Nadechněte se léta u nejnovější knihy Morgan Matson

S Morgan Matson jsem se poprvé seznámila loni, když jsem četla Amy & Roger: Na cestě. To jsem taky zjistila, že všechno, co se o téhle autorce říká, je pravda: z jejích knih prostě dýchá léto. Ta bezstarostnost, která určitě souvisí s tím, že je venku teplo a vy nemusíte přemýšlet nad tím, co si vezmete ráno na sebe. To, že plány někdy nevyjdou, ale třeba je to dobře, protože vás čeká něco mnohem lepšího. A taky čas na to, abyste si ujasnili, jaké vztahy za to stojí a koho byste měli nechat jít. Občas jsou takovéhle příběhy vážně potřeba a Morgan Matson je podává příjemným, nekomplikovaným způsobem. Stránky vám plynou pod rukama, zatímco jste se v hlavě přenesli někam, kde na vás svítí paprsky slunce a pod nohama skoro cítíte písek.

Hlavní hrdinkou The Unexpected Everything je Andie, která byla doposud zvyklá mít život přesně naplánovaný. Pak se ale všechny její plány na léto naráz sesypou, když se její táta-kongresmen zaplete do korupčního skandálu. Místo jako obvykle prázdného domu ji čekají dva měsíce s tátou, kterého vlastně už ani nezná. A namísto přípravného kurzu na medicínu brigáda venčení psů. Aspoň že její tři nejlepší kamarádky jsou ve městě. Letní romance většinou nabízí jasnou, přímočarou šablonu s předvídatelným koncem. Morgan Matson ale vždycky přidá ingredience, které její příběhy vytáhnou z průměru.

• Politika je něco, co se obvykle YA knih vůbec netýká. Tím víc oceňuju, že Morgan Matson tenhle motiv použila a že to působí autenticky. Nejen to, jak tátova kariéra poznamenala jeho vztah s Andie, ale taky třeba způsob, jakým Andie musí kontrolovat všechno, co dělá, aby mu nijak neuškodila.
• Tohle jsem vůbec nečekala, ale kniha je plná různých popkulturních referencí, včetně fiktivních - a vůbec nepůsobí nuceně. Jedna z postav je totiž autorem fantasy série (!), ze které vznikly filmy (podle popisů v hrubých obrysech něco jako kombinace Eragona, Game of Thrones a Zaklínače).
• Emoji. Vážně - v esemeskových konverzacích Andie a jejích kamarádek jich je plno a je to super.
• Andie projde osobní proměnou, která možná někomu bude připadat jako klišé, ale mně to přišlo skvělé a opravdové.
• Nemám moc ráda party kamarádek v knihách, které si sdělují naprosto všechno a tráví spolu všechen čas. Možná proto, že jsem součástí něčeho takového nikdy nebyla a ani mi to nikdy nepřipadalo jako něco, k čemu bych měla aspirovat. Vždycky mi to ale připadá trochu jako fake, takže jsem ocenila, že Morgan Matson tenhle motiv použila, ale realisticky. Ne všechny kamarádky musí kamarádkami zůstat a jsou věci, které byste prostě udělat neměli.

Možná jste si všimli, že YA contemporary skoro vůbec nečtu. Právě proto, že je to většinou strašně předvídatelné, něco jako chick-lit/romantické komedie pro ženy. Morgan Matson to ale dělá jinak a líp. Pokud hledáte něco, díky čemu se už nebudete moct dočkat léta a co se prostě skvěle čte, její knihy jsou tu pro vás.

Morgan Matson: The Unexpected Everything
Hodnocení: 4/5

Jarní minirecenze

Pokračuju ve formátu minirecenzí. Ne ani tak proto, že nemám dost času napsat pořádné recenze, ale spíš proto, že tyhle knížky nejsou nic moc.

London Belongs to Me (Jacquelyn Middleton)

Kde jsem vzala tuhle knihu, o které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli? Můžu sloužit jako ukázkový příklad toho, že moderní marketing funguje. Proč moderní? O London Belongs to Me jsem se dozvěděla na BookTube. Minimálně pět známých booktuberek na ni někdy na přelomu roku dělalo recenzi. Pak byla (náááhodou) ve slevě na Amazonu. Až když jsem začala číst, tak mi to došlo. Je to strašně průměrná chick-lit, ale vsadím se, že nejsem jediná oběť, která doufala v něco víc. O čem to je? Alex se po vysoké stěhuje z Floridy do Londýna, aby si splnila svůj sen a stala se dramatičkou. A - hádáte správně - po mnoha úskalích se jí to povede, po cestě zaskóruje i po vztahové stránce a ještě získá kamarády na celý život. London Belongs to Me je autorčina prvotina a je to opravdu poznat. Připadalo mi, jako by četla hodně podobných knih, a pak udělala jakýsi neohrabaný mix všeho.

• Hlavní hrdinka, o které vás autorka pořád přesvědčuje, že je vzhledově průměrná a na oblečení jí nesejde (abychom se s ní mohli ztotožnit?).
• Mrcha, která je naopak pořád upravená a dozvíte se, že má kabelku Burberry a boty od Louboutina (proč?).
• Žádná z postav nepůsobí opravdově, naopak všechny šustí papírem. Celou dobu jsem si představovala simíky, kteří prkenně stojí a čekají na to, co jim autorka přikáže.
• Neustálé popkulturní odkazy na seriály a filmy, jako bychom potřebovali ujišťovat, že Alex a její kamarádi jsou fakt nerdi.
• Logické nepřesnosti. Alex je podle autorky posedlá Londýnem. Ale když tam konečně přijede, čekala bych, že bude trávit čas objevováním města. O tom ale nepadne ani slovo. Další detail: Alexin táta bydlí v Manchesteru, ale Alex trvá půl roku, než se za ním jede podívat?
• Je to strašně dlouhé; vzhledem k tomu, že mi uiž po pár kapitolách bylo jasné, jak to dopadne, vůbec mě to nebavilo číst.

Nepředpokládám, že London Belongs to Me někdy vyjde v češtině. Pokud ale náhodou ano, víte, na čem jste.

