TOP 5 #1: Vedlejší postavy, které máme radši, než ty hlavní

Při psaní tohoto článku jsem si uvědomila, že mám vlastně většinu hlavních postav ráda. Když je poznám a pochopím, proč se chovají tak, jak se chovají, je těžké s nimi aspoň nesoucítit, když už je přímo nezbožňuju. Ale ne vždycky se to povede a jsou i hlavní hrdinové nesnesitelní. Ať už tím, že jsou moc kladní nebo naopak příliš vypočítaví nebo arogantní... Prostě bych je nejradši propleskla. V prvním příspěvku z nového projektu TOP 5 (více o něm najdete tady), který jsme vymyslely s Lenkou z Létám na Pegasu, si můžete přečíst o vedlejších postavách, kterým jsem fandila víc, než těm hlavním.

Melanie Hamiltonová-Wilkesová (Margaret Mitchell: Jih proti severu)
Jih proti severu je plný války, strádání a smutku, které se proplétají příběhem. Hlavní hrdinka Scarlett O'Harová s nepřízní osudu bojuje po svém - bezohledností, arogancí a nepřístupností. Melanie v příběhu stojí jako pomyslný maják, okolo kterého se točí život ostatních postav. Vždycky v lidech vidí to nejlepší. Potřeby ostatních staví před ty svoje. Je moudrá. Je laskává a ohleduplná. Stojí v ostrém kontrastu vůči ostatním postavám, které bojují se svými vášněmi. Má jasno ve svých morálních zásadách, a nikdy z nich nesleví. Ačkoliv se na začátku jeví jako slabá a naivní, až postupem času se ukáže, že ji nedokáže nic zlomit - až na chatrné zdraví. Melanie je taková, jaký by si přál být každý v těžkých dobách, ale i v časech, kdy člověka nic netrápí.

Paul Varjak (Truman Capote: Snídaně u Tiffanyho)
Nenápadný spisovatel, který se přistěhuje do jednoho z newyorských činžáků a jeho život se tím obrátí vzhůru nohama. Potká tajemnou Holly Golightly, která na jednu stranu působí předčasně vyspěle, na druhou je ale naivní a pořád čeká na svůj šťastný konec, který si chce ulehčit tak, že si vezme některého z bohatých mužů, kteří si ji vydržují. Pořád pasivně čeká, že se všechny její problémy nějak záhadně vyřeší a ona pro to nebude muset nic udělat. O Paulovi toho vlastně moc nevíme. Poznáváme ho jenom v souvislosti (a v kontrastu) s Holly, která si z něj udělá důvěrníka, který snáší její výbušné nálady a melancholické stavy. Paul se ale zamiluje a... zbytek už je historie. (Jestli dobrá, nebo špatná ale závisí na tom, jestli se díváte na film nebo čtete knížku - konce se totiž liší!)

(Paul Varjak je mimochodem jméno vytvořené za účely filmu. V Capoteho novele, v níž je vypravěčem, není jeho jméno zmíněno.)

Damon Salvatore (Vampire Diaries)
Byla jsem v pokušení napsat do nadpisu "kdokoliv". Protože to by přibližně shrnulo můj vztah k hlavní hrdince seriálu Eleně Gilbert. Je to ten typ hlavní hrdinky, která jde vždycky přesně tam, kde na ni čeká nějaké nebezpečí (takže po pár dílech už přestanete doufat, že se možná poučí). Která je z nějakých důvodů všude oblíbená, všechno jí jde a má o ni zájem několik kluků včetně 120 let starých bratrů-upírů. A přitom nikdy neudělá nic, co by mě přimělo si ji oblíbit. Oproti tomu Damon Salvatore (až na tu lehkou vadu, že je jako většina dalších mužských postav zamilovaný do Eleny) je ten badass upíří hrdina, kterého v životě prostě někdy potřebujeme. Nejdřív nedělá skoro nic jiného než zabíjí lidi, ale pak se projeví jeho citlivá stránka a najednou je na dobré straně, takže mu můžeme bez obav fandit. V jednom kuse má v ruce skleničku whisky a sebe hází kolem sebe sarkastickými poznámkami. A abych nezapomněla, hraje ho Ian Somerhalder. Ach, skoro je mi líto, že jsem se na Vampire Diaries přestala dívat.

