Nerealistická očekávání: pár postřehů o internetové knižní komunitě

Se sociálními sítěmi a blogy se internet stal do jisté míry místem chlubení. Dovolená, koncerty, nové oblečení, párty - tím vším lidi zásobují svoje profily a vyvolávají tak v nás ostatních iluzi, že jejich životy jsou mnohem lepší, zábavnější a plnější. Vždycky jsem si myslela, že tohle se knižní komunity netýká. Všichni jsou přece milí a baví se o knížkách! Už se v ní ale pohybuju pár let a uvědomila jsem si, že i tady člověka můžou semlít úplně nerealistická (a hlavně naprosto zbytečná) očekávání.

1) Superčtenáři

Pokud se pohybujete v knižním koutu internetu, nejspíš jste už na ně narazili: superčtenáři, kteří přečtené knihy nepočítají na desítky, ale na stovky. Jejich Goodreads Challenge čítá 150 knih a oni ji nejenom splní, ale i překonají. A vy si říkáte... jak to jenom dělají?

Zjistila jsem, že tu záhadu vůbec není těžké rozluštit. Je totiž několik věcí, které, zdá se, mají superčtenáři zmáknuté:

a) Čtou rychle. Vážně. Pokud - jako já - rádi čtete spíš pomalu, rozvážně, občas se k něčemu vrátíte a vůbec si příběh užijete jenom tak, že se pořádně soustředíte, musíte se s tím smířit: knihy budete pořád počítat na desítky.

b) Přeskakují pasáže. No vážně, to je knižní zločin. Vždycky čtu knihu celou. Čtu předmluvy i doslovy, věnování i poděkování. I nudné popisy, i pasáže, kdy se nic zajímavého neděje. Všechno, protože jinak mi nepřipadá, že jsem přečetla celou knihu a že mám právo ji hodnotit.

c) Vždycky dávají přednost čtení. Čekání ve frontě? Cesta do školy? Volné odpoledne nebo večer? To všechno je čas na čtení. Ne na poslouchání hudby, ani koukání na film, a už vůbec ne koukání z okna v autobusu.

d) Nemají žádný společenský život? To sice nemám ověřené, kdybych se ale já se svým pomalým stylem snažila o sto knih ročně, určitě bych tak dopadla.

Upřímně? Neexistuje žádný počet knih, který byste museli přečíst, abyste měli právo nazývat se knihomolem. Nemusíte přečíst deset knih měsíčně, ani pět, ale třeba jen dvě. Nic totiž nedokáže čtenářský zážitek zkazit tak, jako když během čtení neustále počítáte, kolik knih vám ještě zbývá do nějakého cíle. Už jsem se smířila s tím, že nejspíš nikdy nepřečtu všechny knihy, které bych si přečíst chtěla. A je to v pořádku. Čteme přece proto, že je to zábava. Protože milujeme příběhy. A je jedno, kolik jich je.

2) Nové knihy, pořád

Hodně booktuberů i bloggerů má jeden problém: pořád si kupují nové knihy. Nevím, jak vy, ale já se v knihkupectví (nebo v jakémkoliv jiném obchodě) dokážu celkem racionálně rozhodnout, jestli tu kterou knihu nutně potřebuju nebo ji jenom chci (většina spadá do druhé kategorie). Zdá se ale, že plno lidí takovou schopnost vůbec nemá a musí si z obchodu odnést celé série knih, ze kterých nepřečetli ani první díl. (Jsem si vědomá toho, že některé z knih jsou recenzní výtisky. Ale i tak pořád zbývá množství knih, jejichž účelem je asi jenom ukázat je v book haulu.)

Mimochodem: nové knihy. Taky jste si všimli, že knižní blogosféra prochází marketingovými vlnami? Během jednoho týdne se na deseti blozích najednou objeví recenze na tutéž knihu, která náhodou zrovna vychází. Hádáte správně: účel toho je úplně stejný jako reklama u eskalátorů v metru nebo kdekoliv jinde. Kupte si to, protože to zrovna teď letí a za dva měsíce už bude pozdě. Ono se ale vůbec nic nestane, pokud si tu knížku přečtete až za rok a budete ji mít půjčenou z knihovny.