Hodnocení: 2,5/5

Illuminae (Amie Kaufman, Jay Kristoff)

Nejvíc vám o téhle knize řekne to, že jsem ji dočetla ani ne před dvěma měsíci a už mám problém si vzpomenout, jak se jmenovaly hlavní postavy. Je to taková YA vesmírná sága a pokud jste viděli aspoň pár filmů odehrávajících se na vesmírné lodi, nebo četli pár sci-fi knih, asi vás nijak neohromí. Je tam love story, poničená vesmírná loď, nákaza šířící se po lodi a umělá inteligence, která se utrhla ze řetězu. Ke konci to je poměrně dramatické a přiznávám, že jsem poslední kapitoly četla jedním dechem. Taky je to ale celkem předvídatelné a konec mě nijak nepřekvapil.

Co je na Illuminae nejzajímavější je forma, jakou je psaná. Nikde nenajdete tradiční přímou řeč, popisy, vypravěče. Celý příběh je poskládaný z reportů, e-mailů, chatů, dokonce i obrázků. Když jsem začínala číst, byla jsem skeptická, ale opravdu to funguje. Ze střípků vážně poskládáte celý příběh. Napříč všemi médii je příběh mistrně dávkovaný, takže se všechno dozvíte v pravý čas.

Shrnuto podtrženo: příběh je fajn, ale není to nic světooborného, jak tvrdí půlka internetu. Forma mě bavila hodně, ale asi ne tolik, abych musela číst další díl volné trilogie.

Hodnocení: 3/5

3 nejlepší za rok 2016

Říkala jsem si, že už nemá cenu dělat shrnovací příspěvek, když se moje blogovací pauza protáhla až do dubna. Ale mám ráda pořádek (minimálně na blogu). A kromě tahle trojka je možná zatím moje nejoblíbenější (shrnutí za minulé roky: 2014, 2015)

Kniha: Selekce (Kiera Cass)

Je to tak. I já mám problém tomu věřit, ale když se zamyslím nad tím, které knížky mě minulý rok opravdu pohltily, Selekce vítězí. Narazila jsem na ni naprosto náhodně v knihovně. Nic jsem od toho nečekala, protože mít velká očekávání od *další* YA dystopie už se od Hunger Games moc nevyplácí. A pak jsem se začetla, a nemohla jsem přestat. Tohle je důvod, proč čtu: ten pocit, když vás příběh pohltí tak, že zapomenete na všechno ostatní, že odkládáte cokoliv, co jste zrovna měli udělat, jenom abyste se dozvěděli, co bude dál. A taky když se do něj tak zamilujete, že po přečtení prvního dílu kupujete box set s celou sérií. Protože přesně to jsem udělala. Několik týdnů v říjnu jsem strávila ve šťastném oblouznění a teď mám sto chutí zase se do Selekce začíst.

Film: Fantastická zvířata a kde je najít & Dozvuky

Tohle asi není moc velké překvapení. V době, kdy nikdo nedoufal, že se ještě dočkáme čehokoliv z magického světa Harryho Pottera, přišel nejenom první film z pěti (!) plánovaných, ale taky divadelní hra Harry Potter a prokleté dítě, všechno v jednom roce. V kině jsem byla na pokraji blaženosti, zvlášť na začátku. Zcela objektivním okem můžu říct, že tam byly vady. Ale bylo to přesně tak magické, jak jsem čekala (i doufala). Jsem strašně ráda, že se odkrývá magie na dalším kontinentu - nová pravidla, nová kouzla, nová slova. Nevadí mi, když J. K. Rowling už nevydá další román z tohoto světa, ale pokud se bude po kouskách rozplývat mlha nad dalšími místy a příběhy, budu spokojená.

Trošku ale poruším pravidla a hodím sem ještě jeden film, který mě dostal úplně na jiné úrovni. Dozvuky (Poklosie) je polský film, který odkrývá temná tajemství druhé světové války na jedné polské vesnici. Z toho příběhu mrazí a ani po několika měsících ho nemůžu dostat z hlavy. O těchhle věcech se mluvit musí.

Seriál: Jane the Virgin

Přiznání: koukali jste někdy na telenovely? Já jsem asi rok (2004) pospíchala ze školy domů, protože v televizi běžela Má tlustá Valentýna. Všechno se to odehrávalo asi ve třech lokalitách, bylo tam drama, vztahy, záporáci, které hrdinové vždycky nějak srovnali… No, kdyby to bylo někde k sehnání, podívala bych se někdy zase. Do té doby budu ale koukat na Jane the Virgin. Říjen byl vážně emocionálně náročný měsíc, nejenže jsem přečetla celou Selekci, ale ještě jsem začala sledovat nový seriál. A první sérii jsem zvládla za JEDEN TÝDEN. Za plného provozu normálního života ve školním roce. Přičemž některé jiné seriály sleduju NĚKOLIK LET a jsem v půlce. Tohle je vážně nejlepší doporučení, které vám k seriálu můžu dát. Jane the Virgin je v podstatě přiznaná parodie na telenovely. Vypravěč (který je naprosto BOŽÍ) vás provází životem Jane, která má všechno perfektně naplánované do té doby, než je omylem uměle oplodněná.

Uf. Jakmile přijmete tuhle šílenou okolnost, můžete se v klidu usadit a sledovat občas napůl neuvěřitelné zvraty, ale taky naprosto lidské zápletky a plno vtipných i dojemných momentů. A co Jane má a jiné seriály ne? Jednoznačně vypraveče (♥) a super nápadité grafické zpracování. Taky skvělé herce a schopnost mě vytrhnout z jakkoliv špatné nálady a dobrý den udělat ještě lepší. Právě zbývá pár epizod do konce třetí série a čtvrtá bude až za několik měsíců, takže to stíháte! A pokd byste potřebovali ještě popostrčit - Gina Rodriguez (Jane) získala za první sérii Zlatý glóbus!

(Obrázky: můj, Fantastic Beasts, Jane)

Nechte se pohltit světem Lovců stínů v Infernal Devices

Možná jste si všimli, že moc často nepíšu o knihách, do kterých jsem se doopravdy zamilovala. Většinou svoje pocity nedokážu moc dobře popsat. Dneska ale udělám výjimku a povím vám o sérii Infernal Devices. Poprvé jsem o ní psala už v dubnu, ale to jsem ještě neměla tušení, jaký skvělý, dechberoucí příběh se na 1500 stránkách odehraje.