Princ Philip, vévoda z Edinburghu (Královna)

Při přemýšlení o dalších postavách se mi neočekávaně vybavil film, který jsem viděla už před pěknou řádkou let: Královna. V té době na mě dost zapůsobil, a pořád si myslím, že je skvělý. Odehrává se těsně po smrti princezny Diany a ukazuje, jak se tahle událost projevila v královské rodině uvnitř i navenek. Většina děje se točí kolem královny Alžběty II. To asi nikoho nepřekvapí. Na ní je vždycky hlavní odpovědnost, na ní byl tlak veřejnosti, aby smrt Diany přijala jako smrt člena královské rodiny, a ne jako soukromou záležitost. Okolo ní se ve filmu objevuje mimo jiné princ Philip. Ten občas něco ironického zahlásí a skoro vždycky působí dojmem, že ho nic nerozhází a že celou situaci bere celkem s klidem (přestože královna přemýšlí chvílemi dokonce o abdikaci). Takhle působí i ve skutečnosti. Jeho osobnost ale vždycky bude velkou záhadou, stejně jako ostatní členové královské rodiny. Všichni znají jejich obličeje, ale je samotné nikdy znát nebudou. Tím spíš, že málokterý životopisec nebo filmař se kdy princi Philipovi věnoval. (Právě teď ale čtu jednu z mála knih, kdy se tak - alespoň částečně - stalo.)

Jace Wayland (Cassandra Clare: Mortal Instruments)
Ke Clary, hlavní postavě série, mám sice lepší vztah než k Eleně - ale je to další z těch hrdinek, které pořád zbytečně chodí někam, kam nemají, což vážně nemám ráda. Jace je rozervaný hrdina se značně komplikovanou historií, který se často chová nesnesitelně arogantně. Taky je hrozně sarkastický a zahleděný do sebe. Ale hlavně je to pořádně badass Lovec stínů, který dokáže sejmout jakéhokoli démona, vlkodlaka, upíra a podobnou havěť, co se pohybuje po New Yorku bez vědomí běžných lidí. Uvnitř je samozřejmě citlivý, ale tuhle stránku ukazuje jenom Clary. Kterou miluje tak osudově a jasně, že se mi to nikdy nechtělo moc věřit. (Paradoxně nejvíc jsem tomu nejvíc věřila ve filmu City of Bones, kdy jsem si poprvé oblíbila Clary, kterou hrála Lily Collins. Škoda, že další díl se nechystá.)

Nezapomeňte se podívat k Lence na její TOP 5 a zapojte se do TOP 5 spolu s námi - na svém blogu nebo v komentářích!

(Zdroje obrázků: Adolf Born (Mitchellová, Margaret: Jih proti severu, Naše vojsko, Praha 1991, 30./1. vydání), Paul, Damon, Philip, Jace)

Nový projekt: TOP 5!

S Lenkou z Létam na pegasu jsme vymyslely společný projekt! Je super mít nevirtuální kamarádku-bloggerku, protože můžete jít do kavárny, hodiny si povídat o blozích a knihách a příbězích a odejít s tím, že máte vymyšlenou novou sérii článků na blog. Psát jenom recenze je přece jenom po čase trochu nuda - a kromě toho nečtu zas tak rychle, aby sem mohlo přibýt něco nového každých pár dní.

Projekt jsme pojmenovaly jednoduše TOP 5. To sice není nic nového, ale slíbily jsme si, že témata budou netradiční, občas ironická a (snad) originální. Čerpat budeme ze všech příběhů - knih, filmů i seriálů, na žánru ani stáří vůbec nezáleží, bereme všechno! Jde nám prostě o zábavu a odlehčení.

