Svět knihy aneb Už to není, co to bývalo

Na Svět knihy jsem se tentokrát dostala doslova na poslední chvíli, v neděli okolo druhé odpoledne. Moc času nebylo, ale věděla jsem, že po promeškaném loňsku prostě musím letos jít.

Po pravdě, nevím, kdy jsem na Světu knihy byla úplně poprvé (Lenko, pamatuješ si to?). Vím ale to, že to bylo naprosto super, všude strašně moc knih a lidí, kteří je chtěli číst. A taky slev, samozřejmě. Bylo to v době před tím, než jsem se o každé nové knize dozvěděla na internetu a taky před tím, než můj seznam knih ke čtení čítal stovky položek. Na Světu knihy se mi prostě líbila ta atmosféra - nikdy mě moc nezajímaly besedy s autory ani podepisování knížek.

Takže jsem se na Výstaviště v neděli vypravila, a nebylo to tak úplně ono. Paradoxně to může být tím, že tam poslední den nebylo tolik lidí, ale to je pro mě spíš pozitivum než cokoli jiného. Možná za to může určitá monotónnost vystavovatelů - pořád stejné stánky na stejných místech. Nebo to, že nabídka knih je omezená na aktuální tituly posledních pár let - prostě to, co najdete v knihkupectvích, s nějakou menší slevou (kterou by některé internetové obchody dost možná trumfly). A taky to může být tím, že třeba (nejen) v YA spíš přesedlávám na anglické verze knih. (Angličtinu nabízel jenom jeden stojan u Slovartu, a to ještě nic moc.) Každopádně mi Svět knihy připadal tento rok trošku zatuchlý, protože se za posledních pár let vůbec nezměnil (když nepočítáme hlavního vystavovatele, kterým byly letos skandinávské země).

Není to tak, že bych si nic nekoupila (být na veletrhu hodinu před zavřením znamená, že některé stánky nabízí na všechno slevy třeba padesát procent, takže za cenu jedné knihy si můžete koupit dvě), ale ani nemůžu říct, že bych letos byla vyloženě nadšená, jako tomu bývalo dřív. O tom, že Svět knihy je jediná zdejší významnější knihomolská akce, ale stejně není pochyb.

(Zdroj prvního obrázku)

Lovci stínů ve viktoriánském Londýně

Byla jsem rozhodnutá, že knihy Cassandry Clare už nechám za sebou. Okolo série Infernal Devices (Pekelné stroje) se ale strhlo takové nadšení mezi blogery a booktubery, že jsem nedokázala odolat. Jaký byl můj návrat do světa Lovců stínů?

Viktoriánská Anglie. Po smrti tety přijíždí Tessa Gray z New Yorku za svým bratrem Nathanielem, který pracuje v Londýně. Hned po příjezdu se ale stane obětí únosu a je uvězněná dvěma děsivými sestrami, které ji přimějí objevit magickou sílu, o níž neměla tušení: dokáže se proměnit v jiného člověka. A tak se zaplétá do londýnského Podsvětí, ve kterém přirozenou rovnováhu udržují Lovci stínů. V jejich sídle, londýnském Institutu, Tessa odhaluje tajemství, která možná sahají v její rodině dál, než by ji kdy napadlo. A je jí jasné, že ke starému životu už se nikdy nebude moct vrátit - bez ohledu na to, jestli svého bratra nakonec najde, nebo ne.