Doteď jsem nezjistila, proč se skoro nikde neobjeví kniha z knihovny. Zaspala jsem dobu, kdy knihovny nějak přestaly být cool? (Pokud věříte, že se v knihovně dá půjčit jenom povinná četba stará minimálně padesát let, není to pravda: Rudou královnu jsem si půjčila chvíli po vydání, stejně jako další super knížky.)

Takže ne, opravdu nemusíte zavrhnout knihy vydané před rokem 2010. Je fajn, že všichni teď čtou tu jednu "it" knihu. Ale stejně jako jste si nekoupili ty super boty z reklamy, protože už jich máte doma dost, nemusíte si kupovat ani tu novou knihu.

3) Názor?

Nemoc knižních bloggerů, kvůli které často vypadávám z blogovacího tempa (a o které nedávno psala Lenka): neustálé utváření hodnocení během čtení. "Zatím to vypadá na nějaké tři hvězdičky, docela pomalý rozjezd..." "Vážně super napsané postavy, už bych to zvýšila i na čtyři, ale vadí mi ty zdlouhavé popisy..." "Sice to bylo napínavé, ale tenhle zvrat moc překvapivý nebyl, tak řekněme tři a půl..." Tohle se mi odehrává v hlavě od prvních stránek (spolu s formulacemi, které by se daly použít do recenze).

Vždycky jsem měla potřebu knížky hodnotit a něco si o nich myslet. Ale pokud se chcete stát součástí knižní komunity, v určitém bodě vás to stejně začne svazovat tak, že si knížku už nedokážete pořádně užít, protože už očekáváte, jak budete postupovat s recenzí. V tom případě si naordinujte pauzu. Od blogování, čtení blogů, sledování knižních videí... Na jak dlouho potřebujete.

Na kafi s Mindy Kaling

Znáte to, když sedíte s kamarádkou na kafi a během pár hodin proberete všechno možné, od vztahů přes módu po trapné příhody z dětství? Přesně takhle působí debutová knížka Mindy Kaling Is Everyone Hanging Out Without Me? (And Other Concerns) z roku 2011. Se vším dobrým i zlým, co tenhle formát přináší.

Mindy Kaling je americká komička/herečka, poslední dobou spojená hlavně se seriálem The Mindy Project, ve kterém hraje hlavní roli. Předtím hrála v americkém seriálu The Office a taky k němu psala scénář. U nás tolik známá není, hlavně proto, že ani jeden ze zmíněných seriálů u nás, pokud vím, neběžel. Její knížky ale překvapivě nabízejí i česká knihkupectví.

Is Everyone Hanging Out Without Me? je rozdělené na několik úseků, a ty jsou rozdělené na kapitoly a podkapitoly. (Čím víc oddělení a nadpisů, tím jednodušeji text působí, pokud chcete cílit i na lidi, kteří čtou jen časopisy nebo blogy.) Mindy probere svoje dětství, přestěhování a život v New Yorku, úspěch a stěhování do Los Angeles, a nakonec vztahy a vzhled. Bohužel, kvalita probíraných témat pro mě postupně klesá (stejně jako provedení).

Začátek byl skvělý, zvlášť během první kapitoly o Mindyině dětství jsem se s ní mnohokrát ztotožnila (třeba hrůzný zážitek, když musela skočit do vody z vysokého skokanského můstku, anebo jak se učila jezdit na kole). Bavila jsem se taky třeba u seznamu "Typy žen z romantických komedií, které ve skutečnosti neexistují" (čtyřicetiletá matka třicetiletého hlavního hrdiny). Pak už se ale kniha čím dál víc upírá směrem, ve kterém ji nemůžu následovat: svět komedie, do kterého se Mindy toužila dostat už od dětství. Pokud jste (stejně jako já) nikdy nesledovali Saturday Night Live a doteď si myslíte (stejně jako já předtím), že seriál The Office má jenom britskou verzi, budete si často připadat jako během konverzace o něčem, čemu vůbec nerozumíte, a tak vám nezbývá nic jiného, než se usmívat a přikyvovat.

