A vědí to vůbec lidé?

Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: "Co pro tebe znamenají Vánoce?"

Veverka odpověděla: "Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda."

Liška se připojila se svou představou: "Pro mne samozřejmě nesmí chybět voňavá pečená husička. Bez pečínky by to opravdové Vánoce nebyly. "Do řeči se jim vložil medvěd: "Vánočka! O Vánocích musím mít obrovskou sladkou vánočku!"

Slyšet se dala také straka: "Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit. "Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: "Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!"

A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: "Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?" Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel: "A vědí to vůbec lidé?"

(Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro potěchu duše via vira.cz)

Krásné Vánoce všem!

(Obrázek: weheartit)

Znepokojivě skutečný souboj mezi Dobrem a Zlem v zapadlé vesnici

Před necelým rokem jsem román Ďábel a slečna Chantal přečetla poprvé. A rozhodla jsem se, že nějakou dobu počkám a pustím se do něj znovu. Přes svou útlost je totiž docela hutné čtení, i když si to možná hned neuvědomíte.

Paulo Coelho je nejprodávanější brazilský autor a každá jeho kniha, která u nás vyjde, se hned dostane na žebříček bestsellerů. Nejznámnější je rozhodně Alchymista, já jsem ale začala Ďáblem a slečnou Chantal.
 
Do malé horské vesnice jménem Viscos přichází Ďábel. Doprovází cizince a chce vesnici zvrátit na svou stranu. Skrze mladou servírku Chantal Prymovou postaví cizinec obyvatele vesnice před volbu: pokud poruší jedno z deseti přikázání - "Nezabiješ" -, dostane se jim jako odměny deseti zlatých cihel. Z těch by se dala financovat obnova turismu a další rozvoj upadající, polozapomenuté vesnice, ve které dožívá poslední generace.

Tenhle příběh není jen příspěvkem do tématu "odvěký boj mezi Dobrem a Zlem". Coelha zajímá lidský charakter. Zajímá ho, jak bude Chantal reagovat tváří v tvář šanci zcela změnit svůj život. Jestli cizinec zůstane pod Dáblovým vlivem. A taky to, jak bude reagovat bezejmená masa vesnice, která je řízena několika hlavními postavami - starostou, jeho ženou, farářem, kovářem, majitelem pozemků. V knize nemá skoro nikdo jméno, protože to pro příběh není důležité. Záleží jen na tom, jaký kdo je.

Samozřejmě na to postavy nejsou samy. Ač nejsou věřící, působí na ně Zlo i Dobro jako andělé a ďáblové. Souboj mezi nimi je tak zřetelný - jakkoliv jenom na úrovni malé vesnice, na které jako by už nikomu nezáleželo.

Coelho se vůbec nesnaží, abyste si postavy oblíbili. Prostě sděluje to, co je důležité pro příběh, a nepřidává nic navíc - ani vlastní úsudek o tom, co se zrovna děje. Pokud máte rádi autory s rozmáchlým stylem psaní, můžete být překvapeni tím, jak Ďábel a slečna Chantal skvěle funguje i bez bohatých popisů. A po přečtení ve vás nechá plno otázek.

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Paulo Coelho: Ďábel a slečna Chantal (O Demônio e a Senhorita Prym)
Nakladatelství Argo, 2001, první vydání
Překlad Marie Havlíková a Olga Lidmilová
 
(Obrázek: goodreads.com)

Každý den jiným člověkem

Kniha Den co den má sice veškeré atributy young adult literatury, ale současně taky něco, co mi zabránilo hned druhý den po přečtení začít číst něco dalšího. A to jsem si myslela, že mě ten příběh nijak zvlášť neoslovil.

Hlavní postava se jmenuje prostě A. Není to ani kluk, ani holka. (Tedy v českém překladu se pro něco rozhodnout musíte, takže vystupuje převážně jako kluk, ale v anglickém originálu byste to nepoznali.) Každý den je totiž někým jiným. Den co den se probouzí v těle někoho, komu je šestnáct jako jemu, a jeden den žije jeho život. Snaží se ho moc nenarušovat a co nejvíc splynout s okolím. Až do dne, kdy se zamiluje do Rhiannon.

Příběh je to vlastně poměrně statický. David Levithan se nezabývá tím, kde přesně jsme a jak to tam vypadá. Vývoj se odehrává v hlavách postav. Všechno sledujeme z pohledu A. Ten se nijak nelituje. Ví, jak žije a že jinak asi žít nebude (ačkoliv otevřený konec a vedlejší zápletka ohledně toho, jestli existují další jako on nechává prostor k interpretacím podle libosti). Na stránkách knihy prochází zajímavou proměnou od stavu, kdy myslí víc na sebe a na svoje štěstí a spokojenost, do momentu, kdy mu záleží především na Rhiannon.