Infernal Devices (Nástroje smrti) je trilogie odehrávající se v univerzu Lovců stínů (Shadowhunters), které vytvořila Cassandra Clare poprvé v sérii Nástroje smrti (Mortal Instruments). Lovci stínů udržují rovnováhu mezi rasami v Podsvětí a bojují proti démonům, kteří útočí na náš svět. Detailněji jsem se o tomhle světě rozepsala v recenzi na první díl série Clockwork Angel. V dubnu jsem tedy zahájila svůj návrat ke Cassandře Clare po skoro pěti letech. Bylo to, jako bych se vrátila domů - ten svět jsem znala, jenom jsem ho v paměti trochu oprášila - a moc jsem si to užila. Něco tomu ale chybělo a zpětně jsem ráda, že jsem si prozřetelně koupila všechny díly trilogie. Dost možná by jinak převážila moje neschopnost dokončovat série a Infernal Devices by zůstaly navždycky rozečtené.

To se naštěstí nestalo a v létě jsem přečetla Clockwork Prince. A bylo to mnohem lepší. Cassandra Clare má vypravěčské nadání jako málokdo a taky jedinečný talent pro komplikované rodinné zápletky a ještě komplikovanější, silné vztahy mezi postavami. Ty jsou pro mě stěžejní; mezi hlavními postavami to musí jiskřit. Ústřední trio Tessa, Will a Jem jsou úžasně komplexní postavy a dynamika, kterou mezi nimi autorka vytvořila, výborně funguje. Tessa je po dlouhé době ženská hrdinka, která mě baví. A Jem. JEM. Tenhle seznam nutně potřebuje rozšířit, protože mám novou knižní lásku. Nepamatuju si z poslední doby jinou postavu, která by byla jednoznačně dobrá, ale současně působila uvěřitelně. Jem tohle všechno je

První ani druhý díl se ani zdaleka nevyrovnají Clockwork Princess. Na necelých 600 stránkách se toho stane tolik, že by to vydalo na několik dalších knih. Což je trochu škoda. Proč prostě Cassandra Clare všechnu akci a emoce z finálního dílu neznásobila a nerozdělila rovnoměrně? Už po 100 stránkách se děj posunul tak, jako téměř za celý předchozí díl. Autorka taky dává mnohem víc prostoru vedlejším postavám - ale proč až ve finále? To, že přidala do londýnského Institutu nové Lovce stínů, ději jenom pomohla, stejně jako dějovou linkou se služkou Sophie, která Lovcům stínů sice slouží pěkně dlouho, ale celou dobu touží po něčem víc.

Jak jsem víc četla o Tesse, Jemovi a Willovi, ale i všech vedlejších postavách, čím dál víc mi přirůstaly k srdci. Ale dlouho jsem si to tak docela neuvědomovala. (To, že zbožňuju Jema, jsem si ale uvědomila docela rychle.) Cassandra Clare píše postavy tak, že se kolem vás nenápadně omotávají, aniž byste si toho všimli, a pak kus před koncem s hrůzou zjistíte, že je ještě nechcete opustit, protože jste toho s nimi tolik prožili. Opravdu hodně, hodně intenzivně to na mě dolehlo v Kapitole 23, která mě zničila jako už dlouho nic. Musela jsem ji číst nadvakrát, ale nedokázala jsem zastavit slzy. Pak jsem otáčela stránky jako ve snu, až jsem se dostala na místo, kde už žádná kapitola nebyla. Jenom Epilog, který byl neskutečný. I teď, když si na něj vzpomenu, mám husí kůži a sahám po kapesníku. Moje dohady o tom, jak to skončí zůstaly roztříštěné na kousíčky. A za to jsem strašně ráda.

Infernal Devices mě s konečnou platností přesvědčily o tom, že YA budu číst vždycky. Vzbudily ve mně hrozně moc emocí a zvlášť třetí díl určitě řadím mezi to nejlepší, co jsem letos četla. Pokud ještě váháte - třeba proto, že jste četli prvních pár knih z Nástrojů smrti a úplně nadšení jste nebyli - zkuste Cassandře Clare dát tuhle šanci okouzlit vás v 19. století s podmanivým příběhem.

Moje odhady toho, jak celá série skončí byly bohužel ovlivněné tím, že jsem narazila na spoilery v krátkém článku týkajícím se nové série, kterou Cassandra Clare chystá. Pokud se Infernal Devices chystáte číst, doporučuju vám vyhnout se předtím všem místům na internetu, které by se autorky a Lovců stínů mohly týkat. Je vážně k vzteku, když vám jedna bezděčně přečtená věta naruší dojem z příběhu.

Cassandra Clare: The Infernal Devices - Clockwork Angel, Clockwork Prince, Clockwork Princess (Pekelné stroje - Mechanický anděl, Mechanický princ, Mechanická princezna - vychází v češtině za pár dní) 

(Mou emocemi a spoilery nabitou recenzi Clockwork Princess najdete tady.)

Prázdninové minirecenze I.

Za posledních pár měsíců jsem četla úměrně tomu, jak neaktivní jsem byla na blogu - na moje poměry hodně. Protože od většiny knih je to už dva nebo tři měsíce, rozhodla jsem se je uctít aspoň dvěma články minirecenzí. Rozdělila jsem je na beletrii a literaturu faktu (fiction a non-fiction), a dneska bude slovo patřit beletrii, přesněji YA.

Eleanor & Park (Rainbow Rowell)
Blogerská hitovka, od které jsem čekala tak velké věci, že jsem s koupí vůbec neváhala. Eleanor a Park jsou dva nerdi, kteří k sobě najdou cestu během cest školním autobusem kdesi na americkém maloměstě v 80. letech. Je to o první lásce a o tom, jak je křehká. Každý na ni pěje ódy, ale já se mezi ně nezařadím. Kniha pro mě byla velkým zklamáním. Především mi byly hrozně nesympatické hlavní postavy (zejména Eleanor), a tak mi na jejich romanci nijak zvlášť nezáleželo. Autorka postavila závěr na dějové linii, které se v knize věnovala málo, a tak vyšel naprázdno. Na druhou stranu se to ale díky dialogům čte opravdu rychle a pokud budete mít čas, zvládnete to za pár hodin.