Mindy je vážně vtipná, i když píše o věcech, které v tu dobu, kdy se staly moc vtipné nebyly. Svěřuje se se svými neúspěchy po přestěhování do New Yorku i o tom, jak málem odešla z The Office. Píše z velké části tak, jako by s vámi mluvila, a nejednou si budete přát, abyste se s ní vážně kamarádili, protože mluví taky o triviálních věcech, které většinou nikoho nenapadne zmiňovat, a je to super. Přiznávám ale, že její styl psaní je po čase docela únavný - asi jako když jste už na tom kafi příliš dlouho a už byste nejradši šli domů, ale ona má ještě plno věcí, které vám chce říct, a vy už posloucháte jen na půl ucha. Poslední kapitoly se věnují vztahům a vzhledu; některé části byly docela o ničem (fotky z mobilu jako materiál do knihy?). O tom, jak v hollywoodském prostředí Mindy válčí se svojí velikostí "typické americké ženy", ale stojí za to si přečíst.

Is Everyone Hanging Out Without Me? tedy rozhodně tedy není kniha o dospívání, jak by se i z úvodu mohlo zdát. Ani to úplně není příběh typu "jak jsem se dostala tam, kde jsem teď a jak vy můžete taky". Na to na sebe jednotlivé části příliš málo navazují, takže rozhodně není možné si vytvořit obraz Mindyina života. Jednotlivé kapitoly spíš často působí jako články na blog. Je to jednohubka, která přiznává, že za ní nestojí konkrétné myšlenka ani poselství, ale má hlavně pobavit. Což se jí podle mě podařilo.

Hodnocení: 3/5

Mindy Kaling: Is Everyone Hanging Out Without Me? (And Other Concerns)
EburyPress, 2013

TOP 5 #5: Příběhy, u kterých jsem brečela

Čtení je pro mě o emocích. Pokud ve mě kniha nevyvolá emoce, pokud si po jejím dočtení nepřipadám mrtvě, a pokud nebrečím, hledám dál. Příběhy, u kterých jsem brečela, si pamatuju, protože to znamená, že se dostaly dál, než jen na povrch. Rozhodně jich bylo víc než pět. Rozhodla jsem se sem dát pár těch, které nejsou tak známé nebo očividné.

Vášeň a cit (Becoming Jane)
Po tomhle filmu jsem brečela tak moc, že jsem ho znova nemohla pustit. Český název naprosto vystihuje obsah (ten anglický je Becoming Jane). Je to napůl biografický příběh Jane Austen (Anne Hathaway) a její lásky Toma Lefroye (můj oblíbený James McAvoy). Pokud víte, jak to s jejím milostným životem ve skutečnosti bylo, nejspíš už i tušíte konec. Film je to krásný, prostředím přirozeně připomíná adaptace knih Jane Austen. Příběh se jim částečně taky podobá, ale pro mě byl mnohem silnější.

Jeden den (One Day)
Příběh je o přátelích Emmě (Anne Hathaway) a Dexterovi (Jim Sturgess), kteří se vídají každý rok jeden den. Navzájem se svěřují s tím, jak válčí se životem. A neuvědomují si, že spolu by jim to možná šlo mnohem líp. Je to jak film, jak kniha. Po tom, co mě zasáhl film, jsem si chtěla hned přečíst i knížku, pořád na mě ale čeká. Tenhle rok ji ale vážně přečtu, i když vím, že mi to znovu zlomí srdce. Hodně.

