Móda v internetovém věku

Většinu dětství jsem chtěla být módní návrhářkou. Byla jsem fascinovaná každým módním časopisem, který se mi dostal do ruky, nábožně jsem sledovala v televizi cokoliv, co se módy aspoň trochu týkalo a hlavně jsem pořád kreslila oblečení. Ten sen se rozpadl, když jsem zjistila, že šicí stroj je pro mě nerozřešitelnou záhadou a práce s ním prostě utrpení. To ostatní ale v menší míře zůstalo. Čas od času kreslím oblečení. Už asi pátý rok odebírám měsíc co měsíc Marie Claire. Nad oblečením přemýšlím víc než většina ostatních lidí, které znám. A taky už nějakých pět let sleduju desítky módních blogů.

Módní časopisy vždycky byly tím hlavním zdrojem informací o módě. Co se bude nosit, čím se máte ličit, co si máte koupit. Nedávno jsem si ale uvědomila, že tohle už přestalo platit.

Módní blogy se začaly objevovat asi před šesti lety. Původně je psali normální lidi, kteří si nemůžou dovolit designérské oblečení, ale nakupují v řetězcích nebo v second handech a (stejně jako normální lidi) nosí jednu věc mnohokrát. Takže okamžitá inspirace pro čtenáře, kteří si mohou klidně hned pořídit některý z kousků, který jejich oblíbený bloger má. Pravý opak módních časopisů, které prezentují kabelky od Chanelu jako něco, co by měl mít každý.

Dnes může být takový módní blog výnosný byznys, pokud jste dost vytrvalí. Ti nejlepší zahraniční bloggeři mají výdělky v řádech milionů dolarů. (Pokud vím, tak u nás se zatím nikomu nepodařilo udělat si z blogu kariéru.) Přesto si většina z nich zachovává aspoň náznak normálnosti, která je k úspěchu přivedla - toho, že jsou přece jako vy. Pokud sledujete tolik blogů jako já, každý den máte k dispozici třeba dvacítku nových příspěvků. (A pokud na to každý den nemáte čas, dopadnete jako já a na Bloglovin' budete mít přes 300 nepřečtených příspěvků.) Okamžitě máte přehled o tom, co se nosí a jak to kombinovat. A sami se můžete rozhodnout, jestli se vám to líbí, nebo ne.

Takže když mi do schránky přijde jednou za měsíc Marie Claire, všechno o aktuálních trendech už dávno vím. Pokusy časopisů naservírovat vám nejnovější módu "přímo z mola" působí už spíš smutně. A redaktorky - narozdíl od blogerů - navíc už nepůsobí dojmem, že vědí, co lidi opravdu chtějí a jak se normální lidé oblékají. Anebo to vědí, ale nezajímá je to.

Původní filozofie módních blogů - lidi jako vy, kteří nemají neomezené možnosti a nosí dostupné oblečení, které si klidně můžete koupit taky - je dnes už docela vyprázdněná. Málokdo z nejznámějších bloggerů ještě nosí něco z H&M nebo ze Zary. A kvalita fotek se obrovsky zlepšila (dneska už těžko uspějete, pokud se fotíte v pokoji před zrcadlem). Většina blogerek ale pořád má to hlavní: nositelné outfity. Editorialy v módních časopisech sice možná mají větší uměleckou hodnotu, ale nositelnost často pokulhává. Není to móda z ulic, je to pouze něco, čím se inspirujete, ale musíte to přetvořit.

Módní blogy jsou pro čtenáře neskutečně svobodnou záležitostí. Můžete sledovat, koho chcete a kdy chcete. Pokud vás někdo nebaví nebo je vám protivný, prostě kliknete na "Unfollow". Nemusíte platit za časopis, který si v obchodě ani nemůžete prolistovat, protože je příhodně zabalený v igelitu. (Většinou kvůli příloze, což bývají plastové "trendy plážové tašky" nebo "stylové sluneční brýle".) A z nabídky módních blogů si vážně vybere každý. Malé blogerky, vysoké, štíhlé, plnoštíhlé. Minimalistický styl, klasický styl, barevný, bohémský, a plno dalších věcí, ke kterým neumím přiřadit jména. Designérské kousky, second handy, konfekce. Všechny světadíly. A dnes už taky většinou nezůstává jenom u módy, tak nějak přirozeně se k tomu přidala kosmetika, cestování, fotografie.