Univerzum Lovců stínů

Cassandra Clare je úspěšná autorka, která veškerý svůj vypravěčský talent sází už roky na jednu kartu - svět Lovců stínů, který se jí za deset let podařilo rozvinout do obřích rozměrů. Lovci stínů jsou bojovníci s nadlidskými schopnostmi, kteří chrání náš svět před démony a udržují mír mezi podsvěťany - upíry, vlkodlaky, vílami a čaroději. Ústřední (a první) sérií z tohoto prostředí jsou Mortal Instruments (Nástroje smrti), ze kterých se místo zamýšlené trilogie stalo nakonec šest dílů a aktuálně na jejich motivy běží seriál Shadowhunters. Druhou sérií, kterou Cassandra Clare vydala, jsou Infernal Devices (Pekelné stroje) a před pár týdny vyšel první díl z nové série Dark Artifices - Lady Midnight. Mezitím vyšly taky série novel The Bane Chronicles a The Tales from the Shadowhunter Academy, a v přípravě je vydání trilogie navazující na Infernal Devices s názvem The Last Hours.

Trojúhelník?

Cassandra Clare má talent na vytváření sympatických a zajímavých postav. Často ale klouže po povrchu. Tessu jsem si oblíbila skoro okamžitě, protože zbožňuje čtení. Jinak na ní ale v podstatě nebylo nic zajímavého - plno dramatických situací autorka vůbec nevyužila (třeba její uvěznění hned na začátku příběhu nebo pozdější seznamování s Podsvětím), nedala do nich žádný Tessin prožitek, a zpětně vycházejí naprázdno. Will Herondale, Lovec stínů, mi hrozně připomínal Jace z Mortal Instruments. Sdílí s ním arogantní, urážlivé chování, kterým pravděpodobně maskuje to, "jak to měl v životě těžké". Taky je hrozně hezký. A v jádru samozřejmě hodný, jen to nedává skoro nikdy najevo. Zdá se, že holky (v knihách) na tuhle kombinaci letí, já zůstávám nedotčená. To už se ale nedá říct o Jamesi Carstairsovi, Willovu nejlepšímu příteli. Ten je za všech okolností zdvořilý a milý, nikdy nikomu neodsekává a nad nikoho se nepovyšuje. A to to měl v životě zatím pořádně těžké. Bohužel se zdá, že zmíněné tři postavy budou taky třemi vrcholy budoucího milostného trojúhelníku (a já budu - pokolikáté už?! - na té špatné straně).

Autorka rozhodně neodbyla ani další postavy, i když neměly tolik prostoru: Jessamine, Lovkyni stínů, která by ale radši byla správnou dámou, emancipovanou Charlotte, vedoucí londýnského Institutu, nebo jejího manžela Henryho, který mi svou bezelstností a fascinací technickými vymoženostmi (a taky zrzavými vlasy) připomínal Arthura Weasleyho.

Kvalitní řemeslo

Viktoránská Anglie je bezpochyby literárně vděčná a atraktivní lokace. Problém je, že Clockwork Angel by se mohl bez problému odehrávat někde úplně jinde o sto padesát let později, a stalo by se jenom to, že by se nejezdilo drožkou a komunikovalo by se mobilem, ženy by nenosily krinolínu a muži cylindr. Jednotlivostem života v devatenáctém století nebyla věnovaná skoro žádná pozornost. Jazyk na mě nijak obstarožně nepůsobil (neměla jsem s ním žádné problémy); ani tam to autorka se stylizací nepřeháněla.

Jako vždycky - Cassandra Clare příběh zvládla skvěle. Rozjezd je trochu pomalejší - Tessa se seznamuje s Podsvětím (některé scény trochu připomínají začátek Nástrojů smrti). O to větší spád pak ale má druhá polovina knihy, do které autorka vložila svoje osvědčené ingredience - několik překvapivých zvratů, nějaké to nedorozumění, romantické scény a samozřejmě otevřený konec. A to je právě ono. I když ty jednotlivé ingredience na mě působily, většinou jsem za nimi viděla jenom položku v rovnici Cassandry Clare, která ví, jak napsat příběh, a přesně tak to dělá. Chyběly mi emoce a jsem zvědavá, jestli je dostanu v dalších dvou dílech, Clockwork Prince a Clockwork Princess.