Mezi řádky David Levithan trochu moc tlačí na pilu a nabádá čtenáře, že je jedno, jestli je někdo homosexuál a jakou má barvu pleti a jaké vyznává náboženství, protože A v jeho podání obsahuje úplně všechno. Nejsem si jistá, kolik čtenářů takovou "osvětu" na stránkách young adult knihy ocení. Na mě to působilo trochu vlezle. Každopádně se přes to není těžké přenést. Den co den je z těch knih, které rychle odsýpají a to, co se Levithan snažil ukrýt mezi řádky, možná pro hodně čtenářů zůstane ukryté.

Jsem si jistá, že to, jestli se vám Den co den bude líbit, hodně závisí na náladě nebo duševním rozpoložení. Je to komorní příběh a možná až pár dní po dočtení si uvědomíte, jak propracovaný a svým způsobem intimní je. Možná by se mi líbil víc, kdybych ho četla o půl roku dřív nebo o tři měsíce později. Sice mi na něm něco bylo docela protivné, přesto se mnou nenápadně zůstává.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
David Levithan: Den co den (Every day)
Nakladatelství CooBoo, 2013, první vydání
Překlad Tomáš Bíla
(Obrázek: goodreads.com)

Začtěte se do vyprávění o jednom neobyčejném životě

Před pár týdny uplynulo šedesát let od olympiády v Tokiu, kde Věra Čáslavská získala čtyři medaile (z toho tři zlaté). Nejspíš bych si toho ani nevšimla, kdyby nebyla hostem v ranním Studiu 6 po svém návratu z Japonska. Uchvátilo mě, jak šťastně vypadala a jak doslova vyzařovala pozitivní energii (v sedm ráno!). Udělala jsem rychlé rozhodnutí: musím o ní vědět víc.

Věra Čáslavská je nejúspěšnější česká sportovkyně všech dob. Gymnastka, jejíž kariéra vyvrcholila na dvou olympiádách (v Tokiu 1964 a v Mexiku 1968), na nichž získala dohromady sedm zlatých a tři stříbrné medaile, k tomu vyhrála mnohokrát mistrovství Evropy a světa. Sportovní hvězda, jejíž sláva se doslova dotýkala pomyslného Olympu. Kromě toho taky matka dvou dětí, která se nebála stát za svým názorem, i když za to musela trpět.

Jako ten nejlepší román

Život na Olympu je autorizovaný životopis, na kterém Pavel Kosatík s Věrou Čáslavskou úzce spolupracoval. Je to na něm vidět. Neuhýbá před žádným tématem, otevřeně mluví o každé kapitole jejího života, ať už je šťastná nebo smutná. Na pomoc si kromě toho vzal desítky dalších zdrojů, ať už Věřiny známé a spolupracovníky nebo novinové články a knihy. (Zvlášť zajímavý se zdá být Věřin vlastní životopis Cesta na Olymp, který vyšel na samém počátku sedmdesátých let - na další vydání už kvůli normalizaci nedošlo.) Je to taky biografie nesmírně čtivá, napínavá a plná zvratů jako ten nejlepší román (nebo hollywoodský velkofilm!).

Kosatík sleduje Věřin život v přehledně dělených kapitolách. Od raného děství po tvrdé tréninky a veleúspěšnou reprezentační kariéru. Tím to ale zdaleka nekončí. Následovala tvrdá léta komunistické persekuce a těžké manželství. Po roce 1989 pak práce v kanceláři prezidenta Havla a také rodinná tragédie, která u Věry vyústila v těžké deprese. Teď, když vím tohle všechno, si o to víc vážím toho, jak šťastně působí dnes.

Minulý režim v praxi

Život Věry Čáslavské dobře ukazuje, jak dokázali komunisté člověku znepříjemnit a pozvolna ničit život. Pokud jste nechtěli emigrovat a opustit tak svou rodinu, neměli jste naději, že to někdy skončí nebo že se budete mít líp. Mnohonásobná olympijská vítězka, na jejíž mexickou svatbu v roce 1968 se přišlo podívat 50 tisíc lidí, o pár let později v Československu nemohla sehnat práci a skoro dvacet let o ní veřejnost nemohla slyšet. A později po revoluci se stala terčem takového novinářského hyenismu, že ji to přimělo držet se patnáct let v ústraní.

Život na Olympu dechberoucí příběh jednoho neobyčejného života, na jehož pozadí se můžeme dozvědět i něco o českém národu jako takovém. A taky si připomenout opravdovou hvězdu z doby, kdy sport znamenal pro hodně lidí spíš než zábavu protest a prostředek národní hrdosti - a sportovci s ním.

