úterý 2. června 2015

Proč nemám smartphone

Moje generace je pravděpodobně poslední, která zažila dobu, kdy mobilní telefony nebyly součástí každodenního života. U nás doma se objevily, když mi bylo asi osm a svůj první mobil jsem dostala (zdědila) v deseti letech (ale nebyla to Nokia 3310, kterou jsem chtěla nejvíc ze všeho!). Od té doby jsem měla několik dalších (pamatujete si někdo véčka?), až jsem se dostala k tomu, co mám poslední tři roky. Je to Blackberry. Pro přesnost: je to smartphone, ale není dotykový. (Takže nadpis měl být spíš Proč nemám dotykový smartphone, ale to tak dobře nezní.)

Před několika týdny jsem ale usoudili, že bych měla zkusit dotykový smartphone. Mají ho všichni a je to super, ne? Chtěla jsem si stáhnout nějaké aplikace na učení jazyků, abych si je mohla snadněji procvičovat. A můj život se začal nenápadně měnit. K horšímu. Asi jsem to měla tušit, protože podobné změny nastaly, když doma přistál tablet (NIKDY si nekupujte tablet, pokud nemáte železnou vůli, která vám zabrání ho popadnout ve čtyřech z pěti případů, kdy kolem něj procházíte... ale o tom jindy). Každopádně s dotykovým mobilem přišlo plno naprosto bezděčných reakcí. Na někoho jsem pár minut čekala - a okamžitě jsem ho měla v ruce a kontrolovala Facebook/iDnes/Twitter atd. Jela jsem v autobuse a nechtělo se mi číst - hned jsem zjistila, jestli se na Facebooku/iDnes/Twitteru atd. něco nezměnilo (nezměnilo). Dívala jsem se na televizi a zrovna mě to tak docela nebavilo - ano, vzala jsem do ruky mobil.

(Pozorný čtenář si všimne, že o učení jazyků v předchozím odstavci nikde není ani slovo. Během prvního týdne jsem zjistila, že aplikace, která by uspokojila moje požadavky, nějak neexistuje. Ale to už potom nevadilo.)


Long story short. Před měsícem jsem se vrátila ke starému dobrému Blackberry. Není hloupý - když potřebuju, na internet se podívám. Ale nenutí mě k tomu. Má foťák. Má normální klávesnici. Jen je škoda, že firma Blackberry pomalu, ale jistě umírá.

Jsem si jistá, že to, co jsem popisovala jako změnu k horšímu, většina lidí jako nic hrozného nevidí. Dneska je normální, že se rozhlédnete po autobusu (nebo po ulici) a skoro všichni mají v ruce mobil. (Mimochodem, vážně nesnáším, když se s někým sejdu, abychom si popovídali, a ten člověk zničehonic vytáhne mobil a na několik minut úplně zapomene, kde je.) Dnešní doba ale přináší strašně moc bezděčných věcí, nad kterými se ani nezamyslíme, ale které přece jenom nebyly vždycky tak úplně normální - třeba jenom pět let nazpátek.

 
Nejsem si jistá, proč se všichni tak rychle smíříli s používáním dotykových mobilů. Vždyť jsou hrozně velké. Když vám spadnou, většinou to vydrží, ale jsou na nich pak strašné škrábance. Musíte je v jednom kuse nabíjet (i když je třeba celý den nepoužijete).

Vrátila jsem se zpátky, protože se mi nelíbí to, kolik kontroly nad lidmi jejich telefony mají a jak často se lidi věnují mobilům místo toho, aby si četli, aby trávili čas s ostatními, nebo aby se prostě jen tak zamysleli. Je super mít něco, čím můžeme zachytit výjimečné momenty. Ale chtělo by to nehledat jenom ty neobyčejné, ale užít si taky ty obyčejné.

(Obrázky: pinterest, weheartit.com x, x, x)

neděle 31. května 2015

Jak prokrastinovat

Už je to pár let, co jsem slyšela slovo prokrastinace a zjistila, že přesně tohle dělám, akorát jsem to neuměla pojmenovat. Vrchol prokrastinačního úsilí přichází ve chvílích, kdy je nejvíc práce. Takže u mě ve zkouškovém období, které je teď v plném proudu. K mému velkému překvapení se mi ale zatím podařilo snížit dobu, kdy se věnuju něčemu jinému, než bych měla, na minimum. Netvrdím. že mám nějaký univerzální návod, ale přišla jsem na pár věcí, které u mě (většinou) fungují.

Klíčem je dávat si odměny (ve formě pár minut prokrastinace).

