, protože je příhodně zabalený v igelitu. (Většinou kvůli příloze, což bývají plastové "trendy plážové tašky" nebo "stylové sluneční brýle".) A z nabídky módních blogů si vážně vybere každý. Malé blogerky, vysoké, štíhlé, plnoštíhlé. Minimalistický styl, klasický styl, barevný, bohémský, a plno dalších věcí, ke kterým neumím přiřadit jména. Designérské kousky, second handy, konfekce. Všechny světadíly. A dnes už taky většinou nezůstává jenom u módy, tak nějak přirozeně se k tomu přidala kosmetika, cestování, fotografie.

K tomu, abyste mohli módní blogy sledovat a užít si to, si musíte uvědomit pár věcí. Zaprvé, sdílení života je pro hodně blogerů způsob obživy a jejich články jsou marketingově do nejmenšího detailu promyšlené. Takže ne, nepotřebujete ty boty, ani tu tašku, která je v tom nejnovějším příspěvku (společně s tzv. affilate links, které jsou jedném ze zdrojů příjmů blogerek). Zadruhé, nebudeme si nic nalhávat: módní blogy vyvolávají pocity závisti. Instagram plný exotických cest, nových (teď už designérských) bot a skvěle vypadajícího jídla. Proti téhle falešné dokonalosti jsem už docela imunní, protože nikdo se nefotí, když má pitomý den a nejradši by nikam nešel, ani když má doma příšerný nepořádek. Nebo když umírá ve fitku. Kromě toho, za ty skvělé výhody blogerky platí tím, že na sociálních sítích vystavují kdejaký detail ze svého života (míra se liší, některé blogy působí dojmem, že si jejich autorky pořídily děti, aby je mohly na internetu vystavovat). A taky tím, že jsou pořád online.

Netvrdím, že módní časopisy jsou mrtvé. To by bylo stejné, jako říct, že jsou mrtvé knihy, protože přece máme čtečky. Módní blogy ale stojí na prvním místě v blízkosti a dostupnosti čtenářům, a - světe div se - taky v autenticitě.

Přečtěte si, jak chutná masala

Moc ráda čtu články o Češích (nebo Slovácích) žijících v zahraničí. Jak v zemích, které jsou nám relativně blízké, tak v místech, která jsou pro nás přinejmenším exotická. K blogu Ako chutí masala - dnes už Recepty z Indie jsem se sice dostala jiným způsobem, v tomhle článku obojí spojím.

Tak jako na mnoho jiných věcí na internetu jsem blog Slovenky žijící v Indii Michaely Samant objevila docela náhodou: hledala jsem indické recepty, které by byly zvládnutelné pro kuchařského amatéra, jako jsem já. Po prohlédnutí jejího úctyhodného portfolia receptů jsem se dostala taky k článkům, ve kterých píše o své rodině a životě v Indii. Právě zážitky od lidí, kteří v nějaké zemi dlouhodobě žijí (a ještě k tomu jsou vám kulturně blízcí), jsou podle mě nejlepší způsob, jak se dozvědět víc, když tušíte, že se tam asi v nejbližší době nepodíváte (a třeba po tom ani moc netoužíte). Když jsem zjistila, že na Slovensku už v roce 2013 vyšla Michaele knížka s názvem Ako chutí masala, při návštěvě Slovenska jsem si ji hned koupila. (Až doma jsem zjistila, že už vyšla i v češtině, takže na Slovensko pro ni nemusíte!)

V knize se dozvíte všechno o tom, jak se holka z Myjavy dostala do Indie: jak se přes internet seznámila se svým budoucím manželem, jak ji požádal o ruku, jak přijela poprvé do Indie a rozhodla se zůstat. Jak se jí narodily dvě dcery, jak se s rodinou mnohokrát stěhovala... a jak postupně ovládla indickou kuchyni. Michaelina kulinářská cesta mi dává naději, že ještě není nic ztraceno. Když přijela do Indie, neuměla uvařit skoro nic a zoufale hledala ve městě krámek, kde by prodávali "naše" máslo. Dnes v Indii žije už víc než deset let a seznam receptů, které už publikovala na blogu, mluví za vše. Několik receptů najdete taky v knížce.

Trochu mě zklamalo, jak je knižní Ako chutí masala úzká a jak jsou jednotlivé kapitolky krátké. Určitě se dozvíte plno zajímavých věcí, pokud toho - podobně jako já - o Indii moc nevíte, přesto jsem ale čekala trochu podrobnější vyprávění o každodenním životě. Možná si to Michaela nechává na další díl. Mezitím každopádně zkuste některé z jejích receptů - ale připravte se na to, že některé ze surovin, které se v Indii běžně používají, se u nás dají těžko sehnat, nebo jsou dost drahé.