Neodvažujeme se dát TOP 5 nějakou pravidelnost - nové články budou přibývat prostě jednou za čas. Jak nám to vyjde! Žádný stres.

A vy se samozřejmě můžete zapojit taky! Buď na svém blogu (pošlete nám odkaz!) nebo jenom v komentáři pod článkem. A jaká máme připravená témata?

#1 VEDLEJŠÍ POSTAVY, KTERÉ MÁME RADŠI, NEŽ TY HLAVNÍ

#2 PŘÍBĚHY, KTERÉ NEPOTŘEBOVALY POKRAČOVÁNÍ/MĚLY SKONČIT DŘÍV

#3 OBÁLKY KNIH, KTERÉ BYLY LEPŠÍ, NEŽ JEJICH OBSAH
#4 POSTAVY, SE KTERÝMI BYCH ŠLA (NEJEN) NA RANDE

...a další budou následovat!

Náš první článek se objeví už brzy. Těšíme se taky na ty vaše!

Jeden den v Drážďanech

Když jsem poprvé na nějakém slevovém serveru viděla zájezd do Primarku v Drážďanech, nevěřila jsem vlastním očím. To jako vážně někdo jede do Drážďan jenom proto, aby nakupoval?! Už nějaký čas jsem se tam chtěla podívat (ze svojí poslední, předvánoční návštěvy města si pamatuju jenom to, že jsem vůbec necítila nohy). Ale to radši pojedu na vlastní pěst autobusem nebo vlakem... ne?

Kolik to stojí & jaká je cesta

Pak jsem ale zjistila, že zatímco tyhle "nakupovací" zájezdy stojí okolo 350 korun, u Student Agency i vlakem by to vyšlo na skoro dvojnásobek. A tak jsem v poslední zářijovou sobotu vstávala o hodně dřív, než by se mi líbilo a už před sedmou hodinou jsme s mamkou byly na Hlavním nádraží. Cesta byla trošku zvláštní, protože z rychlíku do Drážďan jsme vystoupili v Děčíně, tam jsme počkali na vlak do Bad Schandau a pak přestoupili na regionální vlak do Drážďan. (Možná, že právě použití regionálních německých vlaků je výhodnější, než jet rychlíkem rovnou. A ještě se podíváte, jak to vypadá na saském venkově!) Cesta nejspíš trvala o nějakou hodinu déle, než kdybychom jeli jenom rychlíkem, ale to mi nijak nevadilo (aspoň jsem se mohla dospat). V Drážďanech jsme byli okolo desáté.

Co se dělo pak? Nikdo nás nikam netahal ve stylu "skupinka za mnou". Pár věcí na výběr bylo: buď zůstat ve městě (a jít do Primarku nebo kamkoliv jinam), nebo jet do ZOO. A odpoledne prohlídka města s průvodcem, taky pro zájemce.

Primark: proč tam (ne)jít

S Primarkem mám takový love/hate vztah. Před pár lety to byl relativně nedostupný nakupovací ráj, který se dal navštívit jenom v Británii. A všechno tam bylo hezké a o tolik levnější než v jiných obchodech. Pak jsem se začala zajímat o výrobní podmínky módních řetězců a o tvoření šatníku z věcí, které k sobě budou navzájem ladit a budu je nosit víc než jednu sezónu. Ceny Primarku asi naznačují dostatek o tom, v jakých podmínkách se vyrábí (v tom si ale nezadá s ostatními - i dražšími - módními řetězci). Velká část sortimentu opravdu je opravdu z kategorie "móda na jednu sezónu". A ještě k tomu jsou ty obchody vždycky naprosto přecpané. Ale stejně tam vždycky jdu a něco si koupím, protože 1) opravdu to tam je levnější než jinde, což pro mě hraje roli, 2) je to jediný high street řetězec, kde jsem viděla prodávat dostupný merchandise Harry Potter (třeba tady mám na sobě tričko Gryffindor) a taky různých Disneyovek, Coca-Coly a dokonce Game of Thrones, 3) mají tam plno věcí, které u nás neseženete - třeba Lounge oddělení, kde jsou super pyžama a domácí oblečení a taky basic řadu, ze které mám nejoblíbenější trička. Na druhou stranu, kvalita věcí je v Primarku kolísavá. Určitě bych si tam nekoupila zimní kabát nebo boty, a vyplatí se číst si cedulky (pozor na polyester, viskózu atd.).