Jeden díl seriálu ničemu neublíží. Ale nesmí to být seriál, který skončí tak napínavě, že se hned musíte podívat na další díl. Pokud jako já dělíte seriály na dvacetiminutové a čtyřicetiminutové, tak mluvím o těch kratších. Většinou komediální seriály, které nemají přehnané dějové ambice. U mě tohle funkci plní New Girl a The Mindy Project. Oba seriály mají podobnou sestavu: hlavní postava je holka (Zooey Deschanel, Mindy Kalling), která je vtipná a roztomilá a okolo kluci-kamarádi a kluci-potenciální boyfriendi. Zápletky jsou často přitažené za vlasy (o tom, že třeba Mindy Project je z lékařského prostředí, ale všichni do práce chodí víceméně jenom na pokec v kuchyňce, ani nemluvím), ale je to takové uvolňovací a když to skončí, už nad tím nepřemýšlíte a můžete se vrátit k tomu, co jste dělali předtím. Pokud si chci pustit dvacetiminutový seriál, který vážně zbožňuju (a nejspíš si taky budu chtít hned pokračovat dalším dílem), jdu do The Big Bang Theory nebo That 70s Show. Ale o tom asi nemusím ani psát.

Bloglovin'. Pokud jsem někdy up-to-date se všemi blogy, které sleduju, je to během zkouškového období. Dávám si pauzy na prohlédnutí pěti nebo deseti příspěvků (ano, někdy je z toho patnáct nebo dvacet, nemám tak železnou vůli). Bohužel to obnáší otevření internetu a to se člověk neudrží, aby se nepodíval na Facebook a nezkontroloval email, i když tam nic nového není. Ale na procvičení sebekontroly je to rozhodně účinné. (Většina blogů, co sleduju, jsou módní blogy. Ty se zaměřují hlavně na fotky, text je vedlejší. Pokud čtete blogy, kde jsou delší články, tak si snižte limit.)

Hrát počítačové hry je špatný nápad. Je prostě nemožné je po hodině vypnout a vrátit se zase zpátky k učení. Můj kompromis je Game of Thrones Ascent, což je facebooková hra. Vytvoříte si postavu-lorda z Westerosu, za kterého hrajete, plníte questy, získáváte vliv - a taky postupujete v příběhu Game of Thrones. Vzhledem k tomu, že tam všechno hrozně trvá, je to na čtvrthodinovou prokrastinaci naprosto ideální (za pár hodin se můžete zase vrátit). A nutno říct, že to tam žije hlavně v době, kdy se vysílá nová série - i když ani teď už to není takové, jako třeba před rokem. Ostatně, já taky hraju intenzivně tak měsíc - dál než do začátku léta mi to asi (zase) nevydrží. (A pokud jsem někoho navnadila - hraju jako Ennoryx Cellador!)

A ještě něco: zjistila jsem, že čím míň času na učení mám, tím efektivněji se pak učím. Ale to je celkem nebezopečná metoda.

Pokud jste čekali, že mám nějaké tipy na to, JAK se učit (jako Lenka), tak vás zklamu. Učím se tak, že to čtu pořád dokola a doufám, že mi v hlavě něco zůstane. A taky si zvýrazňuju a občas něco vypisuju. Překvapivě to většinou funguje, i když se před testem (nebo i po něm) připadám, že nevím vůbec nic.

Takže hodně štěstí, pokud máte zkoušky - a co nejdelší prázdniny!

pátek 2. ledna 2015

3 nejlepší za rok 2014

Sice trochu pozdě, ale i já jsem si připravila stručné shrnutí toho nejlepšího za rok 2014. Ve třech jednoduchých bodech.

Kniha: The Perks of Being a Wallflower (Stephen Chbosky)
V roce 2014 jsem přečetla Game of Thrones nebo třeba Hledání Aljašky, plno klasik i knížek, které jsou moji dávní oblíbenci. Nic z toho ale neopřekonalo Perks of Being a Wallflower.


Film: Gone Girl
Jasná volba. Interstellar byl sice úžasně vesmírný a rozloučení s Hobitem bylo skvělé, ale Gone Girl byla prostě nehorázná. Naprosto mi vyrazila dech.


Seriál: That 70s Show
S Erikem, Donnou, Hydem a ostatními jsem loni strávila hodně skvělých (odpole)dní. A jsem ráda, že mi jich ještě hodně zbývá. Kromě toho jsem na podzim byla tak závislá na Zoufalých manželkách, že jsem několik týdnů neměla skoro žádný život. Taky jsem sledovala Big Bang Theory a New Girl. A nesmím zapomenout na moje milované Panství Downton a Game of Thrones (už jenom tři měsíce do další série!).


Přeju vám hodně dobrých knih, filmů a seriálů v roce 2015!

(Obrázky: weheartit.com)

úterý 23. prosince 2014

A vědí to vůbec lidé?

Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: "Co pro tebe znamenají Vánoce?"

Veverka odpověděla: "Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda."