Nečekala jsem, že návrat do světa Lovců stínů bude tak příjemný. Vážně, není nic lepšího, než když se ponoříte do knihy a máte pocit, jako byste se vraceli domů. Cassandra Clare vytvořila unikátní svět, kde je všechno, co máme rádi, v jednom - upíři, vlkodlaci, víly, čarodějové a samozřejmě Lovci stínů, kteří chrání náš svět před démony a udržují rovnováhu mezi podsvětními rasami. Už je to skoro pět let, co jsem dočetla Město ze skla a byla jsem si jistá, že jsem s Lovci stínů skončila. Teď mám ale nutkání pustit se do Mortal Instruments úplně odznova. Nemůžu říct, že by mě Clockwork Angel dostal do kolen (k nejvyššímu hodnocení mu hodně chybí). Je to ale slibný začátek.

Série Pekelné stroje vychází taky v češtině.

Hodnocení: 4/5

Cassandra Clare: Clockwork Angel (Mechanický anděl)
Margaret K. McElderry Books, 2011

Můj první Dickens: velká očekávání

Románům Charlese Dickense jsem se na gymplu vyhnula - ostatně jako všem knihám z povinné četby, které měly víc než 150 stránek. Na klasiku ale není nikdy pozdě, a tak jsem se k Dickensovi dostala až teď. V únoru, ale taky v březnu a v dubnu, protože Nadějné vyhlídky mi zabraly víc než šest týdnů.

Příběh sleduje dospívání chudého sirotka Pipa, který po ničem netouží víc, než stát se bohatým členem vyšší společnosti, odstěhovat se do Londýna a už se nikdy nevrátit do vsi, kde vyrůstal. Pak se mu to splní a on má před sebou nadějné vyhlídky. Je ale na něm, jak s nimi naloží. Rozhodne se úplně zapomenout na svůj starý život a lidi v něm a přijmout na povrchu blyštivý, ale uvnitř prohnilý a nešťastný život? Nebo si uvědomí, kde jsou jeho kořeny a lidi, kteří ho milují?

Nesnesitelný Pip

V něčem jsou Nadějné vyhlídky přesně takové, jaké jsem je čekala. Příběh je chronologicky vyprávěný samotným Pipem z odstupu mnoha let. Popisuje samozřejmě detailně události, které mají význam pro další děj, ale jinde si dovolí přeskočit i několik let. Postav, kterým se Dickens více věnuje, je na rozsah románu možná docela málo, ale se všemi si dal velkou práci. Od jednoduché a zlé sestry Pipa, přes jejího mírného a šlechetného manžela Joa, až po životem zlomenou slečnu Havishamovou nebo Pipova srdečného přítele Herberta, všem Dickens vtiskl opravdový charakter. Čekala jsem i rozvláčný styl s množstvím popisů a dialogů v dlouhých odstavcích. Ani jedno pro mě není automatický důvod pro špatné hodnocení - ale musí mě bavit příběh, a to se v Nadějných vyhlídkách nestalo.

Většina knihy mi připadala jako série nesouvisejících příhod, a smysl to začalo dávat až ke konci, kdy můj zájem o příběh už značně poklesl. Svoji vinu na tom určitě měl Pip, který byl jako hlavní postava většinu času úplně nesnesitelný. Když vyrůstal pod tvrdou rukou své sestry, bylo mi ho líto. Když snil o životě v blahobytu a když se nechtěl učit kovářem, rozuměla jsem mu. Když se ale zamiloval do arogantní Estelly, která pro něj neměla jediné vlídné slovo a doslova jím pohrdala, a roky trval na tom, že nedokáže milovat někoho jiného, spíš jsem mu chtěla dát facku. Autor skvěle zaznamenal nejistotu a rozervanost, kterou Pip musel cítit po tom, co odešel z domova. A taky to, jak zaslepeným se stal po tom, co nabyl bohatství, a jak to vůbec nechápal. Jeho charakterový vývoj je určitě zajímavý, ale stoprocentně si ho neoblíbíte.