K tomu, abyste mohli módní blogy sledovat a užít si to, si musíte uvědomit pár věcí. Zaprvé, sdílení života je pro hodně blogerů způsob obživy a jejich články jsou marketingově do nejmenšího detailu promyšlené. Takže ne, nepotřebujete ty boty, ani tu tašku, která je v tom nejnovějším příspěvku (společně s tzv. affilate links, které jsou jedném ze zdrojů příjmů blogerek). Zadruhé, nebudeme si nic nalhávat: módní blogy vyvolávají pocity závisti. Instagram plný exotických cest, nových (teď už designérských) bot a skvěle vypadajícího jídla. Proti téhle falešné dokonalosti jsem už docela imunní, protože nikdo se nefotí, když má pitomý den a nejradši by nikam nešel, ani když má doma příšerný nepořádek. Nebo když umírá ve fitku. Kromě toho, za ty skvělé výhody blogerky platí tím, že na sociálních sítích vystavují kdejaký detail ze svého života (míra se liší, některé blogy působí dojmem, že si jejich autorky pořídily děti, aby je mohly na internetu vystavovat). A taky tím, že jsou pořád online.

Netvrdím, že módní časopisy jsou mrtvé. To by bylo stejné, jako říct, že jsou mrtvé knihy, protože přece máme čtečky. Módní blogy ale stojí na prvním místě v blízkosti a dostupnosti čtenářům, a - světe div se - taky v autenticitě.

Přečtěte si, jak chutná masala

Moc ráda čtu články o Češích (nebo Slovácích) žijících v zahraničí. Jak v zemích, které jsou nám relativně blízké, tak v místech, která jsou pro nás přinejmenším exotická. K blogu Ako chutí masala - dnes už Recepty z Indie jsem se sice dostala jiným způsobem, v tomhle článku obojí spojím.

Tak jako na mnoho jiných věcí na internetu jsem blog Slovenky žijící v Indii Michaely Samant objevila docela náhodou: hledala jsem indické recepty, které by byly zvládnutelné pro kuchařského amatéra, jako jsem já. Po prohlédnutí jejího úctyhodného portfolia receptů jsem se dostala taky k článkům, ve kterých píše o své rodině a životě v Indii. Právě zážitky od lidí, kteří v nějaké zemi dlouhodobě žijí (a ještě k tomu jsou vám kulturně blízcí), jsou podle mě nejlepší způsob, jak se dozvědět víc, když tušíte, že se tam asi v nejbližší době nepodíváte (a třeba po tom ani moc netoužíte). Když jsem zjistila, že na Slovensku už v roce 2013 vyšla Michaele knížka s názvem Ako chutí masala, při návštěvě Slovenska jsem si ji hned koupila. (Až doma jsem zjistila, že už vyšla i v češtině, takže na Slovensko pro ni nemusíte!)

V knize se dozvíte všechno o tom, jak se holka z Myjavy dostala do Indie: jak se přes internet seznámila se svým budoucím manželem, jak ji požádal o ruku, jak přijela poprvé do Indie a rozhodla se zůstat. Jak se jí narodily dvě dcery, jak se s rodinou mnohokrát stěhovala... a jak postupně ovládla indickou kuchyni. Michaelina kulinářská cesta mi dává naději, že ještě není nic ztraceno. Když přijela do Indie, neuměla uvařit skoro nic a zoufale hledala ve městě krámek, kde by prodávali "naše" máslo. Dnes v Indii žije už víc než deset let a seznam receptů, které už publikovala na blogu, mluví za vše. Několik receptů najdete taky v knížce.

Trochu mě zklamalo, jak je knižní Ako chutí masala úzká a jak jsou jednotlivé kapitolky krátké. Určitě se dozvíte plno zajímavých věcí, pokud toho - podobně jako já - o Indii moc nevíte, přesto jsem ale čekala trochu podrobnější vyprávění o každodenním životě. Možná si to Michaela nechává na další díl. Mezitím každopádně zkuste některé z jejích receptů - ale připravte se na to, že některé ze surovin, které se v Indii běžně používají, se u nás dají těžko sehnat, nebo jsou dost drahé.