Liška se připojila se svou představou: "Pro mne samozřejmě nesmí chybět voňavá pečená husička. Bez pečínky by to opravdové Vánoce nebyly. "Do řeči se jim vložil medvěd: "Vánočka! O Vánocích musím mít obrovskou sladkou vánočku!"

Slyšet se dala také straka: "Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit. "Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: "Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!"

A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: "Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?" Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel: "A vědí to vůbec lidé?"

(Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro potěchu duše via vira.cz)

Krásné Vánoce všem!

(Obrázek: weheartit)

středa 10. prosince 2014

Znepokojivě skutečný souboj mezi Dobrem a Zlem v zapadlé vesnici

Před necelým rokem jsem román Ďábel a slečna Chantal přečetla poprvé. A rozhodla jsem se, že nějakou dobu počkám a pustím se do něj znovu. Přes svou útlost je totiž docela hutné čtení, i když si to možná hned neuvědomíte.

Paulo Coelho je nejprodávanější brazilský autor a každá jeho kniha, která u nás vyjde, se hned dostane na žebříček bestsellerů. Nejznámnější je rozhodně Alchymista, já jsem ale začala Ďáblem a slečnou Chantal.
 
Do malé horské vesnice jménem Viscos přichází Ďábel. Doprovází cizince a chce vesnici zvrátit na svou stranu. Skrze mladou servírku Chantal Prymovou postaví cizinec obyvatele vesnice před volbu: pokud poruší jedno z deseti přikázání - "Nezabiješ" -, dostane se jim jako odměny deseti zlatých cihel. Z těch by se dala financovat obnova turismu a další rozvoj upadající, polozapomenuté vesnice, ve které dožívá poslední generace.

Tenhle příběh není jen příspěvkem do tématu "odvěký boj mezi Dobrem a Zlem". Coelha zajímá lidský charakter. Zajímá ho, jak bude Chantal reagovat tváří v tvář šanci zcela změnit svůj život. Jestli cizinec zůstane pod Dáblovým vlivem. A taky to, jak bude reagovat bezejmená masa vesnice, která je řízena několika hlavními postavami - starostou, jeho ženou, farářem, kovářem, majitelem pozemků. V knize nemá skoro nikdo jméno, protože to pro příběh není důležité. Záleží jen na tom, jaký kdo je.

Samozřejmě na to postavy nejsou samy. Ač nejsou věřící, působí na ně Zlo i Dobro jako andělé a ďáblové. Souboj mezi nimi je tak zřetelný - jakkoliv jenom na úrovni malé vesnice, na které jako by už nikomu nezáleželo.

Coelho se vůbec nesnaží, abyste si postavy oblíbili. Prostě sděluje to, co je důležité pro příběh, a nepřidává nic navíc - ani vlastní úsudek o tom, co se zrovna děje. Pokud máte rádi autory s rozmáchlým stylem psaní, můžete být překvapeni tím, jak Ďábel a slečna Chantal skvěle funguje i bez bohatých popisů. A po přečtení ve vás nechá plno otázek.

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Paulo Coelho: Ďábel a slečna Chantal (O Demônio e a Senhorita Prym)
Nakladatelství Argo, 2001, první vydání
Překlad Marie Havlíková a Olga Lidmilová
 
(Obrázek: goodreads.com)

středa 19. listopadu 2014

Každý den jiným člověkem

Kniha Den co den má sice veškeré atributy young adult literatury, ale současně taky něco, co mi zabránilo hned druhý den po přečtení začít číst něco dalšího. A to jsem si myslela, že mě ten příběh nijak zvlášť neoslovil.

Hlavní postava se jmenuje prostě A. Není to ani kluk, ani holka. (Tedy v českém překladu se pro něco rozhodnout musíte, takže vystupuje převážně jako kluk, ale v anglickém originálu byste to nepoznali.) Každý den je totiž někým jiným. Den co den se probouzí v těle někoho, komu je šestnáct jako jemu, a jeden den žije jeho život. Snaží se ho moc nenarušovat a co nejvíc splynout s okolím. Až do dne, kdy se zamiluje do Rhiannon.

Příběh je to vlastně poměrně statický. David Levithan se nezabývá tím, kde přesně jsme a jak to tam vypadá. Vývoj se odehrává v hlavách postav. Všechno sledujeme z pohledu A. Ten se nijak nelituje. Ví, jak žije a že jinak asi žít nebude (ačkoliv otevřený konec a vedlejší zápletka ohledně toho, jestli existují další jako on nechává prostor k interpretacím podle libosti). Na stránkách knihy prochází zajímavou proměnou od stavu, kdy myslí víc na sebe a na svoje štěstí a spokojenost, do momentu, kdy mu záleží především na Rhiannon.