Humorné záblesky

Co mě u Dickense překvapilo? Humor. Netušila jsem, že v románu, který je na první pohled viktoriánsky vážný a strohý a jehož příběh sám o sobě nijak veselý není, se může vyskytnout tolik zdravé ironie a sarkasmu. Zvlášť v úvodní části, kde Pip vypráví o svém vesměs neutěšeném dětství, jsem se několikrát nestačila divit, jak Dickens dokázal uvolnit atmosféru nějakou občas i těžko postřehnutelnou vtipnou poznámkou. Humor ale jakoby se postupně z příběhu vytrácel, až zůstane jenom v několika scénách se svérázným písařem z advokátní kanceláře panem Wemmickem. Zbytek příběhu už se utápí v ponuré atmosféře.

Můj vztah k Nadějným vyhlídkám dobře ilustruje poslední týden mého čtení. Dlouho mi totiž zbývalo asi padesát stránek, ale uvědomila jsem si, že mě vlastně ani nezajímá, jak to dopadne. K příběhu ani k jehi postavám jsem si nedokázala vytvořit vztah. Moje velká očekávání tak zůstavají nenaplněná.

Hodnocení: 3/5

Charles Dickens: Nadějné vyhlídky (Great Expectations)
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, první vydání
Překlad Emanuela a Emanuel Tilschovi

TOP 5 #6: Příběhy, jejichž výjimečnost mě minula

V šestém vydání TOP 5 jsme se s Lenkou z Létám na Pegasu podívaly na příběhy, které jsou sice populární, ale nás vůbec neoslnily.

Knihy Paula Coelha
Popularita tohoto brazilského autora je pro mě do značné míry pořád záhadou. Všechny jeho knihy totiž mají duchovní rozměr, což dnes může, ale většinou spíš nemusí být zárukou úspěchu. Coelho to vyhrál asi tím, že kombinuje různé prvky křesťanství, katolického mysticismu a různých moderních duchovních směrů typu new age. Kompaktní celek to sice netvoří, ale vypadá to jednoduše a docela přitažlivě. Po příběhové stránce můžu doporučit Ďábla a slečnu Chantal (recenze), Valkýry (recenze) mi ale Coelha nadobro znechutily.

Typický coelhovský citát, který s křesťanství nemá nic společného a dokonale pasuje k jeho překombinované filozofii.

Marvel filmy
Komiksový gigant před lety začínal nenápadně filmy jako Blade, Spider-Man a X-Men. Tři díly Spider-Mana s Tobeym Maguirem pořád patří mezi moje nejoblíbenější superhrdinovské filmy. A současně taky poslední, které se mi od Marvelu líbily. Od té doby Marvel přichází s oživením dalších a dalších postav, od Hulka přes Kapitána Ameriku až po Thora, mezítím pořád nastavuje X-Men a k tomu přidává další díly Avengers, kde se superhrdinové setkávají v jednom filmu. Mezi lety 2016 a 2019 má vzniknout 13 filmů. V repertoáru Marvelu už jsou i bizarnosti typu Ant-Man a Doctor Strange. Je docela fascinující, že na tohle lidi pořád chodí, protože ty příběhy se opakují, vtipy na mě nějak nefungují a je naprosto jasné, že jediným důvodem, proč se všechny postavy pořád vrací, je vyhlídka vydělání dalších pár milionů dolarů.

Na této stránce najdete taky užitečný návod, jak za sebou avengerovské filmy chronologicky následují, kdybyste měli chuť na marvelovskou filmovou noc (pro otrlé - je jich 11)

Divergence
Tuhle dystopii jsem četla ještě před tím, než se z ní stal ten filmový kolos, kterým je teď. A nezanechala ve mě vůbec žádný dojem; nebyla lepší ani horší než další průměrné dystopie, se kterými se po Hunger Games roztrhl pytel. Hlavní postavy mi byly nesympatické, ten svět mě nebavil a příběh byl podaný nezáživně. Přesto se ale z Divergence stal světový hit, což mě trochu mrzí vzhledem k jiným příběhům podobného, které by si filmové zpracování a úspěch zasloužily mnohem víc.