Hodnocení: 2,5/5

Amy & Roger: Na cestě (Morgan Matson)
Amy zemřel táta a její máma se rozhodla radikálně rodinu odstřihnout od života v Kalifornii. Spolu s rodinným přítelem, kterého Amy neviděla od dětství, má přestěhovat sebe a auto do Connecticutu. Naplánuje jim itinerář na celý týden. Amy a Roger se ale rozhodnou udělat si malou zajížďku... Tahle knížka je o road tripu a o tom, jak prostě jenom to, že jste na cestě, dokáže zahojit nejrůznější rány. Je o létě a o tom, že pro tohle roční období platí trochu jiná pravidla než pro ta ostatní. Taky je to o rodině a o smíření sama se sebou. A samozřejmě o lásce. S Amy a Rogerem máte vážně šanci projet Ameriku. Morgan Matson jejich cestu sama projela a do knížky přidala fotky, účtenky, mapky a playlisty, takže působí naprosto autenticky. Tohle je knížka, ze které léto doslova dýchá.

Hodnocení: 4/5

Clockwork Prince (Cassandra Clare)
Teprve druhý díl série Infernal Devices (Pekelné stroje) naplno obnovil moji lásku k Lovcům stínů. Je tam víc akce, víc citů (!), víc historie i víc politiky než v prvním dílu Clockwork Angel. Připravuju článek o celé sérii.

Hodnocení: 4/5

Ostrov Lhářů (E. Lockhart)
O téhle knížce se před pár lety dost mluvilo, dokonce vyhrála Goodreads Choice Awards v kategorii Young Adult Fiction. Slogan "Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!", který ji provázel, je ale strašně zavádějící a ukazuje úplně na něco jiného, než o čem to ve skutečnosti je. Čtyři přátelé (z nichž tři jsou bratranci/sestřenice) tráví každé léto na rodinném ostrově. Hlavní hrdinka Cadence si ale události jednoho léta nepamatuje a snaží se zjistit, co se vlastně stalo. Je to trochu mysteriózní, trochu psycho, trochu rodinné drama. Ale hlavně je to neuvěřitelně čtivé a napínavé, takže to přečtete na jeden den. Je to odhalení na konci tak šokující? Už jsem četla i viděla lepší. Ale dobré a originální to je dost.

Hodnocení: 4/5

Crown of Midnight (Sarah J. Maas)
Druhý díl bestsellerové série Throne of Glass jsem poslouchala - stejně jako první díl - jako audioknihu. Nevím, jestli je to právě tím, ale k srdci mi pořád úplně nepřirostla. Je to zajímavé, některé části dokonce skvělé, některé se naopak moc táhnou. Pořád si nejsem schopná oblíbit hlavní hrdinku, osmnáctiletou vražedkyni Calaenu, a ostatní ženské postavy taky nejsou nic moc. Mužské postavy jsou mnohem lepší. Děj se posunul do hodně zajímavého směru, ale stejně mě to nebaví natolik, abych se hned vrhla na další díl. Přesto v sérii chci pokračovat, protože prostě musím zjistit, co na tom všichni mají!

Hodnocení: 4/5

Throne of Glass, o vražedkyni s dobrým srdcem

Throne of Glass je dneska naprostá hitovka. Youtube je plný lidí, který o téhle sérii nadšeně vykládají a kdo nemá na Instagramu shelfie se všemi díly vyskládanými vedle sebe, jako by nebyl. Stojí to opravdu za to, nebo je to další série z mnoha?

Sedmnáctiletá Celaena Sardothien je vražedkyně uvězněná na doživotí v solných dolech. Příběh začíná tím, jak je odvedena před korunního prince Doriana, který si ji vyvolil jako svou šampionku pro nadcházející souboj o místo nového královského vraha. Král sice zotročuje a vraždí obyvatele (včetně těch z Celaeniny rodné země) a vůbec nepatří mezi lidi, do jejichž blízkosti byste se chtěli dostat, ale Celaena má na výběr práci pro něj anebo návrat do dolů a téměř jistou smrt. V souboji se utkají různě schopní zločinci z celého království, a vítěz bude čtyři roky pracovat pro krále jako jeho osobní nájemný vrah - a pak získá svobodu.

Samozřejmě, že takhle jednoduché to nebude. Někdo totiž jednotlivé účastníky vraždí (samozřejmě ty vedlejší, o nichž víme jenom to, jak se jmenují) a Celaena si musí krýt záda, aby nebyla další na řadě. Nesmíme taky zapomenout na starý známý milostný trojúhelník, který Celaenu spolehlivě zabaví ve zbytku času. A nechybí slušná porce dvorských intrik a taky trochu magie a duchařiny.

Nový svět se známými přísadami

Sarah J. Mass nakombinovala nový svět z mnoha ingrediencí, a je to hodně poznat. Život v královském paláci připomíná Rudou královnu. Postava Celaeny je nápadně podobná Rose Hathaway z Vampire Academy. A celý ten souboj o to, kdo se stane královým šampionem, mi neustále v mysli vyvolával vzpomínky na Hunger Games.

Postavy určitě nejsou ploché, ale cítila jsem z nich to, jak je autorka naplánovala, jak vymezila jejich chování. Hodně mě bavil princ Dorian, a taky velitel královské gardy a Celaenin instruktor Chaol. O poznání míň mě zaujaly ženské postavy, a to jak princezna Nehemia, která se s Celaenou-vražedkyní okamžitě spřátelí, tak samotná Celaena. Připadá mi hrozně nevěrohodné, že sedmnáctiletá holka je "nejobávanější vražedkyní" celé země. (Kolik let trvá, než se stanete nejobávanější vražedkyní? Rok? Pět let? Deset?) Její chování podle mě zkrátka nesedí k jejímu povolání. Nemluvě o tom, že při nejlepší snaze jsem nedokázala tak docela fandit nájemné vražedkyni. Je mi jedno, jak se k té práci dostala (autorka to ostatně nijak moc neosvětluje), a že má ráda knihy a štěňátka. Vraždí lidi pro peníze, a to přece není typ člověka, kterému bychom v knihách měli fandit, nebo ano?

Přiznávám, že mi vůbec nevadilo, že dialogy dostávaly přednost před souboji mezi šampiony. Možná to bylo proto, že jsem Throne of Glass poslouchala jako audioknihu. Každá postava má "svůj" hlas, který k ní sedí (možná až na princeznu Nehemii), a dialogy jsou v pravidelných dávkách ochucované sarkastickými poznámkami. V Throne of Glass taky není čas na žádné vzdychání, a děj zbytečně nezpomaluje, ale graduje až do konce.