(Články, které posílají Češi žijící v cizině, najdete pravidelně např. v rubrice Bydlení na iDnes.cz. Ty se týkají především bydlení, jak název napovídá. V poslední době mě zaujal třeba ten z vesnice na Kubě, z Vietnamu nebo z Číny. Archiv článků najdete tady. Komplexnější články jsou třeba v rubrice Češi v cizině na Lidovky.cz. Naposledy jsem četla o Nigérii a nedávno se objevil taky krátký příspěvek o Indii.)

Proč nemám smartphone

Moje generace je pravděpodobně poslední, která zažila dobu, kdy mobilní telefony nebyly součástí každodenního života. U nás doma se objevily, když mi bylo asi osm a svůj první mobil jsem dostala (zdědila) v deseti letech (ale nebyla to Nokia 3310, kterou jsem chtěla nejvíc ze všeho!). Od té doby jsem měla několik dalších (pamatujete si někdo véčka?), až jsem se dostala k tomu, co mám poslední tři roky. Je to Blackberry. Pro přesnost: je to smartphone, ale není dotykový. (Takže nadpis měl být spíš Proč nemám dotykový smartphone, ale to tak dobře nezní.)

Před několika týdny jsem ale usoudili, že bych měla zkusit dotykový smartphone. Mají ho všichni a je to super, ne? Chtěla jsem si stáhnout nějaké aplikace na učení jazyků, abych si je mohla snadněji procvičovat. A můj život se začal nenápadně měnit. K horšímu. Asi jsem to měla tušit, protože podobné změny nastaly, když doma přistál tablet (NIKDY si nekupujte tablet, pokud nemáte železnou vůli, která vám zabrání ho popadnout ve čtyřech z pěti případů, kdy kolem něj procházíte... ale o tom jindy). Každopádně s dotykovým mobilem přišlo plno naprosto bezděčných reakcí. Na někoho jsem pár minut čekala - a okamžitě jsem ho měla v ruce a kontrolovala Facebook/iDnes/Twitter atd. Jela jsem v autobuse a nechtělo se mi číst - hned jsem zjistila, jestli se na Facebooku/iDnes/Twitteru atd. něco nezměnilo (nezměnilo). Dívala jsem se na televizi a zrovna mě to tak docela nebavilo - ano, vzala jsem do ruky mobil.

(Pozorný čtenář si všimne, že o učení jazyků v předchozím odstavci nikde není ani slovo. Během prvního týdne jsem zjistila, že aplikace, která by uspokojila moje požadavky, nějak neexistuje. Ale to už potom nevadilo.)

Long story short. Před měsícem jsem se vrátila ke starému dobrému Blackberry. Není hloupý - když potřebuju, na internet se podívám. Ale nenutí mě k tomu. Má foťák. Má normální klávesnici. Jen je škoda, že firma Blackberry pomalu, ale jistě umírá.

Jsem si jistá, že to, co jsem popisovala jako změnu k horšímu, většina lidí jako nic hrozného nevidí. Dneska je normální, že se rozhlédnete po autobusu (nebo po ulici) a skoro všichni mají v ruce mobil. (Mimochodem, vážně nesnáším, když se s někým sejdu, abychom si popovídali, a ten člověk zničehonic vytáhne mobil a na několik minut úplně zapomene, kde je.) Dnešní doba ale přináší strašně moc bezděčných věcí, nad kterými se ani nezamyslíme, ale které přece jenom nebyly vždycky tak úplně normální - třeba jenom pět let nazpátek.

 

Nejsem si jistá, proč se všichni tak rychle smíříli s používáním dotykových mobilů. Vždyť jsou hrozně velké. Když vám spadnou, většinou to vydrží, ale jsou na nich pak strašné škrábance. Musíte je v jednom kuse nabíjet (i když je třeba celý den nepoužijete).

Vrátila jsem se zpátky, protože se mi nelíbí to, kolik kontroly nad lidmi jejich telefony mají a jak často se lidi věnují mobilům místo toho, aby si četli, aby trávili čas s ostatními, nebo aby se prostě jen tak zamysleli. Je super mít něco, čím můžeme zachytit výjimečné momenty. Ale chtělo by to nehledat jenom ty neobyčejné, ale užít si taky ty obyčejné.