Jan Hřebejk atd. a české tragikomedie
Česká kinematografie poslední doby (a možná i celkově) je smutně jednotvárná. Většinou sestává z komedií, a v posledních dvou dekádách se k nim přidaly i takzvané "tragikomedie" nebo "hořké komedie". Ty sestávají většinou z bloudění několika postav, které se mají špatně a na konci jsou na tom často ještě hůř. Typicky: Horem pádem, Medvídek, U mě dobrý, Příběhy obyčejného šílenství... Je to asi nějaká diagnóza moderní doby - lidi se mají špatně (nebo mají aspoň ten pocit), tak chtějí vidět film o ještě větších zoufalcích, aby si mohli říct, že jejich život je vlastně docela fajn. Já tuhle hru vážně hrát nechci a přála bych si, aby filmaři konečně začali využívat i zajímavých historických námětů, kterých je v české historii dostatek.

No jo, vždyť takhle žijou obyčejný lidi...

Padesát odstínů šedi a spol.
Je mi jasné, že tenhle typ literatury tu byl vždycky. Byl ale nenápadný a když ho někdo četl, dělal tak někde ve skrytu svého pokoje. Od Padesáti odstínů šedi se ale, zdá se, čtení erotické literatury, která ve prospěch lechtivých scén často rezignuje na příběh, odtabuizovalo. V knihkupectvích jsou vystavené hned vedle klasických románů pro ženy, jejich vydání provázejí masivní reklamní kampaně, a ženy už nemají potřebu si je balit do novin, aby nikdo nemohl v autobuse přečíst titulek. Vážně, jak se tohle stalo?

...nebo tak

Máte rádi některé z věcí, které jsem zmínila? Podělte se se mnou o svůj pohled!

(Zdroje obrázků: Avengers, Divergence, Horem pádem, ostatní weheartit)

Nerealistická očekávání: pár postřehů o internetové knižní komunitě

Se sociálními sítěmi a blogy se internet stal do jisté míry místem chlubení. Dovolená, koncerty, nové oblečení, párty - tím vším lidi zásobují svoje profily a vyvolávají tak v nás ostatních iluzi, že jejich životy jsou mnohem lepší, zábavnější a plnější. Vždycky jsem si myslela, že tohle se knižní komunity netýká. Všichni jsou přece milí a baví se o knížkách! Už se v ní ale pohybuju pár let a uvědomila jsem si, že i tady člověka můžou semlít úplně nerealistická (a hlavně naprosto zbytečná) očekávání.

1) Superčtenáři

Pokud se pohybujete v knižním koutu internetu, nejspíš jste už na ně narazili: superčtenáři, kteří přečtené knihy nepočítají na desítky, ale na stovky. Jejich Goodreads Challenge čítá 150 knih a oni ji nejenom splní, ale i překonají. A vy si říkáte... jak to jenom dělají?

Zjistila jsem, že tu záhadu vůbec není těžké rozluštit. Je totiž několik věcí, které, zdá se, mají superčtenáři zmáknuté:

a) Čtou rychle. Vážně. Pokud - jako já - rádi čtete spíš pomalu, rozvážně, občas se k něčemu vrátíte a vůbec si příběh užijete jenom tak, že se pořádně soustředíte, musíte se s tím smířit: knihy budete pořád počítat na desítky.

b) Přeskakují pasáže. No vážně, to je knižní zločin. Vždycky čtu knihu celou. Čtu předmluvy i doslovy, věnování i poděkování. I nudné popisy, i pasáže, kdy se nic zajímavého neděje. Všechno, protože jinak mi nepřipadá, že jsem přečetla celou knihu a že mám právo ji hodnotit.

c) Vždycky dávají přednost čtení. Čekání ve frontě? Cesta do školy? Volné odpoledne nebo večer? To všechno je čas na čtení. Ne na poslouchání hudby, ani koukání na film, a už vůbec ne koukání z okna v autobusu.

d) Nemají žádný společenský život? To sice nemám ověřené, kdybych se ale já se svým pomalým stylem snažila o sto knih ročně, určitě bych tak dopadla.