Delirium (Lauren Oliver)
Delirium je ve skutečnosti trilogie. Zatím jsem z ní četla dva díly, a můžu vám říct jedno: první kniha funguje samostatně mnohem líp. Je to dystopický román o světě, ve kterém je láska nemocí. Teenageři v určitém věku dostanou lék, které je tohoto "nedostatku" navždy zbaví. Lena se ale několik týdnů před tím, než má přijít na řadu, zamiluje. Mezi knihami podobného žánru, které v poslední době vycházejí, se Delirium trochu ztrácí, ale nenechte se zmást. Je to úžasné.

Panství Downton
Nebyla jsem si jistá, jaký z "mých" seriálů sem dát, protože skoro u každého jsem v určitých momentech už uronila pár slz. Vyhrává ale Panství Downton, které mě poslední dobou dojímá už jenom tím, že je to Panství Downton. Ale vážně: v tom příběhu je tolik dramatických a dojemných dějových linií s nepředvídatelnými zvraty, že se mnou zůstává, nehledě na to, že oficiálně už skončil. (Já ale umím šetřit, takže mi ještě zbývají téměř dvě celé série!)

The Perks of Being a Wallflower/Ten, kdo stojí v koutě (Stephen Chbosky)
Tahle knížka pro mě znamená strašně moc. Když ji otevřu, téměř na každé stránce mám podtrhané citáty, protože ke mně tolik mluvila. Hlavní postava Charlie, který vždycky stál tak nějak v koutě a moc mu to nevadilo, poznává život spolu se staršími kamarády. Je knihomol, a o všem přemýlí trochu víc, než ostatní. Nenechte se zmást malým rozsahem. Zlomilo mi to srdce, ale bylo to úžasné.

Projekt TOP 5 pořádáme společně s Lenkou z Létám na Pegasu. Nezapomeňte se podívat taky na její článek!

Jaké příběhy vás zaručeně dojmou?

(Obrázky: Becoming Jane, Panství Downton, ostatní weheartit)

Závěrečný díl Monumentu 14 moc překvapení nepřinesl

Před pár dny uběhly dva roky od založení I NEED STORIES TO LIVE a taky od uveřejnění první knižní recenze. Byla na sérii Monument 14, jejíž poslední díl Cesta pustinou jsem právě dočetla. (Recenze obsahuje spoilery na předchozí díly Monument 14 a Nebe v plamenech!)

Monument 14 se odehrává ve Spojených státech zasažených megatsunami, která zapříčinila únik nebezpečných chemikálií. Ty podle krevní skupiny způsobují neplodnost, paranoiu, silné krvácení nebo podněcují agresivitu. Příběh sleduje čtrnáctičlennou skupinku dětí z města Monument v Coloradu, kterým se podařilo ukrýt se v supermarketu a tam přečkat tu první dva týdny po katastrofě. Ve druhém dílu, Nebe v plamenech, se rozdělili. Část zůstala v supermarketu, včetně hlavního vypravěče Deana, a druhá zamířila na letiště v Denveru, kde se jim podařilo sehnat pomoc a všechny dostat do uprchlického tábora v Kanadě.

Šťastný konec se ale zatím nekoná. Chybí Josie, která se ocitla v Missouri v táboře pro lidi s krevní skupinou nula. To je ta, která z nich při kontaktu s chemikáliemi dělá agresivní násilníky. Když se o tom dozví Niko, vydá se na záchrannou misi spolu s Jakem, Deanem a Astrid, která je těhotná a bojí se, že na ní kvůli chemikáliím budou dělat pokusy.

Ve vyprávění se tentokrát s Deanem střídá Josie. Její část mě většinou bavila víc, protože v Deanově části se autorka rozhodla pro omílání milostného trojúhelníku těhotná Astrid - otec dítěte Jake - slušňák Dean, což mě dost brzo přestávalo bavit. Nejistý Dean v jednom kuse přemýšlí, jestli ho Astrid vážně miluje (jeho dřív beznadějná láska ke školní hvězdě se koneckonců stala realitou jen díky skoroapokalypse), Astrid se ho ujišťuje, že ano, ale moc to tak nevypadá. Každopádně ani v jedné dějové linii nechyběla akce i silné momenty. Muž, který se po vystavení chemikálií stane vrahem a pak čelí následkům. Holčička, kterou Dean a spol. museli vrátit rodičům, které už asi neměla. V táboře pro skupinu nula zase nezáleží na tom, jestli na lidi působí chemikálie - někteří lidi jsou agresivní, násilničtí a zlí i bez nich a pro Josie je lepší se od emocí radši odstřihnout.