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Pavel Kosatík: Věra Čáslavská - Život na Olympu
Nakladatelství Mladá fronta, první vydání, 2012
(Obrázky: goodreads.com, http://flashbak.com/the-best-and-worst-olympic-protests-15121/)

Alexandra Potter a další průměrná romantická komedie

What's New, Pussycat? (česky Co je nového, kotě?) jsem náhodou našla v Levných knihách za 60 korun. Nejsem zrovna fanouškem ženských románů, ale o Alexandře Potter jsem chtěla dát šanci - vždyť vydání jejích knih v Česku (neznámé) nakladatelství Kristián doprovodilo monstrózní reklamní kampaní.

Jak změnit svůj život

Reklama ve mně vzbuzovala dojem, že Alexandra Potter se zásadně liší od jiných autorek románů pro ženy (chick-lit), které jinak nepatří mezi moje oblíbené žánry. Že její knihy jsou zajímavé, napínavé a originální. Prostě ne takové ty rádoby romantické příběhy s nepříjemnými hrdinkami, které se ve třiceti chovají jako puberťačky a o které mají z nějakého důvodu zájem nejatraktivnější muži v okolí. Bohužel, přesně taková prvotina Alexandry Potter je.

Delilah chce změnit svůj život. Na základě dvouminutového setkání s Charliem, o kterém neví vlastně vůbec nic (ale je přesvědčená, že je to ten pravý) se rozejde s přítelem, opustí svůj starý život v Bradfordu a odjede do Londýna se svým psem a deskami Toma Jonese. Tam se seznámí se Samem a jeho excentrickou kamarádkou Vivienne, která ji u sebe nechá bydlet. A dělá všechno pro to, aby získala svůj vysněný život - s Charliem.

Vyumělkované postavy

Následuje příběh typu chce-jednoho-ale-ten-pravý-je-přitom-přímo-vedle-ní. Od okamžiku, kdy se na scéně objevily všechny postavy, mi bylo naprosto jasné, jak to skončí. Delilah to ale z nějakého důvodu prostě nedocházelo. Čímž mi byla čím dál nesympatičtější. (Ne, že by si mě na začátku získala - tím, jak se bez jakéhokoliv plánu upnula na svoje představy o novém životě působila přinejměnším trochu hloupě a nevyzrále.) Vůbec všechny postavy na mě působily příliš vyumělkovaně - je vidět, jak se autorka snažila, aby každou nějak odlišila, aby každá z nich měla něco osobitého - až všichni působí trochu uměle. Sam je až moc slušný, Charlie úplně přesně takový, jako čekáte (sladký na povrchu, kyselý uvnitř), Vivienne zase moc očividně extravagantní.

Nejvíc se mi líbilo prostě to, že se What's New, Pussycat? odehrává v Londýně. (Bohužel Alexandra Potter se jako rodilá Britka moc nezabývá jeho krásou.) Přesněji v Notting Hillu. Při čtení jsem si představovala pastelové domky na Portobello Road. V době vydání - rok 2000 - to teprve začínala být ta předražená čtvrť, jakou dnes bezpochyby je.

What's New, Pussycat? je další příspěvek do řady "romantických komedií" pro ženy. Nijak nepřevyšuje průměrné příběhy tohoto typu, není ale ani o nic horší.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
Alexandra Potter: What's New, Pussycat? (Co je nového, kotě?)
Nakladatelství Hodder Ome 2011
303 stran
(Obrázky goodreads.com, weheartit.com)

Mara je ještě lepší a ještě tajemnější

Pamatujete si na Maru, na kterou jsem před pár měsíci nešetřila superlativy? Přečetla jsem druhý díl série a míra mého nadšení ještě stoupla.

(Skrytá) hrozba

Po nervovém zhroucení z konce prvního dílu se Mara probouzí na klinice s nervydrásajícím zjištěním, které jí vůbec nikdo nevěří.

Proměna Mary Dyerové oproti prvnímu dílu přitvrzuje. Hrozbou už není jen Mara samotná a její vražedné schopnosti, které zatím nezvládá plně kontrolovat. Teď někdo ohrožuje přímo ji a její rodinu a jediný, komu to může říct a komu může věřit, je Noah. Mizení a přesouvání věcí, děsivé fotky a nápisy, to všechno Maru děsí a dohání k šílenství. K tomu je tu záležitost s náměsíčností. A taky nově objevená rodinná historie, o které Mara neměla ani tušení.

Když je Mara hospitalizovaná na psychiatrické klinice, věci naberou rychlý spád. A věřte mi, že právě když si budete myslet, že je vám to jasné, zjistíte, že nemáte ani tušení. Michelle Hodkin dokáže vybudovat tak hutnou atmosféru, že vám bude běhat mráz po zádech. Přidejte k tomu cliffhangery skoro v každé kapitole a nebudete se moct odtrhnout.