Co vidět v Drážďanech

Odpoledne jsme se vypravily na krátkou prohlídku města, kde jsme viděly všechno podstatné. Pak jsme se vrátily a prohlédnout si budovy v detailu. Drážďany byly za druhé světové války skoro kompletně vybombardované. Pokud bych to nevěděla, nejspíš by mě ani nenapadlo, že ty historické domy vůbec nejsou historické a že gotická katedrála Nejsvětější Trojice nebo krásný barokní areál Zwinger (dnes sloužící jako obrazárna) byly po válce pouhá torza. Centrum bylo vystavěné znovu a je to krásný pohled. Doporučuju návštěvu nejen katedrály, ale taky evangelického kostela Frauenkirche, ze kterého byla po desítky let jenom hromada kamenů. Nemůžete minout ani velkolepou budovu opery a stometrový obraz zobrazující saské panovníky vytvořený z porcelánových kachlíků.

Odjezd z Drážďan byl okolo šesté večer a do Prahy jsme dorazili okolo deváté. V Drážďanech a okolí je ale plno dalších míst, která jsem neměla čas navštívit (pěkný přehled je třeba tady) - o důvod víc se tam vrátit!

Pokud jsem vás nalákala, podívejte se třeba na Skrz.cz na aktuální nabídku zájezdů (vyhledejte "Primark").

Coelhovo instantní duchovno

Po Ďáblovi a slečně Chantal jsem znovu sáhla po knížce od Paula Coelha, protože jsem se pořád ještě nedobrala toho, proč je vlastně tolik populární. Možná jsem na to přišla.

Román Valkýry je o duchovní pouti, kterou autor podle svých slov podnikl po vydání Alchymisty. Odehrává se v Mohavské poušti, kde chce hlavní hrdina - Paulo - vidět svého anděla a mluvit s ním. Druhou postavou je jeho manželka Chris, která ho na cestě doprovází. Postupně se právě Chris zdá být jedinou postavou, která prochází proměnou, zatímco Paulo je většinu času zahleděný do sebe a svých problémů. (Upřímně, celé to duchovní hledání se zdá být jenom jiným výrazem pro pořádnou krizi středního věku.) Z nějakého důvodu jediný, kdo Paulovi může pomoct, je skupina ženských, které v koženém oblečení jezdí v padesátistupňovém vedru pouští na koních. Říkají si Valkýry a vede je Vahalla, které anděl nařídil jet do pouště a dělat tam duchovní probuzení. Paulo a Chris s nimi tráví většinu knihy, protože právě Vahalla má mít návod na to, jak anděla vidět. Jinak se v knize pořád mluví o andělech a nějakých rituálech, občas o Bohu a Vesmíru a nakonec dostane šanci i Ježíš.

To, co se mi na Ďáblovi a slečně Chantal líbilo - naprostá nezaujatost vypravěče, se kterou suše popisoval události v zapadlké vesnici - mi ve Valkýrách už po pár stránkách lezlo na nervy. Tenhle příběh totiž opravdu potřeboval okořenit, protože mi jinak neměl co nabídnout. Necítila jsem z něj emoce. Postavy mě nezajímaly. Rituály, o kterých se pořád mluví, jsem nechápala, protože autor žádné detaily nevysvětluje - a tím pádem mi bylo celkem jedno, jak dopadnou.