(Články, které posílají Češi žijící v cizině, najdete pravidelně např. v rubrice Bydlení na iDnes.cz. Ty se týkají především bydlení, jak název napovídá. V poslední době mě zaujal třeba ten z vesnice na Kubě, z Vietnamu nebo z Číny. Archiv článků najdete tady. Komplexnější články jsou třeba v rubrice Češi v cizině na Lidovky.cz. Naposledy jsem četla o Nigérii a nedávno se objevil taky krátký příspěvek o Indii.)

Proč nemám smartphone

Moje generace je pravděpodobně poslední, která zažila dobu, kdy mobilní telefony nebyly součástí každodenního života. U nás doma se objevily, když mi bylo asi osm a svůj první mobil jsem dostala (zdědila) v deseti letech (ale nebyla to Nokia 3310, kterou jsem chtěla nejvíc ze všeho!). Od té doby jsem měla několik dalších (pamatujete si někdo véčka?), až jsem se dostala k tomu, co mám poslední tři roky. Je to Blackberry. Pro přesnost: je to smartphone, ale není dotykový. (Takže nadpis měl být spíš Proč nemám dotykový smartphone, ale to tak dobře nezní.)

Před několika týdny jsem ale usoudili, že bych měla zkusit dotykový smartphone. Mají ho všichni a je to super, ne? Chtěla jsem si stáhnout nějaké aplikace na učení jazyků, abych si je mohla snadněji procvičovat. A můj život se začal nenápadně měnit. K horšímu. Asi jsem to měla tušit, protože podobné změny nastaly, když doma přistál tablet (NIKDY si nekupujte tablet, pokud nemáte železnou vůli, která vám zabrání ho popadnout ve čtyřech z pěti případů, kdy kolem něj procházíte... ale o tom jindy). Každopádně s dotykovým mobilem přišlo plno naprosto bezděčných reakcí. Na někoho jsem pár minut čekala - a okamžitě jsem ho měla v ruce a kontrolovala Facebook/iDnes/Twitter atd. Jela jsem v autobuse a nechtělo se mi číst - hned jsem zjistila, jestli se na Facebooku/iDnes/Twitteru atd. něco nezměnilo (nezměnilo). Dívala jsem se na televizi a zrovna mě to tak docela nebavilo - ano, vzala jsem do ruky mobil.

(Pozorný čtenář si všimne, že o učení jazyků v předchozím odstavci nikde není ani slovo. Během prvního týdne jsem zjistila, že aplikace, která by uspokojila moje požadavky, nějak neexistuje. Ale to už potom nevadilo.)

Long story short. Před měsícem jsem se vrátila ke starému dobrému Blackberry. Není hloupý - když potřebuju, na internet se podívám. Ale nenutí mě k tomu. Má foťák. Má normální klávesnici. Jen je škoda, že firma Blackberry pomalu, ale jistě umírá.

Jsem si jistá, že to, co jsem popisovala jako změnu k horšímu, většina lidí jako nic hrozného nevidí. Dneska je normální, že se rozhlédnete po autobusu (nebo po ulici) a skoro všichni mají v ruce mobil. (Mimochodem, vážně nesnáším, když se s někým sejdu, abychom si popovídali, a ten člověk zničehonic vytáhne mobil a na několik minut úplně zapomene, kde je.) Dnešní doba ale přináší strašně moc bezděčných věcí, nad kterými se ani nezamyslíme, ale které přece jenom nebyly vždycky tak úplně normální - třeba jenom pět let nazpátek.

 

Nejsem si jistá, proč se všichni tak rychle smíříli s používáním dotykových mobilů. Vždyť jsou hrozně velké. Když vám spadnou, většinou to vydrží, ale jsou na nich pak strašné škrábance. Musíte je v jednom kuse nabíjet (i když je třeba celý den nepoužijete).

Vrátila jsem se zpátky, protože se mi nelíbí to, kolik kontroly nad lidmi jejich telefony mají a jak často se lidi věnují mobilům místo toho, aby si četli, aby trávili čas s ostatními, nebo aby se prostě jen tak zamysleli. Je super mít něco, čím můžeme zachytit výjimečné momenty. Ale chtělo by to nehledat jenom ty neobyčejné, ale užít si taky ty obyčejné.

(Obrázky: pinterest, weheartit.com x, x, x)