V příběhu se objevily trhliny, které se autorce nepodařilo docela zacelit. Především, postavy začaly být protivné a jejich motivace příliš přímočaré. Na ději bylo cítit, že si ho autorka naplánovala a teď ho potřebuje vsunout do příliš úzké formy. Některé překážky na cestě prostě odsunula bez dalšího vysvětlování, a jiné věci zase vyřešila rychle, aby to na těch 300 stránkách všechno zvládla. Neříkám, že jsem všechny zvraty čekala. V posledních pár kapitolách ale všechno tak samozřejmě zapadlo na své místo, až to bylo trochu nepřirozené.

Stejně jako v předchozích knihách děj ubíhá strašně rychle, stránky jako by se otáčely samy, jak je to napínavé. Na druhou stranu se ale příběh v paměti rychle rozplyne. Monument 14 prostě není série, na kterou bych za pár let vzpomínala jako na příběh, který se mnou zůstal. Je to zážitek pár večerů, kdy jsem nemohla jít spát, dokud jsem se nedozvěděla konec (a, přiznávám, neuronila pár slz, protože to byl vážně docela pěkný konec). A to taky není špatné.

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
Emmy Laybourne: Cesta pustinou (Savage Drift)
Nakladatelství Baronet, 2014, první vydání
Překlad Zuzana Ľalíková

Druhý díl Trilogie Chaos je na úplně jiné úrovni, než ten první

Pokud mě nezaujme první díl knižní série, většinou ji nechám být. K druhému dílu Trilogie Chaos (Chaos Walking), kterou jsem začala číst skoro před dvěma lety, jsem se ale nakonec přece jen dostala a nestačila jsem se divit, jak je dobrý. (Recenze obsahuje spoilery na první díl!)

Trilogie Chaos se odehrává v Novém světě, což je lidmi nově osídlená planeta. Všichni muži (a zvířata) na ní mají takzvaný Hluk - všichni mohou slyšet jejich myšlenky. Hlavní postavou je dvanácti-/třináctiletý Todd Hewitt, který byl většinu svého života ve městě Prentisstownu přesvědčený, že ženy vymřely. Pak se ale setká s Violou, která se na planetu dostala v průzkumné lodi nových osadníků, a společně v prvním dílu Hlas nože (The Knife of Never Letting Go) prchají před prentisstownskou armádou do jediného většího města na planetě, Havenu.

Příběh skončil ve chvíli, kdy Todd donesl do Havenu vážně zraněnou Violu a současně zjistil, že armáda je předstihla, Haven se jí vzdal a starosta Prentiss se jmenoval prezidentem. Todd se starostovi vzdal za to, že zachrání Violu. V Temném ráji (The Ask and the Answer) se tak vlastně stal jeho rukojmím. Nejenže musí pracovat pro svého nepřítele, ještě k tomu nemá ani moc nadějí na to, že by to mohlo být jinak. Viola se zatím dostávána opačnou stranu - do léčebného domu, kde se uzdraví a pod vedením drsné paní Coylové se začne cvičit na léčitelku. Starostova opatření jako třeba segregace mužů a žen se ale nesetkají s pochopením a postupně se začne formovat ozbrojený odpor. Ve městě se tak vykrystalizují dvě frakce - rebelové (Odpověď/The Answer) a přívrženci starosty/prezidenta (Otázka/The Ask). A Viola a Todd jsou na opačných stranách.