Relativní duchovno?

Jeden ze zdrojů Coelhovy popularity je nepochybně duchovní zaměření jeho knih. To duchovno samotné se svojí neuchopitelností hodí do dnešní doby. Po přečtení si čtenář sice řekne, že to bylo zajímavé - zároveň to (po)učení, poselství knihy je tak mělké, že není nic dalšího, co by se s tím dalo udělat. Život jde dál. Sám Coelho je podle všeho vyznavačem něčeho, co ve svých knihách nazývá Tradice. Na internetu je v tomhle směru minimum informací. Dočetla jsem se, že je taky členem nějakého tajného katolického řádu, který je ale tak tajný, že Coelho je jediným zdrojem toho, že vůbec existuje. Tradice má být kombinace křesťanství (respektive víry v křesťanského Boha, těžko říct, jak je to se zbytkem) a magie. Sám Coelho o sobě po tom, co absolvoval pouť do Santiaga de Compostely, říká, že je katolík. V jeho knihách je ale plno odkazů na new age a nejrůznější mysticismus.

Coelhovy knihy i on sám - ačkoliv to tak na první pohled nevypadá - naprosto vyhovují relativismu dnešní doby. Na všechno se člověk musí dívat z více stran. Nic není černobílé. Všechno je relativní. Neexistuje jenom jedna pravda. "Všechna náboženství vedou k jednomu Bohu." Takže když vezmete trochu východních tradic, trochu okořeníte různými magickými rituály a strážnými anděly, Láskou a Vesmírem a někam přihodíte Ježíše a Boha, který je "ve všem", třeba to bude ono. A vždycky člověk může zkusit jiného Coelha nebo nějaké instantní duchovno, ne? Ne. Zkuste tohle.

Hodnocení: 1,5/5

Goodreads
Paulo Coelho: Valkýry (As Valkírias)
Nakladatelství Argo, 2010, první vydání
Překlad Pavla Lidmilová

Analfabetka, která není analfabetkou, v humoristickém románu, který není humoristický

Pokud jste v posledních měsících (a vlastně i několika letech) navštívili knihkupectví, nejspíš vám neunikl Jonas Jonasson: autor dvou knih (třetí právě vychází v originále) s podivně dlouhými názvy, které se umisťují na prvních místech v žebříčcích prodejnosti už pěknou řádku měsíců. Zkusila jsem tu druhou - Analfabetka, která uměla počítat - a řeknu vám, že je docela přeceněná.

(Při pročítání názorů na Analfabetku, která uměla počítat jsem se setkala s rozporuplnými informacemi o tom, co název znamená. Takže pro jistotu: hlavní hrdinka není analfabetka (čte všechno, co se jí dostane pod ruku) a k tomu exceluje v matematice. Nevím, proč se autor rozhodl právě pro tenhle název, protože je dost zavádějící. V angličtině kniha vyšla pod názvem The Girl Who Saved the King of Sweden, to ale taky není moc přesné.)

Na začátku knihy se proplétají dvě dějové linie, které se spojí ve Švédsku. První sleduje Nombeko, která se narodila v jihoafrickém slumu Soweto u Johannesburgu. Odmala pracuje jako vynašečka latrín a pak se dostane jako uklízečka do utajeného výzkumného střediska v Pelindabě, kde Jihoafrická republika vyvíjí jaderné zbraně. Zatím ve Švédsku se narodí dvojčata - jedno hloupé a jedno chytré, Holger 1 a Holger 2, jejichž otec všechno podřizuje svržení monarchie. A nakonec skutečná hlavní postava - atomová bomba, která se v Jižní Africe vyrobila "nad plán" a měla se utajit. Kvůli chybě tří bláznivých Číňanek ale skončí s Nombeko ve Švédsku, kde měla konečně začít nový život.