Upřímně? Neexistuje žádný počet knih, který byste museli přečíst, abyste měli právo nazývat se knihomolem. Nemusíte přečíst deset knih měsíčně, ani pět, ale třeba jen dvě. Nic totiž nedokáže čtenářský zážitek zkazit tak, jako když během čtení neustále počítáte, kolik knih vám ještě zbývá do nějakého cíle. Už jsem se smířila s tím, že nejspíš nikdy nepřečtu všechny knihy, které bych si přečíst chtěla. A je to v pořádku. Čteme přece proto, že je to zábava. Protože milujeme příběhy. A je jedno, kolik jich je.

2) Nové knihy, pořád

Hodně booktuberů i bloggerů má jeden problém: pořád si kupují nové knihy. Nevím, jak vy, ale já se v knihkupectví (nebo v jakémkoliv jiném obchodě) dokážu celkem racionálně rozhodnout, jestli tu kterou knihu nutně potřebuju nebo ji jenom chci (většina spadá do druhé kategorie). Zdá se ale, že plno lidí takovou schopnost vůbec nemá a musí si z obchodu odnést celé série knih, ze kterých nepřečetli ani první díl. (Jsem si vědomá toho, že některé z knih jsou recenzní výtisky. Ale i tak pořád zbývá množství knih, jejichž účelem je asi jenom ukázat je v book haulu.)

Mimochodem: nové knihy. Taky jste si všimli, že knižní blogosféra prochází marketingovými vlnami? Během jednoho týdne se na deseti blozích najednou objeví recenze na tutéž knihu, která náhodou zrovna vychází. Hádáte správně: účel toho je úplně stejný jako reklama u eskalátorů v metru nebo kdekoliv jinde. Kupte si to, protože to zrovna teď letí a za dva měsíce už bude pozdě. Ono se ale vůbec nic nestane, pokud si tu knížku přečtete až za rok a budete ji mít půjčenou z knihovny.

Doteď jsem nezjistila, proč se skoro nikde neobjeví kniha z knihovny. Zaspala jsem dobu, kdy knihovny nějak přestaly být cool? (Pokud věříte, že se v knihovně dá půjčit jenom povinná četba stará minimálně padesát let, není to pravda: Rudou královnu jsem si půjčila chvíli po vydání, stejně jako další super knížky.)

Takže ne, opravdu nemusíte zavrhnout knihy vydané před rokem 2010. Je fajn, že všichni teď čtou tu jednu "it" knihu. Ale stejně jako jste si nekoupili ty super boty z reklamy, protože už jich máte doma dost, nemusíte si kupovat ani tu novou knihu.

3) Názor?

Nemoc knižních bloggerů, kvůli které často vypadávám z blogovacího tempa (a o které nedávno psala Lenka): neustálé utváření hodnocení během čtení. "Zatím to vypadá na nějaké tři hvězdičky, docela pomalý rozjezd..." "Vážně super napsané postavy, už bych to zvýšila i na čtyři, ale vadí mi ty zdlouhavé popisy..." "Sice to bylo napínavé, ale tenhle zvrat moc překvapivý nebyl, tak řekněme tři a půl..." Tohle se mi odehrává v hlavě od prvních stránek (spolu s formulacemi, které by se daly použít do recenze).

Vždycky jsem měla potřebu knížky hodnotit a něco si o nich myslet. Ale pokud se chcete stát součástí knižní komunity, v určitém bodě vás to stejně začne svazovat tak, že si knížku už nedokážete pořádně užít, protože už očekáváte, jak budete postupovat s recenzí. V tom případě si naordinujte pauzu. Od blogování, čtení blogů, sledování knižních videí... Na jak dlouho potřebujete.