Celkově na mě první díl série působil trošku jako první díl Vampire Academy - bavilo mě to, ale kus chyběl k tomu, abych se do příběhu zamilovala. To u VA přišlo až ve druhém dílu, tak uvidíme.

Četli jste Throne of Glass? Souhlasíte se mnou nebo jste se zamilovali už na první přečtení?

Hodnocení: 4/5

Sarah J. Maas: Throne of Glass

(Obrázek: weheartit)

2x YA contemporary: takhle ano a takhle ne

V knihovně jsem nedávno ulovila dvě knihy, které si získaly mezi bloggery a booktubery v posledním velkou popularitu. Obě se odehrávají v současnosti, obě jsou young adult a významnou roli v nich hraje nemoc.

Řeč je o Všechno, úplně všechno od Nicoly Yoon a Všechny malé zázraky od Jennifer Niven.

Ve Všechno, úplně všechno Madeline trpí vzácnou nemocí SCID, kvůli níž má extrémně citlivý imunitní systém a pobyt venku by pro ni mohl mít fatální následky. Celý její život se tak odehrává v jednom domě a se dvěma lidmi, ošetřovatelkou Karlou a matkou. Všechno se změní, když se do vedlejšího domu nastěhuje Olly a Madeline získá nejen prvního kamaráda, ale taky první lásku.

O Theodoru Finchovi si všichni myslí, že je trochu divný, prostě magor. Ve skutečnosti jsou ale jeho nálady způsobené bipolární poruchou, o níž však on ani jeho rozpadlá rodina neví. Všechno se změní, když se při pokusu o sebevražedný pokus (to není překlep) setká s Violet, které zemřela sestra při autonehodě a od té doby už její život nikdy nebyl stejný.

Všechny malé zázraky vyhrály Goodreads Choice Awards 2015 v kategorii Young Adult Fiction a na Goodreads si drží neuvěřitelné skóre 4,19 z necelých 82 tisíc hodnocení. Všechno, úplně všechno je o poznání míň mainstreamové; hodnotilo ho skoro o 50 tisíc lidí míň. Přesto je ale podle mě právě debut Nicoly Yoon knihou, kterou byste si měli přečíst.

Na psaní Jennifer Niven je strašně vidět, jak se inspirovala Johnem Greenem. Ačkoliv nejsem skalní fanoušek jeho knih, některé věci prostě umí: načrtnout postavy v několika málo tazích, ale stejně jim vdechnout život a vzbudit ve čtenáři dojem, že je zná. Vyjádřit hodně věcí na malém prostoru. Vypointovat krátké dialogy. O tohle všechno se autorka ve Všech malých zázracích snažila, ale vyšlo to naprázdno. Postavy jsou doslova chodící a mluvící loutky bez života, hlavně Violet. Jejich myšlenky a činy jsou napsané, ale vůbec s těmi postavami nesouzní. Všechno to filozofování nad životem a smrtí absolutně nefunguje, stejně jako vtipy a nekonečné vnitřní monology. Ještě horší je vztah-nevztah Violet a Finche, kterému jsem nevěřila a kvůli plochosti jednotlivých postav mi byl úplně ukradený. Snad i kvůli Finchově nemoci byl celý děj podivně rozsekaný a dost špatně jsem se v něm orientovala, a jeho gradace kus před koncem mě emočně úplně minula.

Nicola Yoon se nesnaží na čtenáře zapůsobit vážností tématu (ačkoliv i také podtóny v příběhu najdete); naopak zaujme jemným humorem a především strašně sympatickou hlavní postavou. Ačkoliv byla Madeline celý život zavřená doma, není to žádná husa a nemá přehnané záchvaty sebelítosti (jako Violet). V jejím vztahu s Ollym je sice trocha klišé, ale tomu se dá v romantickém příběhu dost těžko vyhnout. Je to taky ohromně zábavné a roztomilé. Celý příběh je okořeněný docela zásadní, až trochu detektivní zápletkou, která je možná maličko předvídatelná, ale stejně mě moc bavila. Přestože česká obálka není nic moc, uvnitř je Všechno, úplně všechno po grafické stránce bez chybičky. Madeline svoje vyprávění obohacuje různými vtipnými obrázky a grafy. Autorka si taky vyhrála s názvy kapitol. Ty jsou často krátké, a tak čtení rychle a příjemně ubíhá. Pokud hledáte nějakou knižní jednohubku se slaďoučkým příběhem, Všechno, úplně všechno je přesně to pravé!

Jennifer Niven: Všechny malé zázraky (All the Bright Places)
Nakladatelství YOLI, 2015
Hodnocení: 2/5

Nicola Yoon: Všechno, úplně všechno (Everything, Everything)
Nakladatelství Jota, 2015
Hodnocení: 4/5

Lovci stínů ve viktoriánském Londýně

Byla jsem rozhodnutá, že knihy Cassandry Clare už nechám za sebou. Okolo série Infernal Devices (Pekelné stroje) se ale strhlo takové nadšení mezi blogery a booktubery, že jsem nedokázala odolat. Jaký byl můj návrat do světa Lovců stínů?

Viktoriánská Anglie. Po smrti tety přijíždí Tessa Gray z New Yorku za svým bratrem Nathanielem, který pracuje v Londýně. Hned po příjezdu se ale stane obětí únosu a je uvězněná dvěma děsivými sestrami, které ji přimějí objevit magickou sílu, o níž neměla tušení: dokáže se proměnit v jiného člověka. A tak se zaplétá do londýnského Podsvětí, ve kterém přirozenou rovnováhu udržují Lovci stínů. V jejich sídle, londýnském Institutu, Tessa odhaluje tajemství, která možná sahají v její rodině dál, než by ji kdy napadlo. A je jí jasné, že ke starému životu už se nikdy nebude moct vrátit - bez ohledu na to, jestli svého bratra nakonec najde, nebo ne.