(Obrázky: pinterest, weheartit.com x, x, x)

Jak prokrastinovat

Už je to pár let, co jsem slyšela slovo prokrastinace a zjistila, že přesně tohle dělám, akorát jsem to neuměla pojmenovat. Vrchol prokrastinačního úsilí přichází ve chvílích, kdy je nejvíc práce. Takže u mě ve zkouškovém období, které je teď v plném proudu. K mému velkému překvapení se mi ale zatím podařilo snížit dobu, kdy se věnuju něčemu jinému, než bych měla, na minimum. Netvrdím. že mám nějaký univerzální návod, ale přišla jsem na pár věcí, které u mě (většinou) fungují.

Klíčem je dávat si odměny (ve formě pár minut prokrastinace).

Jeden díl seriálu ničemu neublíží. Ale nesmí to být seriál, který skončí tak napínavě, že se hned musíte podívat na další díl. Pokud jako já dělíte seriály na dvacetiminutové a čtyřicetiminutové, tak mluvím o těch kratších. Většinou komediální seriály, které nemají přehnané dějové ambice. U mě tohle funkci plní New Girl a The Mindy Project. Oba seriály mají podobnou sestavu: hlavní postava je holka (Zooey Deschanel, Mindy Kalling), která je vtipná a roztomilá a okolo kluci-kamarádi a kluci-potenciální boyfriendi. Zápletky jsou často přitažené za vlasy (o tom, že třeba Mindy Project je z lékařského prostředí, ale všichni do práce chodí víceméně jenom na pokec v kuchyňce, ani nemluvím), ale je to takové uvolňovací a když to skončí, už nad tím nepřemýšlíte a můžete se vrátit k tomu, co jste dělali předtím. Pokud si chci pustit dvacetiminutový seriál, který vážně zbožňuju (a nejspíš si taky budu chtít hned pokračovat dalším dílem), jdu do The Big Bang Theory nebo That 70s Show. Ale o tom asi nemusím ani psát.

Bloglovin'. Pokud jsem někdy up-to-date se všemi blogy, které sleduju, je to během zkouškového období. Dávám si pauzy na prohlédnutí pěti nebo deseti příspěvků (ano, někdy je z toho patnáct nebo dvacet, nemám tak železnou vůli). Bohužel to obnáší otevření internetu a to se člověk neudrží, aby se nepodíval na Facebook a nezkontroloval email, i když tam nic nového není. Ale na procvičení sebekontroly je to rozhodně účinné. (Většina blogů, co sleduju, jsou módní blogy. Ty se zaměřují hlavně na fotky, text je vedlejší. Pokud čtete blogy, kde jsou delší články, tak si snižte limit.)

Hrát počítačové hry je špatný nápad. Je prostě nemožné je po hodině vypnout a vrátit se zase zpátky k učení. Můj kompromis je Game of Thrones Ascent, což je facebooková hra. Vytvoříte si postavu-lorda z Westerosu, za kterého hrajete, plníte questy, získáváte vliv - a taky postupujete v příběhu Game of Thrones. Vzhledem k tomu, že tam všechno hrozně trvá, je to na čtvrthodinovou prokrastinaci naprosto ideální (za pár hodin se můžete zase vrátit). A nutno říct, že to tam žije hlavně v době, kdy se vysílá nová série - i když ani teď už to není takové, jako třeba před rokem. Ostatně, já taky hraju intenzivně tak měsíc - dál než do začátku léta mi to asi (zase) nevydrží. (A pokud jsem někoho navnadila - hraju jako Ennoryx Cellador!)

A ještě něco: zjistila jsem, že čím míň času na učení mám, tím efektivněji se pak učím. Ale to je celkem nebezopečná metoda.

Pokud jste čekali, že mám nějaké tipy na to, JAK se učit (jako Lenka), tak vás zklamu. Učím se tak, že to čtu pořád dokola a doufám, že mi v hlavě něco zůstane. A taky si zvýrazňuju a občas něco vypisuju. Překvapivě to většinou funguje, i když se před testem (nebo i po něm) připadám, že nevím vůbec nic.

Takže hodně štěstí, pokud máte zkoušky - a co nejdelší prázdniny!

3 nejlepší za rok 2014

Sice trochu pozdě, ale i já jsem si připravila stručné shrnutí toho nejlepšího za rok 2014. Ve třech jednoduchých bodech.

Kniha: The Perks of Being a Wallflower (Stephen Chbosky)
V roce 2014 jsem přečetla Game of Thrones nebo třeba Hledání Aljašky, plno klasik i knížek, které jsou moji dávní oblíbenci. Nic z toho ale neopřekonalo Perks of Being a Wallflower.