Všechno, co chcete od dobré knihy

Mara vybočuje z běžných YA škatulek. Neomezuje se jenom na romantickou linku (která tam ale samozřejmě je, a skvělá) na úkor napínavé zápletky. Tahle série má všechno: tajemno, psychické problémy, trauma, nadpřirozené schopnosti. A taky humor. Některé vedlejší postavy občas působí maličko ploše (Jamie = sarkastický kámoš, Daniel = hodný starší brácha), je to ale samozřejmě proto, aby vynikli Mara a Noah. Mara, která celou sérii vypráví. (A já stejně nemám nejmenší tušení, jestli to opravdu je tak, jak říká.) Noah, sarkastický a kapku arogantní, který pro udělá cokoliv. (A pořád není jasné, jestli je to jen z čisté lásky.)

Proměna Mary Dyerové je přesně ten typ knihy, co přečtete moc rychle, protože je tak moc čtivá a tak moc chcete zjistit, co bude dál. A pak litujete, že jste si ji trochu víc nevychutnali. Třetí díl trilogie, The Retribution of Mara Dyer, má anglicky vyjít na začátku listopadu. Mám pocit, že než se k němu dostanu, důkladně si přečtu první dva díly.

Hodnocení: 5/5

Goodreads
Michelle Hodkin: Proměna Mary Dyerové (The Evolution of Mara Dyer)
Nakladatelství Slovart a Brio 2013 (2012)
1. vydání
423 stran
Překlad Jan Březovský a Tereza Nuckollsová
(Obrázek: goodreads.com)

Poznej čtenáře: Lenka Chudomelová

Projekt Poznej čtenáře vymyslely Katka Brabcová z Blogu Brabikate a Jana Benešová z blogu U Margarety. Hned jak jsem se o něm dozvěděla, bylo mi jasné, kdo je můj oblíbený čtenář, kterého vyzpovídám a vyfotím. Užily jsme si moc fajn odpoledne a v knihovně na pražském Spořilově, kde jsme se fotily, překvapivě nikdo nedával najevo údiv.

Lenka je skvělá kamarádka a určitě největší čtenářka, kterou znám. Taky skvěle píše - před pár měsíci si založila blog Létám na pegasu, kam píše nejen o knihách, ale taky o seriálech nebo cestování.

1) Kterou knížku jsi právě dočetla?

Naposledy jsem přečetla Ubavit se k smrti od Neila Postmana. A z beletrie Vzpomínky na jedno dobrodružství od Fulghuma.

2) Jaké je tvé nejoblíbenější knihkupectví?

Já mám nejradši taková ta knihkupectví, která ještě nepohltily řetězce, ale těch už moc není, spíš už jenom v menších městech. V Praze třeba Dobra v Celetné ulici. To je trochu ezoterické, ale má úžasnou atmosféru.

3) S kterým knižním hrdinou bys zašel/la na kafe?

Asi s Homerem Wellsem z Pravidel moštárny. Ale stačil by mi i doktor Larch, kdyby Homer nemohl.

4) Do které literární země bys nejradši jel/a na prázdniny?

Já mám poslední dobou radši příběhy, co se odehrávají v našem světě. Ale kdybych si musela vybrat, tak bych asi jela na Zeměplochu, do Ankh-Morporku. Tam bych to chtěla vidět.

5) Co je na knížkách nejlepší?

Všechny ty životy, které můžeme prožít s hrdiny a které bychom jinak neprožili.

6) Co všechno musí mít kniha, aby tě opravdu nadchla?

Mám ráda, když je nepředvídatelná, když nevím, jak bude pokračovat a jak to skončí. Nemám ráda prvoplánové věci

7) Co rád/a děláš, když zrovna nečteš?

Píšu! Poslouchám hudbu, chodím ven s kamarády. A taky mám ráda filmy a seriály.

8) Máš ve svém okolí spíš čtenáře, nebo nečtenáře?

Poslední dobou je to spíš padesát na padesát, takže jsem spokojená.

9) Na základě čeho si vybíráš knihy, které budeš číst?

Většinou na základě momentální nálady.

10) Na kterou knihu jsi aktuálně nejvíc zvědavá/zvědavý?

No, nejsem úplně zvědavá na žádnou novou knihu, ale už velmi dlouho jsem zvědavá na Modlitbu za Owena Meanyho. Už se na ni těším několik let a jsem ve fázi, kdy předpokládám, že to těšení se je lepší, než ten zážitek, který z té knihy budu mít. Takže se k ní nakonec možná nikdy nedostanu J. Ale zatím je náš vztah fakt idylický.

 Lenčin rozhovor se mnou najdete tady!