Univerzum Lovců stínů

Cassandra Clare je úspěšná autorka, která veškerý svůj vypravěčský talent sází už roky na jednu kartu - svět Lovců stínů, který se jí za deset let podařilo rozvinout do obřích rozměrů. Lovci stínů jsou bojovníci s nadlidskými schopnostmi, kteří chrání náš svět před démony a udržují mír mezi podsvěťany - upíry, vlkodlaky, vílami a čaroději. Ústřední (a první) sérií z tohoto prostředí jsou Mortal Instruments (Nástroje smrti), ze kterých se místo zamýšlené trilogie stalo nakonec šest dílů a aktuálně na jejich motivy běží seriál Shadowhunters. Druhou sérií, kterou Cassandra Clare vydala, jsou Infernal Devices (Pekelné stroje) a před pár týdny vyšel první díl z nové série Dark Artifices - Lady Midnight. Mezitím vyšly taky série novel The Bane Chronicles a The Tales from the Shadowhunter Academy, a v přípravě je vydání trilogie navazující na Infernal Devices s názvem The Last Hours.

Trojúhelník?

Cassandra Clare má talent na vytváření sympatických a zajímavých postav. Často ale klouže po povrchu. Tessu jsem si oblíbila skoro okamžitě, protože zbožňuje čtení. Jinak na ní ale v podstatě nebylo nic zajímavého - plno dramatických situací autorka vůbec nevyužila (třeba její uvěznění hned na začátku příběhu nebo pozdější seznamování s Podsvětím), nedala do nich žádný Tessin prožitek, a zpětně vycházejí naprázdno. Will Herondale, Lovec stínů, mi hrozně připomínal Jace z Mortal Instruments. Sdílí s ním arogantní, urážlivé chování, kterým pravděpodobně maskuje to, "jak to měl v životě těžké". Taky je hrozně hezký. A v jádru samozřejmě hodný, jen to nedává skoro nikdy najevo. Zdá se, že holky (v knihách) na tuhle kombinaci letí, já zůstávám nedotčená. To už se ale nedá říct o Jamesi Carstairsovi, Willovu nejlepšímu příteli. Ten je za všech okolností zdvořilý a milý, nikdy nikomu neodsekává a nad nikoho se nepovyšuje. A to to měl v životě zatím pořádně těžké. Bohužel se zdá, že zmíněné tři postavy budou taky třemi vrcholy budoucího milostného trojúhelníku (a já budu - pokolikáté už?! - na té špatné straně).

Autorka rozhodně neodbyla ani další postavy, i když neměly tolik prostoru: Jessamine, Lovkyni stínů, která by ale radši byla správnou dámou, emancipovanou Charlotte, vedoucí londýnského Institutu, nebo jejího manžela Henryho, který mi svou bezelstností a fascinací technickými vymoženostmi (a taky zrzavými vlasy) připomínal Arthura Weasleyho.

Kvalitní řemeslo

Viktoránská Anglie je bezpochyby literárně vděčná a atraktivní lokace. Problém je, že Clockwork Angel by se mohl bez problému odehrávat někde úplně jinde o sto padesát let později, a stalo by se jenom to, že by se nejezdilo drožkou a komunikovalo by se mobilem, ženy by nenosily krinolínu a muži cylindr. Jednotlivostem života v devatenáctém století nebyla věnovaná skoro žádná pozornost. Jazyk na mě nijak obstarožně nepůsobil (neměla jsem s ním žádné problémy); ani tam to autorka se stylizací nepřeháněla.

Jako vždycky - Cassandra Clare příběh zvládla skvěle. Rozjezd je trochu pomalejší - Tessa se seznamuje s Podsvětím (některé scény trochu připomínají začátek Nástrojů smrti). O to větší spád pak ale má druhá polovina knihy, do které autorka vložila svoje osvědčené ingredience - několik překvapivých zvratů, nějaké to nedorozumění, romantické scény a samozřejmě otevřený konec. A to je právě ono. I když ty jednotlivé ingredience na mě působily, většinou jsem za nimi viděla jenom položku v rovnici Cassandry Clare, která ví, jak napsat příběh, a přesně tak to dělá. Chyběly mi emoce a jsem zvědavá, jestli je dostanu v dalších dvou dílech, Clockwork Prince a Clockwork Princess.

Nečekala jsem, že návrat do světa Lovců stínů bude tak příjemný. Vážně, není nic lepšího, než když se ponoříte do knihy a máte pocit, jako byste se vraceli domů. Cassandra Clare vytvořila unikátní svět, kde je všechno, co máme rádi, v jednom - upíři, vlkodlaci, víly, čarodějové a samozřejmě Lovci stínů, kteří chrání náš svět před démony a udržují rovnováhu mezi podsvětními rasami. Už je to skoro pět let, co jsem dočetla Město ze skla a byla jsem si jistá, že jsem s Lovci stínů skončila. Teď mám ale nutkání pustit se do Mortal Instruments úplně odznova. Nemůžu říct, že by mě Clockwork Angel dostal do kolen (k nejvyššímu hodnocení mu hodně chybí). Je to ale slibný začátek.

Série Pekelné stroje vychází taky v češtině.

Hodnocení: 4/5

Cassandra Clare: Clockwork Angel (Mechanický anděl)
Margaret K. McElderry Books, 2011

Závěrečný díl Monumentu 14 moc překvapení nepřinesl

Před pár dny uběhly dva roky od založení I NEED STORIES TO LIVE a taky od uveřejnění první knižní recenze. Byla na sérii Monument 14, jejíž poslední díl Cesta pustinou jsem právě dočetla. (Recenze obsahuje spoilery na předchozí díly Monument 14 a Nebe v plamenech!)

Monument 14 se odehrává ve Spojených státech zasažených megatsunami, která zapříčinila únik nebezpečných chemikálií. Ty podle krevní skupiny způsobují neplodnost, paranoiu, silné krvácení nebo podněcují agresivitu. Příběh sleduje čtrnáctičlennou skupinku dětí z města Monument v Coloradu, kterým se podařilo ukrýt se v supermarketu a tam přečkat tu první dva týdny po katastrofě. Ve druhém dílu, Nebe v plamenech, se rozdělili. Část zůstala v supermarketu, včetně hlavního vypravěče Deana, a druhá zamířila na letiště v Denveru, kde se jim podařilo sehnat pomoc a všechny dostat do uprchlického tábora v Kanadě.

