TOP 5 #6: Příběhy, jejichž výjimečnost mě minula

V šestém vydání TOP 5 jsme se s Lenkou z Létám na Pegasu podívaly na příběhy, které jsou sice populární, ale nás vůbec neoslnily.

Knihy Paula Coelha
Popularita tohoto brazilského autora je pro mě do značné míry pořád záhadou. Všechny jeho knihy totiž mají duchovní rozměr, což dnes může, ale většinou spíš nemusí být zárukou úspěchu. Coelho to vyhrál asi tím, že kombinuje různé prvky křesťanství, katolického mysticismu a různých moderních duchovních směrů typu new age. Kompaktní celek to sice netvoří, ale vypadá to jednoduše a docela přitažlivě. Po příběhové stránce můžu doporučit Ďábla a slečnu Chantal (recenze), Valkýry (recenze) mi ale Coelha nadobro znechutily.

Typický coelhovský citát, který s křesťanství nemá nic společného a dokonale pasuje k jeho překombinované filozofii.

Marvel filmy
Komiksový gigant před lety začínal nenápadně filmy jako Blade, Spider-Man a X-Men. Tři díly Spider-Mana s Tobeym Maguirem pořád patří mezi moje nejoblíbenější superhrdinovské filmy. A současně taky poslední, které se mi od Marvelu líbily. Od té doby Marvel přichází s oživením dalších a dalších postav, od Hulka přes Kapitána Ameriku až po Thora, mezítím pořád nastavuje X-Men a k tomu přidává další díly Avengers, kde se superhrdinové setkávají v jednom filmu. Mezi lety 2016 a 2019 má vzniknout 13 filmů. V repertoáru Marvelu už jsou i bizarnosti typu Ant-Man a Doctor Strange. Je docela fascinující, že na tohle lidi pořád chodí, protože ty příběhy se opakují, vtipy na mě nějak nefungují a je naprosto jasné, že jediným důvodem, proč se všechny postavy pořád vrací, je vyhlídka vydělání dalších pár milionů dolarů.

Na této stránce najdete taky užitečný návod, jak za sebou avengerovské filmy chronologicky následují, kdybyste měli chuť na marvelovskou filmovou noc (pro otrlé - je jich 11)

Divergence
Tuhle dystopii jsem četla ještě před tím, než se z ní stal ten filmový kolos, kterým je teď. A nezanechala ve mě vůbec žádný dojem; nebyla lepší ani horší než další průměrné dystopie, se kterými se po Hunger Games roztrhl pytel. Hlavní postavy mi byly nesympatické, ten svět mě nebavil a příběh byl podaný nezáživně. Přesto se ale z Divergence stal světový hit, což mě trochu mrzí vzhledem k jiným příběhům podobného, které by si filmové zpracování a úspěch zasloužily mnohem víc.

Jan Hřebejk atd. a české tragikomedie
Česká kinematografie poslední doby (a možná i celkově) je smutně jednotvárná. Většinou sestává z komedií, a v posledních dvou dekádách se k nim přidaly i takzvané "tragikomedie" nebo "hořké komedie". Ty sestávají většinou z bloudění několika postav, které se mají špatně a na konci jsou na tom často ještě hůř. Typicky: Horem pádem, Medvídek, U mě dobrý, Příběhy obyčejného šílenství... Je to asi nějaká diagnóza moderní doby - lidi se mají špatně (nebo mají aspoň ten pocit), tak chtějí vidět film o ještě větších zoufalcích, aby si mohli říct, že jejich život je vlastně docela fajn. Já tuhle hru vážně hrát nechci a přála bych si, aby filmaři konečně začali využívat i zajímavých historických námětů, kterých je v české historii dostatek.

No jo, vždyť takhle žijou obyčejný lidi...

Padesát odstínů šedi a spol.
Je mi jasné, že tenhle typ literatury tu byl vždycky. Byl ale nenápadný a když ho někdo četl, dělal tak někde ve skrytu svého pokoje. Od Padesáti odstínů šedi se ale, zdá se, čtení erotické literatury, která ve prospěch lechtivých scén často rezignuje na příběh, odtabuizovalo. V knihkupectvích jsou vystavené hned vedle klasických románů pro ženy, jejich vydání provázejí masivní reklamní kampaně, a ženy už nemají potřebu si je balit do novin, aby nikdo nemohl v autobuse přečíst titulek. Vážně, jak se tohle stalo?

...nebo tak

Máte rádi některé z věcí, které jsem zmínila? Podělte se se mnou o svůj pohled!

(Zdroje obrázků: Avengers, Divergence, Horem pádem, ostatní weheartit)