Mezi řádky David Levithan trochu moc tlačí na pilu a nabádá čtenáře, že je jedno, jestli je někdo homosexuál a jakou má barvu pleti a jaké vyznává náboženství, protože A v jeho podání obsahuje úplně všechno. Nejsem si jistá, kolik čtenářů takovou "osvětu" na stránkách young adult knihy ocení. Na mě to působilo trochu vlezle. Každopádně se přes to není těžké přenést. Den co den je z těch knih, které rychle odsýpají a to, co se Levithan snažil ukrýt mezi řádky, možná pro hodně čtenářů zůstane ukryté.

Jsem si jistá, že to, jestli se vám Den co den bude líbit, hodně závisí na náladě nebo duševním rozpoložení. Je to komorní příběh a možná až pár dní po dočtení si uvědomíte, jak propracovaný a svým způsobem intimní je. Možná by se mi líbil víc, kdybych ho četla o půl roku dřív nebo o tři měsíce později. Sice mi na něm něco bylo docela protivné, přesto se mnou nenápadně zůstává.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
David Levithan: Den co den (Every day)
Nakladatelství CooBoo, 2013, první vydání
Překlad Tomáš Bíla
(Obrázek: goodreads.com)

čtvrtek 6. listopadu 2014

Začtěte se do vyprávění o jednom neobyčejném životě

Před pár týdny uplynulo šedesát let od olympiády v Tokiu, kde Věra Čáslavská získala čtyři medaile (z toho tři zlaté). Nejspíš bych si toho ani nevšimla, kdyby nebyla hostem v ranním Studiu 6 po svém návratu z Japonska. Uchvátilo mě, jak šťastně vypadala a jak doslova vyzařovala pozitivní energii (v sedm ráno!). Udělala jsem rychlé rozhodnutí: musím o ní vědět víc.

Věra Čáslavská je nejúspěšnější česká sportovkyně všech dob. Gymnastka, jejíž kariéra vyvrcholila na dvou olympiádách (v Tokiu 1964 a v Mexiku 1968), na nichž získala dohromady sedm zlatých a tři stříbrné medaile, k tomu vyhrála mnohokrát mistrovství Evropy a světa. Sportovní hvězda, jejíž sláva se doslova dotýkala pomyslného Olympu. Kromě toho taky matka dvou dětí, která se nebála stát za svým názorem, i když za to musela trpět.

Jako ten nejlepší román

Život na Olympu je autorizovaný životopis, na kterém Pavel Kosatík s Věrou Čáslavskou úzce spolupracoval. Je to na něm vidět. Neuhýbá před žádným tématem, otevřeně mluví o každé kapitole jejího života, ať už je šťastná nebo smutná. Na pomoc si kromě toho vzal desítky dalších zdrojů, ať už Věřiny známé a spolupracovníky nebo novinové články a knihy. (Zvlášť zajímavý se zdá být Věřin vlastní životopis Cesta na Olymp, který vyšel na samém počátku sedmdesátých let - na další vydání už kvůli normalizaci nedošlo.) Je to taky biografie nesmírně čtivá, napínavá a plná zvratů jako ten nejlepší román (nebo hollywoodský velkofilm!).

Kosatík sleduje Věřin život v přehledně dělených kapitolách. Od raného děství po tvrdé tréninky a veleúspěšnou reprezentační kariéru. Tím to ale zdaleka nekončí. Následovala tvrdá léta komunistické persekuce a těžké manželství. Po roce 1989 pak práce v kanceláři prezidenta Havla a také rodinná tragédie, která u Věry vyústila v těžké deprese. Teď, když vím tohle všechno, si o to víc vážím toho, jak šťastně působí dnes.


Minulý režim v praxi

Život Věry Čáslavské dobře ukazuje, jak dokázali komunisté člověku znepříjemnit a pozvolna ničit život. Pokud jste nechtěli emigrovat a opustit tak svou rodinu, neměli jste naději, že to někdy skončí nebo že se budete mít líp. Mnohonásobná olympijská vítězka, na jejíž mexickou svatbu v roce 1968 se přišlo podívat 50 tisíc lidí, o pár let později v Československu nemohla sehnat práci a skoro dvacet let o ní veřejnost nemohla slyšet. A později po revoluci se stala terčem takového novinářského hyenismu, že ji to přimělo držet se patnáct let v ústraní.

Život na Olympu dechberoucí příběh jednoho neobyčejného života, na jehož pozadí se můžeme dozvědět i něco o českém národu jako takovém. A taky si připomenout opravdovou hvězdu z doby, kdy sport znamenal pro hodně lidí spíš než zábavu protest a prostředek národní hrdosti - a sportovci s ním.

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Pavel Kosatík: Věra Čáslavská - Život na Olympu
Nakladatelství Mladá fronta, první vydání, 2012
(Obrázky: goodreads.com, http://flashbak.com/the-best-and-worst-olympic-protests-15121/)