Šťastný konec se ale zatím nekoná. Chybí Josie, která se ocitla v Missouri v táboře pro lidi s krevní skupinou nula. To je ta, která z nich při kontaktu s chemikáliemi dělá agresivní násilníky. Když se o tom dozví Niko, vydá se na záchrannou misi spolu s Jakem, Deanem a Astrid, která je těhotná a bojí se, že na ní kvůli chemikáliím budou dělat pokusy.

Ve vyprávění se tentokrát s Deanem střídá Josie. Její část mě většinou bavila víc, protože v Deanově části se autorka rozhodla pro omílání milostného trojúhelníku těhotná Astrid - otec dítěte Jake - slušňák Dean, což mě dost brzo přestávalo bavit. Nejistý Dean v jednom kuse přemýšlí, jestli ho Astrid vážně miluje (jeho dřív beznadějná láska ke školní hvězdě se koneckonců stala realitou jen díky skoroapokalypse), Astrid se ho ujišťuje, že ano, ale moc to tak nevypadá. Každopádně ani v jedné dějové linii nechyběla akce i silné momenty. Muž, který se po vystavení chemikálií stane vrahem a pak čelí následkům. Holčička, kterou Dean a spol. museli vrátit rodičům, které už asi neměla. V táboře pro skupinu nula zase nezáleží na tom, jestli na lidi působí chemikálie - někteří lidi jsou agresivní, násilničtí a zlí i bez nich a pro Josie je lepší se od emocí radši odstřihnout.

V příběhu se objevily trhliny, které se autorce nepodařilo docela zacelit. Především, postavy začaly být protivné a jejich motivace příliš přímočaré. Na ději bylo cítit, že si ho autorka naplánovala a teď ho potřebuje vsunout do příliš úzké formy. Některé překážky na cestě prostě odsunula bez dalšího vysvětlování, a jiné věci zase vyřešila rychle, aby to na těch 300 stránkách všechno zvládla. Neříkám, že jsem všechny zvraty čekala. V posledních pár kapitolách ale všechno tak samozřejmě zapadlo na své místo, až to bylo trochu nepřirozené.

Stejně jako v předchozích knihách děj ubíhá strašně rychle, stránky jako by se otáčely samy, jak je to napínavé. Na druhou stranu se ale příběh v paměti rychle rozplyne. Monument 14 prostě není série, na kterou bych za pár let vzpomínala jako na příběh, který se mnou zůstal. Je to zážitek pár večerů, kdy jsem nemohla jít spát, dokud jsem se nedozvěděla konec (a, přiznávám, neuronila pár slz, protože to byl vážně docela pěkný konec). A to taky není špatné.

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
Emmy Laybourne: Cesta pustinou (Savage Drift)
Nakladatelství Baronet, 2014, první vydání
Překlad Zuzana Ľalíková

Druhý díl Trilogie Chaos je na úplně jiné úrovni, než ten první

Pokud mě nezaujme první díl knižní série, většinou ji nechám být. K druhému dílu Trilogie Chaos (Chaos Walking), kterou jsem začala číst skoro před dvěma lety, jsem se ale nakonec přece jen dostala a nestačila jsem se divit, jak je dobrý. (Recenze obsahuje spoilery na první díl!)

Trilogie Chaos se odehrává v Novém světě, což je lidmi nově osídlená planeta. Všichni muži (a zvířata) na ní mají takzvaný Hluk - všichni mohou slyšet jejich myšlenky. Hlavní postavou je dvanácti-/třináctiletý Todd Hewitt, který byl většinu svého života ve městě Prentisstownu přesvědčený, že ženy vymřely. Pak se ale setká s Violou, která se na planetu dostala v průzkumné lodi nových osadníků, a společně v prvním dílu Hlas nože (The Knife of Never Letting Go) prchají před prentisstownskou armádou do jediného většího města na planetě, Havenu.

Příběh skončil ve chvíli, kdy Todd donesl do Havenu vážně zraněnou Violu a současně zjistil, že armáda je předstihla, Haven se jí vzdal a starosta Prentiss se jmenoval prezidentem. Todd se starostovi vzdal za to, že zachrání Violu. V Temném ráji (The Ask and the Answer) se tak vlastně stal jeho rukojmím. Nejenže musí pracovat pro svého nepřítele, ještě k tomu nemá ani moc nadějí na to, že by to mohlo být jinak. Viola se zatím dostávána opačnou stranu - do léčebného domu, kde se uzdraví a pod vedením drsné paní Coylové se začne cvičit na léčitelku. Starostova opatření jako třeba segregace mužů a žen se ale nesetkají s pochopením a postupně se začne formovat ozbrojený odpor. Ve městě se tak vykrystalizují dvě frakce - rebelové (Odpověď/The Answer) a přívrženci starosty/prezidenta (Otázka/The Ask). A Viola a Todd jsou na opačných stranách.

Politika & psychologické hry

Oproti Hlasu nože je tohle úplně jiný level. Po všech stránkách: od vývoje postav, přes gradaci příběhu až po psychologické hry starosty Prentisse (a v menší míře i paní Coylové). Především mi hodně sedlo střídání Todda a Violy jako vypravěčů. Patricku Nessovi se podařilo vytvořit komplexní osobnosti s vyhraněným a uvěřitelným způsobem uvažování (a to nejenom v hlavních postavách, ale i v těch vedlejších). Jejich pohledy se přesně doplňují a jsou ještě silnější v těch několika chvílích, kdy se obě ústřední postavy setkají. Přesto jsem si je ale pořád nedokázala nějak víc oblíbit (i když Todda mám asi ráda o maličko víc). A pokud nemám ráda hlavní postavy, můj prožitek z knihy je prostě menší. Bez ohledu na to, jak zajímavý je děj sám o sobě.

A příběh je to opravdu dobrý, plný těžkých témat pramenících ze samotného faktu osídlení nové planety, na které je jen pár tisícovek lidí. Kdo je bude vést? A jak? Co si vybrat, když ani jedna možnost není správná? A kdo to vlastně určí? V Novém světě prostě není čas na jemnost nebo cit. Lidé jdou tam, kde je moc. Ale kdo to moc má? A jak se její rozložení změní ve chvíli, kdy na planetě přistane nová osadnická loď? A kromě toho samozřejmě příběh Todda, který ve své nové práci čím dál víc upadá do apatie, a Violy, která se stává součástí Odpovědi, ale má pořád víc otázek. Oba jsou ale odhodlaní znovu se setkat, a tentokrát už se nerozdělit. (Samotný vztah Todda a Violy je hodně zvláštně načrtnutý. Jeho vývoj jsem v příběhu vůbec nezaznamenala, ale zdá se být dost silný na to, že je jim třináct. Takže Patrick Ness si neodpustil prvek klišé, jak jsem doufala v prvním díle.)