Politika & psychologické hry

Oproti Hlasu nože je tohle úplně jiný level. Po všech stránkách: od vývoje postav, přes gradaci příběhu až po psychologické hry starosty Prentisse (a v menší míře i paní Coylové). Především mi hodně sedlo střídání Todda a Violy jako vypravěčů. Patricku Nessovi se podařilo vytvořit komplexní osobnosti s vyhraněným a uvěřitelným způsobem uvažování (a to nejenom v hlavních postavách, ale i v těch vedlejších). Jejich pohledy se přesně doplňují a jsou ještě silnější v těch několika chvílích, kdy se obě ústřední postavy setkají. Přesto jsem si je ale pořád nedokázala nějak víc oblíbit (i když Todda mám asi ráda o maličko víc). A pokud nemám ráda hlavní postavy, můj prožitek z knihy je prostě menší. Bez ohledu na to, jak zajímavý je děj sám o sobě.

A příběh je to opravdu dobrý, plný těžkých témat pramenících ze samotného faktu osídlení nové planety, na které je jen pár tisícovek lidí. Kdo je bude vést? A jak? Co si vybrat, když ani jedna možnost není správná? A kdo to vlastně určí? V Novém světě prostě není čas na jemnost nebo cit. Lidé jdou tam, kde je moc. Ale kdo to moc má? A jak se její rozložení změní ve chvíli, kdy na planetě přistane nová osadnická loď? A kromě toho samozřejmě příběh Todda, který ve své nové práci čím dál víc upadá do apatie, a Violy, která se stává součástí Odpovědi, ale má pořád víc otázek. Oba jsou ale odhodlaní znovu se setkat, a tentokrát už se nerozdělit. (Samotný vztah Todda a Violy je hodně zvláštně načrtnutý. Jeho vývoj jsem v příběhu vůbec nezaznamenala, ale zdá se být dost silný na to, že je jim třináct. Takže Patrick Ness si neodpustil prvek klišé, jak jsem doufala v prvním díle.)

Hodnocení: 3,75/5

Goodreads
Patrick Ness: Temný ráj (The Ask and the Answer)
Nakladatelství Jota, 2011, první vydání
Překlad Jan Kozák

Dívka ve vlaku je supernapínavý thriller z londýnského předměstí

Občas vůbec není na škodu vykročit mimo svoje osvědčené žánry. Právě tak jsem objevila Dívku ve vlaku, která loni dokonce vyhrála Goodreads Choice Awards jako nejlepší thriller.

Rachel Watsonová jezdí každý den do Londýna vlakem, který po cestě pokaždé zastavuje na stejném místě. Odtud už několik měsíců pozoruje mladé manžele, kteří bydlí v jednom z viktoriánských domků u trati. Pojmenuje je Jason a Jess a vybásní si celý jejich šťastný život. Jednoho dne ale spatří Jess s jiným mužem. A pak zjistí, že Jess se ve skutečnosti jmenuje Megan Hipwellová a je nezvěstná.

Příběh vypráví v první osobě převážně Rachel, takže byste si možná mysleli, že si na ni rychle uděláte názor. Paula Hawkins je ale skvělá v tom, jak pomalu informace dávkuje. V každé kapitole, každém dni se něco málo dozvíte, ale trvá dlouho, než si dáte dohromady všechny střípky Rachelina příběhu. A všechno se samozřejmě odehrává na pozadí Meganina zmizení, o němž se v novinách den co den objevují nové zprávy. Do děje samozřejmě zasáhne víc postav, ale nerada bych prozrazovala víc, než je v oficiální anotaci, protože vás nechci připravit o to napínání a čekání na to, kdy se už konečně dozvíte víc. Ani jedna z postav ale není nijak moc sympatická - ani když chápete jejich důvody k tomu, co dělají.