Na kafi s Mindy Kaling

Znáte to, když sedíte s kamarádkou na kafi a během pár hodin proberete všechno možné, od vztahů přes módu po trapné příhody z dětství? Přesně takhle působí debutová knížka Mindy Kaling Is Everyone Hanging Out Without Me? (And Other Concerns) z roku 2011. Se vším dobrým i zlým, co tenhle formát přináší.

Mindy Kaling je americká komička/herečka, poslední dobou spojená hlavně se seriálem The Mindy Project, ve kterém hraje hlavní roli. Předtím hrála v americkém seriálu The Office a taky k němu psala scénář. U nás tolik známá není, hlavně proto, že ani jeden ze zmíněných seriálů u nás, pokud vím, neběžel. Její knížky ale překvapivě nabízejí i česká knihkupectví.

Is Everyone Hanging Out Without Me? je rozdělené na několik úseků, a ty jsou rozdělené na kapitoly a podkapitoly. (Čím víc oddělení a nadpisů, tím jednodušeji text působí, pokud chcete cílit i na lidi, kteří čtou jen časopisy nebo blogy.) Mindy probere svoje dětství, přestěhování a život v New Yorku, úspěch a stěhování do Los Angeles, a nakonec vztahy a vzhled. Bohužel, kvalita probíraných témat pro mě postupně klesá (stejně jako provedení).

Začátek byl skvělý, zvlášť během první kapitoly o Mindyině dětství jsem se s ní mnohokrát ztotožnila (třeba hrůzný zážitek, když musela skočit do vody z vysokého skokanského můstku, anebo jak se učila jezdit na kole). Bavila jsem se taky třeba u seznamu "Typy žen z romantických komedií, které ve skutečnosti neexistují" (čtyřicetiletá matka třicetiletého hlavního hrdiny). Pak už se ale kniha čím dál víc upírá směrem, ve kterém ji nemůžu následovat: svět komedie, do kterého se Mindy toužila dostat už od dětství. Pokud jste (stejně jako já) nikdy nesledovali Saturday Night Live a doteď si myslíte (stejně jako já předtím), že seriál The Office má jenom britskou verzi, budete si často připadat jako během konverzace o něčem, čemu vůbec nerozumíte, a tak vám nezbývá nic jiného, než se usmívat a přikyvovat.

Mindy je vážně vtipná, i když píše o věcech, které v tu dobu, kdy se staly moc vtipné nebyly. Svěřuje se se svými neúspěchy po přestěhování do New Yorku i o tom, jak málem odešla z The Office. Píše z velké části tak, jako by s vámi mluvila, a nejednou si budete přát, abyste se s ní vážně kamarádili, protože mluví taky o triviálních věcech, které většinou nikoho nenapadne zmiňovat, a je to super. Přiznávám ale, že její styl psaní je po čase docela únavný - asi jako když jste už na tom kafi příliš dlouho a už byste nejradši šli domů, ale ona má ještě plno věcí, které vám chce říct, a vy už posloucháte jen na půl ucha. Poslední kapitoly se věnují vztahům a vzhledu; některé části byly docela o ničem (fotky z mobilu jako materiál do knihy?). O tom, jak v hollywoodském prostředí Mindy válčí se svojí velikostí "typické americké ženy", ale stojí za to si přečíst.

Is Everyone Hanging Out Without Me? tedy rozhodně tedy není kniha o dospívání, jak by se i z úvodu mohlo zdát. Ani to úplně není příběh typu "jak jsem se dostala tam, kde jsem teď a jak vy můžete taky". Na to na sebe jednotlivé části příliš málo navazují, takže rozhodně není možné si vytvořit obraz Mindyina života. Jednotlivé kapitoly spíš často působí jako články na blog. Je to jednohubka, která přiznává, že za ní nestojí konkrétné myšlenka ani poselství, ale má hlavně pobavit. Což se jí podle mě podařilo.