Život ovládaný atomovou bombou

Největší problém v téhle knize je pro mě autorova hodně pozvolná a rozvláčná práce s časem. Několik let je často vtěsnaných na dvě stránky, zatímco některou událostí se zaobírá celá kapitola. Tenhle netradiční způsob vyprávění zabraňuje tomu, abyste postavy doopravdy poznali, protože nemáte šanci nahlédnout do jejich každodenního života. Setkáváte se s nimi, jen když se děje něco důležitého a zbytek jejich života je zahalený v mlze. A upřímně, bylo mi to vlastně docela jedno, protože hlavní postavy jsou vesměs nesympatické. Nombeko měla sice těžké začátky, ale už na začátku je otravně přemoudřelá. Její přítel Holger 2 je takový nijaký. Holger 1 je neskutečně pitomý (časem to už není moc vtipné), stejně jako Celestine. Na druhou stranu, některé vedlejší postavy byly vymyšlené skvěle i na omezeném prostoru.

V každém případě je ale přinejmenším smutné sledovat, jak roky ubíhají, až si uvědomíte, že postavám je přes čtyřicet, ale autor ve vás vůbec nevzbudil dojem, že by stárly. Všechno se točí kolem atomové bomby, ale s postupujícími roky se z toho (aspoň pro mě) úplně vytrácel humor, protože život všech hlavních postav byl kvůli ní naprosto omezený a zoufalý. Oddechla jsem si, když se příběh začal chýlit ke konci (to už se většině hlavních postav blížila padesátka!) a všichni se ocitli v dodávce se švédským králem a premiérem. Za postavu bezstarostného a rozšafného Carla XVI. Gustava Jonassonovi tleskám; přesně takovým dojmem na mě král vždycky z obrázků nebo videa působil.

Analfabetka je tak trochu (fiktivní) biografie, výlet po druhé polovině dvacátého století a bláznivá komedie. Ten typ bláznivé komedie, kdy se autor tolik snaží, aby vymyslel co nejneuvěřitelnější zápletky, že už to čtenáře unavuje, protože je to spíš smutné, než vtipné. Jonassonovi se nedá upřít, že píše čtivě a knihu zhltnete za pár hodin, pokud máte čas. Ale přemýšlet o ní pár dní po přečtení nebo se k ní vracet nejspíš nebudete. Až na pár citátů uvozujících jednotlivé části toho Analfabetka víc nenabídne.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat (Analfabeten son kunde räkna)
Nakladatelství Panteon, první vydání, 2014
Překlad Luisa Robovská

Polaroidy můžete mít i z digitálního foťáku

Před časem se mi zalíbily polaroidy, které normálním fotkám podle mě dávají mnohem zajímavější vzhled. Zjistila jsem, že investice do polaroidového foťáku by se mi moc nevyplatila (zvlášť kvůli ceně filmů, která by po čase několikanásobně převýšila cenu foťáku), a tak jsem našla pár možnosti, jak si vytisknout fotky z digitálu anebo taky z Instagramu.

První z nich je Vyvolej.to, které - pokud mám správné informace - u nás přišlo s nabídkou polaroidů jako první. Za jednu fotku dáte 9 korun, ale objednat si jich musíte aspoň 12. Postupně do nabídky přibyly taky magnety a klasické fotky (10x15 nebo 13x18) v polaroidovém vzhledu. A nejnovější je možnost dávat fotkám barevné rámečky místo bílých, kterou jsem využila a zvlášť v kombinací s černobílou fotkou to vypadá skvěle. Barvu rámečku a popisky (podle mě dost nezajímavým písmem) můžete nastavit během objednávky, stejně jako posun nebo otočení obrázku, takže máte jasnou představu, jak fotky budou vypadat. Oceňuju taky odběrové místo v centru Prahy, na Žižkově kousek od Hlavního nádraží (nebo si fotky můžete nechat poslat za 37 korun domů). A k fotkám dávají maličké album.