Jakmile ale autorka odhalí (skoro) všechno o Rachel, příběh už se soustředí hlavně na vyšetřování. Vzhledem k tomu, že podezřelých moc není, jsem už v jeho průběhu začala tušit, kdo by mohl být pachatel. A konec mě pak mírně zklamal, protože jsem ho sice odhadla správně, ale vysvětlení k jeho pohnutkám se Paula Hawkins neobtěžovala moc vysvětlovat. A pak to skončilo a mohla jsem jenom přemýšlet, jestli to bylo schválně, nebo ne. Určitě to nebyl ten odzbrojující závěr typu Gone Girl, ke které někteří Dívku ve vlaku přirovnávají.

Dívka ve vlaku je příběh jedné chvíle, kdy nemůžete jít spát, protože prostě musíte vědět, co se stane dál a jak to skončí. Vzrušení z příběhu opadá úměrně době, která uplynula od momentu, kdy jste ho dočetli (u mě je to právě týden). Ale to vůbec nevadí, protože napínavé je to neuvěřitelně. (Pokaždé, když jsem se do knížky začetla v autobusu nebo metru, jsem málem zapomněla vystoupit!) A právě pro těch pár vzrušujících hodin, kdy si s vámi autorka hraje a vy prostě potřebujete vědět víc, Dívka ve vlaku stojí za to!

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Paula Hawkins: Dievča vo vlaku (The Girl on the Train)
Nakladatelství Slovart, 2015
Překlad Patrick Frank

Knižní výzva na rok 2016

Je docela troufalé dávat si speciální knižní výzvu, když jsem tu na Goodreads ani jednou nesplnila a na nepřečtené knihy sice mám TBR jar, ale nikdy se mi nelíbí to, co si vylosuju, a vezmu si něco jiného. Ale už hrozně dlouho jsem to chtěla zkusit!

Prošla jsem všechny možné knižní výzvy na Pinterestu a blozích a nakonec jsem si vybrala tohle knižní bingo, kde je 25 knih. Koluje různě po internetu, ale vystopovala jsem ho k tomuhle článku na Huffington Postu z roku 2014. V nabídce je taky YA bingo, ale do toho nejdu, YA budu číst dost i tak (a 50 knih by už na mě bylo moc stresující!).

V průběhu roku tu budu zaznamenávat, když se mi povede přečíst knížku z některé kategorie.

A book with more than 500 pages: Last Sacrifice/Poslední oběť (Richelle Mead)
A forgotten classic:
A book that became a movie: Nadějné vyhlídky/Great Expectations (Charles Dickens)
A book published this year:
A book with a number in the title: Cestikon: 7 pravidel pro chytré a levné cestování (Václav Papoušek)
A book written by someone under thirty: Throne of Glass/Skleněný trůn (Sarah J. Maas)
A book with non-human characters: Clockwork Angel/Mechanický anděl (Cassandra Clare) 
A funny book: Is Everyone Hanging Out Without Me (And Other Concerns) (Mindy Kaling)
A book by a female author: Cesta pustinou/Savage Drift (Emmy Laybourne) 
A book with a mystery: Dívka ve vlaku/The Girl on the Train (Paula Hawkins)
A book with a one-word title: Ticho/Silence (Becca Fitzpatrick)
A book of short stories:
Free square:
A book set on a different continent: Amy a Roger: Na cestě/Amy and Roger's Epic Detour (Morgan Matson)
A book of non-fiction: STOP - Světové tažení ochmelky Poláčka z Prahy do Ohňové země (Tomáš Poláček)
The first book by a favourite author:

A book you heard about online: Všechno, úplně všechno/Everything, Everything (Nicola Yoon)
A best-selling book: Než jsem tě poznala/Me Before You (Jojo Moyes)
A book based on a true story: Abych přežila/In Order to Live (Yeonmi Park)
A book at the bottom of your to be read pile:
A book your friend loves:
A book that scares you:
A book that is more than 10 years old:
The second book in a series: Temný ráj/The Ask and the Answer (Patrick Ness)
A book with a blue cover: Všechny malé zázraky/All the Bright Places (Jennifer Niven)

Dáváte si taky knižní výzvy? Zkusíte se mnou tohle bingo?