Hodnocení: 3/5

Mindy Kaling: Is Everyone Hanging Out Without Me? (And Other Concerns)
EburyPress, 2013

TOP 5 #5: Příběhy, u kterých jsem brečela

Čtení je pro mě o emocích. Pokud ve mě kniha nevyvolá emoce, pokud si po jejím dočtení nepřipadám mrtvě, a pokud nebrečím, hledám dál. Příběhy, u kterých jsem brečela, si pamatuju, protože to znamená, že se dostaly dál, než jen na povrch. Rozhodně jich bylo víc než pět. Rozhodla jsem se sem dát pár těch, které nejsou tak známé nebo očividné.

Vášeň a cit (Becoming Jane)
Po tomhle filmu jsem brečela tak moc, že jsem ho znova nemohla pustit. Český název naprosto vystihuje obsah (ten anglický je Becoming Jane). Je to napůl biografický příběh Jane Austen (Anne Hathaway) a její lásky Toma Lefroye (můj oblíbený James McAvoy). Pokud víte, jak to s jejím milostným životem ve skutečnosti bylo, nejspíš už i tušíte konec. Film je to krásný, prostředím přirozeně připomíná adaptace knih Jane Austen. Příběh se jim částečně taky podobá, ale pro mě byl mnohem silnější.

Jeden den (One Day)
Příběh je o přátelích Emmě (Anne Hathaway) a Dexterovi (Jim Sturgess), kteří se vídají každý rok jeden den. Navzájem se svěřují s tím, jak válčí se životem. A neuvědomují si, že spolu by jim to možná šlo mnohem líp. Je to jak film, jak kniha. Po tom, co mě zasáhl film, jsem si chtěla hned přečíst i knížku, pořád na mě ale čeká. Tenhle rok ji ale vážně přečtu, i když vím, že mi to znovu zlomí srdce. Hodně.

Delirium (Lauren Oliver)
Delirium je ve skutečnosti trilogie. Zatím jsem z ní četla dva díly, a můžu vám říct jedno: první kniha funguje samostatně mnohem líp. Je to dystopický román o světě, ve kterém je láska nemocí. Teenageři v určitém věku dostanou lék, které je tohoto "nedostatku" navždy zbaví. Lena se ale několik týdnů před tím, než má přijít na řadu, zamiluje. Mezi knihami podobného žánru, které v poslední době vycházejí, se Delirium trochu ztrácí, ale nenechte se zmást. Je to úžasné.

Panství Downton
Nebyla jsem si jistá, jaký z "mých" seriálů sem dát, protože skoro u každého jsem v určitých momentech už uronila pár slz. Vyhrává ale Panství Downton, které mě poslední dobou dojímá už jenom tím, že je to Panství Downton. Ale vážně: v tom příběhu je tolik dramatických a dojemných dějových linií s nepředvídatelnými zvraty, že se mnou zůstává, nehledě na to, že oficiálně už skončil. (Já ale umím šetřit, takže mi ještě zbývají téměř dvě celé série!)

The Perks of Being a Wallflower/Ten, kdo stojí v koutě (Stephen Chbosky)
Tahle knížka pro mě znamená strašně moc. Když ji otevřu, téměř na každé stránce mám podtrhané citáty, protože ke mně tolik mluvila. Hlavní postava Charlie, který vždycky stál tak nějak v koutě a moc mu to nevadilo, poznává život spolu se staršími kamarády. Je knihomol, a o všem přemýlí trochu víc, než ostatní. Nenechte se zmást malým rozsahem. Zlomilo mi to srdce, ale bylo to úžasné.

Projekt TOP 5 pořádáme společně s Lenkou z Létám na Pegasu. Nezapomeňte se podívat taky na její článek!

Jaké příběhy vás zaručeně dojmou?

(Obrázky: Becoming Jane, Panství Downton, ostatní weheartit)