Nově jsem vyzkoušela Prixtil, který jsem objevila na Slevomatu. Oproti Vyvolej.to nemají moc interaktivní prostředí objednávky. Prostě nahrajete fotky (já jsem je uložila v .rar na Uložto) a počkáte, co se bude dít. Výsledek mě příjemně překvapil. Fotky jsou o trošku větší, než z Vyvolej.to, a na papíře, který spíš připomíná tvrdou čtvrtku; nejsou moc lesklé. Až na jednu fotku, kde jsem zalitovala, že není možnost posunutí, jsou všechny krásné. Pokud si koupíte voucher (platí do 30. září), jedna fotka vás vyjde na 7,50, mimo akci na 10 korun. Vyzkoušela jsem osobní odběr kousek od metra Střížkov, místo je ale v bytovém areálu, který je částečně ve výstavbě, takže jsem docela bloudila; příště radši využiju služeb pošty.

Poslední možností je ještě Fotolab (CEWE), ale ten jsem zavrhla rovnou, protože má zdaleka nejvyšší ceny (za jednu fotku okolo 16 korun plus ke každé objednávce počítá balné).

Ze všech fotek, které teď mám, se chystám udělat malou galerii na zdi, kterou zdokumentuju v některém z dalších příspěvků.

Všechno, co potřebujete vědět o arabském světě

Kniha Arabský svet - iná planéta? (česky Arabské svět - jiná planeta?) je příručkou pro všechny, kteří si nevystačí s mediálními zkratkami a vyprávěním známých o dovolené v Tunisku. Kdo jsou vlastně Arabové? Je Arab zároveň taky muslim? Jak je to se ženami a zahalováním? Jak to chodí v arabské rodině? Opravdu muslimové nepijí alkohol? Je pracovní týden v arabských zemích stejně dlouhý jako ten náš? Na tyhle a mnoho dalších otázek, které Evropany nejvíc zajímají, dostanete odpovědi.

Emíre Khidayer zúročila dlouholeté zkušenosti z práce diplomatky a byznysmenky v arabských zemích (především v Egyptě, Kuvajtu a Iráku). Každou z nich navštívila a poznala místní lidi a zvyklosti. Její kniha je tak u nás naprosto ojedinělá, protože předkládá realistický obraz založený na osobních zkušenostech. A často je to fascinující čtení, protože ačkoliv nám to tak někdy může připadat, arabský svět rozhodně není jednotná masa. Je veliký rozdíl mezi takovým Egyptem, Saúdskou Arábií a třeba Libanonem. V úrovni lidských práv, ve způsobu oblékání i v přístupu k rodině. Z "anonymity" pro mě vystoupil taky třeba Omán, o němž jsem doteď měla minimální znalosti.

Zatím jsem v arabských zemích nikdy nebyla a nevím, jestli mě to někdy čeká (ačkoliv některé z nich bych navštívila moc ráda). Ale pro porozumění Arabům a jejich způsobu života (a částečně taky třeba současným událostem v Evropě) není lepšího a efektivnějšího způsobu, než si přečíst Arabský svět. Emíre Khidayer píše čtivým jazykem a přidává vlastní zkušenosti a zážitky. Těch 200 stránek je doslova nabitých informacemi. Možná je nevyužijete hned, ale snad se vám - podobně jako mně - poodhalí nová část světa, která je pro nás stále tak trochu zahalená závojem zkreslených mediálních informací.

Jediné mínus? Četla jsem první vydání, které nepostihlo Arabské jaro, válku v Sýrii, nástup Islámského státu. Tyhle události významně proměnily politickou situaci v celém arabském světě, od Iráku po Maroko. Mezitím ale vyšlo už i druhé, poupravené vydání, které by už mělo tuhle situaci reflektovat. Emíre Khidayer vydala taky další knížku, Život po arabsky, kde rozvíjí témata načnutá v Arabském světě.

Hodnocení: 4,5/5

Goodreads
Emíre Khidayer: Arabský svet - iná planéta
Nakladatelství Marenčin PT, první vydání, 2009