Film: Gone Girl
Jasná volba. Interstellar byl sice úžasně vesmírný a rozloučení s Hobitem bylo skvělé, ale Gone Girl byla prostě nehorázná. Naprosto mi vyrazila dech.

Seriál: That 70s Show
S Erikem, Donnou, Hydem a ostatními jsem loni strávila hodně skvělých (odpole)dní. A jsem ráda, že mi jich ještě hodně zbývá. Kromě toho jsem na podzim byla tak závislá na Zoufalých manželkách, že jsem několik týdnů neměla skoro žádný život. Taky jsem sledovala Big Bang Theory a New Girl. A nesmím zapomenout na moje milované Panství Downton a Game of Thrones (už jenom tři měsíce do další série!).

Přeju vám hodně dobrých knih, filmů a seriálů v roce 2015!

(Obrázky: weheartit.com)

A vědí to vůbec lidé?

Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: "Co pro tebe znamenají Vánoce?"

Veverka odpověděla: "Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda."

Liška se připojila se svou představou: "Pro mne samozřejmě nesmí chybět voňavá pečená husička. Bez pečínky by to opravdové Vánoce nebyly. "Do řeči se jim vložil medvěd: "Vánočka! O Vánocích musím mít obrovskou sladkou vánočku!"

Slyšet se dala také straka: "Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit. "Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: "Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!"

A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: "Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?" Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel: "A vědí to vůbec lidé?"

(Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro potěchu duše via vira.cz)

Krásné Vánoce všem!

(Obrázek: weheartit)

Znepokojivě skutečný souboj mezi Dobrem a Zlem v zapadlé vesnici

Před necelým rokem jsem román Ďábel a slečna Chantal přečetla poprvé. A rozhodla jsem se, že nějakou dobu počkám a pustím se do něj znovu. Přes svou útlost je totiž docela hutné čtení, i když si to možná hned neuvědomíte.

Paulo Coelho je nejprodávanější brazilský autor a každá jeho kniha, která u nás vyjde, se hned dostane na žebříček bestsellerů. Nejznámnější je rozhodně Alchymista, já jsem ale začala Ďáblem a slečnou Chantal.
 
Do malé horské vesnice jménem Viscos přichází Ďábel. Doprovází cizince a chce vesnici zvrátit na svou stranu. Skrze mladou servírku Chantal Prymovou postaví cizinec obyvatele vesnice před volbu: pokud poruší jedno z deseti přikázání - "Nezabiješ" -, dostane se jim jako odměny deseti zlatých cihel. Z těch by se dala financovat obnova turismu a další rozvoj upadající, polozapomenuté vesnice, ve které dožívá poslední generace.

Tenhle příběh není jen příspěvkem do tématu "odvěký boj mezi Dobrem a Zlem". Coelha zajímá lidský charakter. Zajímá ho, jak bude Chantal reagovat tváří v tvář šanci zcela změnit svůj život. Jestli cizinec zůstane pod Dáblovým vlivem. A taky to, jak bude reagovat bezejmená masa vesnice, která je řízena několika hlavními postavami - starostou, jeho ženou, farářem, kovářem, majitelem pozemků. V knize nemá skoro nikdo jméno, protože to pro příběh není důležité. Záleží jen na tom, jaký kdo je.

Samozřejmě na to postavy nejsou samy. Ač nejsou věřící, působí na ně Zlo i Dobro jako andělé a ďáblové. Souboj mezi nimi je tak zřetelný - jakkoliv jenom na úrovni malé vesnice, na které jako by už nikomu nezáleželo.

Coelho se vůbec nesnaží, abyste si postavy oblíbili. Prostě sděluje to, co je důležité pro příběh, a nepřidává nic navíc - ani vlastní úsudek o tom, co se zrovna děje. Pokud máte rádi autory s rozmáchlým stylem psaní, můžete být překvapeni tím, jak Ďábel a slečna Chantal skvěle funguje i bez bohatých popisů. A po přečtení ve vás nechá plno otázek.

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Paulo Coelho: Ďábel a slečna Chantal (O Demônio e a Senhorita Prym)
Nakladatelství Argo, 2001, první vydání
Překlad Marie Havlíková a Olga Lidmilová
 
(Obrázek: goodreads.com)