pátek 15. dubna 2016

Můj první Dickens: velká očekávání

Románům Charlese Dickense jsem se na gymplu vyhnula - ostatně jako všem knihám z povinné četby, které měly víc než 150 stránek. Na klasiku ale není nikdy pozdě, a tak jsem se k Dickensovi dostala až teď. V únoru, ale taky v březnu a v dubnu, protože Nadějné vyhlídky mi zabraly víc než šest týdnů.


Příběh sleduje dospívání chudého sirotka Pipa, který po ničem netouží víc, než stát se bohatým členem vyšší společnosti, odstěhovat se do Londýna a už se nikdy nevrátit do vsi, kde vyrůstal. Pak se mu to splní a on má před sebou nadějné vyhlídky. Je ale na něm, jak s nimi naloží. Rozhodne se úplně zapomenout na svůj starý život a lidi v něm a přijmout na povrchu blyštivý, ale uvnitř prohnilý a nešťastný život? Nebo si uvědomí, kde jsou jeho kořeny a lidi, kteří ho milují?

Nesnesitelný Pip

V něčem jsou Nadějné vyhlídky přesně takové, jaké jsem je čekala. Příběh je chronologicky vyprávěný samotným Pipem z odstupu mnoha let. Popisuje samozřejmě detailně události, které mají význam pro další děj, ale jinde si dovolí přeskočit i několik let. Postav, kterým se Dickens více věnuje, je na rozsah románu možná docela málo, ale se všemi si dal velkou práci. Od jednoduché a zlé sestry Pipa, přes jejího mírného a šlechetného manžela Joa, až po životem zlomenou slečnu Havishamovou nebo Pipova srdečného přítele Herberta, všem Dickens vtiskl opravdový charakter. Čekala jsem i rozvláčný styl s množstvím popisů a dialogů v dlouhých odstavcích. Ani jedno pro mě není automatický důvod pro špatné hodnocení - ale musí mě bavit příběh, a to se v Nadějných vyhlídkách nestalo.

Většina knihy mi připadala jako série nesouvisejících příhod, a smysl to začalo dávat až ke konci, kdy můj zájem o příběh už značně poklesl. Svoji vinu na tom určitě měl Pip, který byl jako hlavní postava většinu času úplně nesnesitelný. Když vyrůstal pod tvrdou rukou své sestry, bylo mi ho líto. Když snil o životě v blahobytu a když se nechtěl učit kovářem, rozuměla jsem mu. Když se ale zamiloval do arogantní Estelly, která pro něj neměla jediné vlídné slovo a doslova jím pohrdala, a roky trval na tom, že nedokáže milovat někoho jiného, spíš jsem mu chtěla dát facku. Autor skvěle zaznamenal nejistotu a rozervanost, kterou Pip musel cítit po tom, co odešel z domova. A taky to, jak zaslepeným se stal po tom, co nabyl bohatství, a jak to vůbec nechápal. Jeho charakterový vývoj je určitě zajímavý, ale stoprocentně si ho neoblíbíte.

Humorné záblesky

Co mě u Dickense překvapilo? Humor. Netušila jsem, že v románu, který je na první pohled viktoriánsky vážný a strohý a jehož příběh sám o sobě nijak veselý není, se může vyskytnout tolik zdravé ironie a sarkasmu. Zvlášť v úvodní části, kde Pip vypráví o svém vesměs neutěšeném dětství, jsem se několikrát nestačila divit, jak Dickens dokázal uvolnit atmosféru nějakou občas i těžko postřehnutelnou vtipnou poznámkou. Humor ale jakoby se postupně z příběhu vytrácel, až zůstane jenom v několika scénách se svérázným písařem z advokátní kanceláře panem Wemmickem. Zbytek příběhu už se utápí v ponuré atmosféře.

Můj vztah k Nadějným vyhlídkám dobře ilustruje poslední týden mého čtení. Dlouho mi totiž zbývalo asi padesát stránek, ale uvědomila jsem si, že mě vlastně ani nezajímá, jak to dopadne. K příběhu ani k jehi postavám jsem si nedokázala vytvořit vztah. Moje velká očekávání tak zůstavají nenaplněná.

Hodnocení: 3/5

Charles Dickens: Nadějné vyhlídky (Great Expectations)
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, první vydání
Překlad Emanuela a Emanuel Tilschovi

3 komentáře:

  1. Podobný vztah mám k filmové adaptaci Nadějných vyhlídek... Zvlášť Pipův vztah k té příšerné dívce jsem vůbec nechápala.
    Ale hodně se mi od Dickense líbil David Copperfield, takže ho nezavrhuj jako autora :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě jsem ho nezavrhla! Teď si od něj dám pauzu, ale ráda zkusím něco dalšího :)

      Vymazat
  2. Dickens mi připadá jako takové dost náročné a sofistikované čtení. Já četla jen Olivera Twista, ale naprosto jsem propadla Dickensovu stylu - taková úroveň psaní se dnes už vidí opravdu zřídka. Ke čtení mám doma přichystané právě i Nadějné vyhlídky a také Davida Copperfielda, na oba romány se nesmírně těším, ale jak říkám, díky náročnému stylu na to opravdu musí být ta správná nálada.
    Měj se krásně :)

    OdpovědětVymazat