Hodnocení: 3,75/5

Goodreads
Patrick Ness: Temný ráj (The Ask and the Answer)
Nakladatelství Jota, 2011, první vydání
Překlad Jan Kozák

Skvělý příběh, který by měl být radši filmem

Svět je rozdělený podle barvy krve. Stříbrní vládnou - mají nadpřirozené schopnosti a žijí v bohatství. Rudí jsou méněcenní - žijí v chudobě a jsou posíláni prolévat krev ve válce Stříbrných.

Mare Barrowová žije v Rudé vesnici. Její bratři jsou na frontě a otec je válečný invalida. Příjem rodiny obstarává jenom její sestra Gisa, a Mare se snaží přilepšit své rodině aspoň drobnými krádežemi. Když jejímu nejlepšímu kamarádovi Kilornovi hrozí odvod na frontu, Mare chce udělat všechno, aby ho od skoro jisté smrti uchránila. A pak se ocitne v královském paláci. Radím vám dobře, abyste si nečetli anotaci, protože prozrazuje část hlavní zápletky. Nechte se překvapit, protože to opravdu stojí za to!

Skvělá zápletka, zpracování trochu pokulhává

Hlavní postavy jsou napsané dobře. Nezamilovala jsem si je, ale fandila jsem jim - nejvíc Mare, protože u většiny ostatních jsem moc nevěděla, co si o nich myslet. Mare nesedí na místě a nečeká, až se něco bude dít (i když by ji by pro to ve svém Rudém životě měla všechny předpoklady). Pouští se do nových a riskantních věcí, chybuje, někdy se nechá unést emocemi, ale pokračuje dál. Jejím hnacím motorem je vztah k rodině a potažmo i příslušnost k Rudým. Skoro všichni Stříbrní jsou chladní, vzdálení a nadřazení - autorka se prostě postará, abyste je neměli rádi a aby bylo jasné, kdo je "dobrý" a kdo "zlý". Zápletka je zato i přes ne úplně plynulé zpracování vymyšlená skvěle, plná dvorských intrik a postav, které na stůl nevyložily všechny karty. Vůbec nic jsem neuhodla předem a na konci jsem byla pořádně překvapená.

Victoria Aveyard měla skvělý nápad. Tím víc mě mrzelo, jak trapně jednoduše některé klíčové části děje vyzněly. Tak třeba: Norta (tedy království, ve kterém se příbeh odehrává) je sto (!) let ve válce se sousedním královstvím. Pokud pro to není v dalším dílu nějaké hodně dobré vysvětlení, nechápu, jak je něco takového možné, když tam pořád posílají nové a nové vojáky. A taky všechno okolo skupiny povstalců. Sice má údajně plno členů, ale její hierarchie je naprosto podivuhodná - vstoupíte do ní jeden den, a další už jste zainteresovaní do těch nejdůležitějších plánů. Naplánovat cokoliv jim trvá tak dva dny, a všeho se účastní pořád stejných pár lidí.

Proč bude Rudá královna výborná ve filmu

Když jsem začala číst, bylo mi to jasné. Tohle je the next big thing, nová young adult série, která všechny poblázní. Od první stránky se mi příběh odvíjel před očima jako film. Pak jsem ale zjistila, že by skutečně fungoval mnohem líp jako film než jako kniha, což pro ni asi není moc dobrá vizitka. Proč? Chudé Rudé vesnice, královský palác, luxus vedle chudoby, šlechtické oblečení, superschopnosti Stříbrných - to všechno by se skvěle vyjímalo na stříbrném plátně. Komplexnost toho světa autorka zachytila jenom v náznacích. A současně by tenhle formát eliminoval některé ne právě povedené dialogy, různé ne moc fascinující postřehy Mare ("měl v očích oheň") anebo některé části děje, jejichž naplánování by reálně zabralo ne pár dnů (tedy třeba jednu kapitolu), ale týdnů (tohle zkracování času ve filmech zdaleka nevypadá tak divně jako v knize).

České vydání Rudé královny (s krásnou původní obálkou!) se objevilo ve stejný rok jako to originální. Bohužel. Tak velké množství chyb už jsem dlouho v knize neviděla. Působila na mě dojmem, že vůbec neprošla korekturou. Téměř na každé dvojstraně chybí písmenko nebo je sloveso v jiném tvaru, několikrát jsem dokonce narazila na chybu ve shodě podmětu s přísudkem (děti byli)! Překlad samotný mi připadal hodně kostrbatý (vadilo mi třeba časté používání slov nicméně nebo stejně tak - jako). Mrzelo mě to, protože to hodně rušilo plynulost čtení. Je vážně otravné, když čekáte na nějaké dramatické odhalení a praští vás do očí nějaká chyba v textu nebo nepřirozený dialog, ve kterém přesně rozpoznáte jeho anglický předobraz.

Rudá královna je skvělý příběh, který možná neohromí jako kniha, ale jsem si jistá, že ohromí jako film, který se už připravuje (!). Přináší úplně nový dystopický svět, který mě strašně zaujal a chci o něm vědět víc, zajímavé postavy a taky zápletku, z níž se vám bude (zvlášť na konci) tajit dech. Druhý díl série vychází pod názvem Glass Sword 9. února 2016!

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
Victoria Aveyard: Rudá královna (Red Queen)
Nakladatelství CooBoo, 2015, první vydání
Překlad Alžběta Kalinová

Netypické, pomalé a zamyšlené YA

Musíte vědět jednu důležitou věc o tom, jak čtu: nesnáším konce. Pokud je příběh v jedné knize, nezbývá mi nic jiného, než prostě dočíst na konec a přežít to. Pokud se ale autor(ka) rozhodl(a) roztáhnout příběh do několika dílů, zpravidla se mi stává, že se u předposledního tak nějak... zastavím. Vědomě a někdy i nevědomě. Jeden z mých cílů pro tenhle rok bylo dočíst co nejvíc sérií, které jsem někdy rozečetla. (Což zahrnuje taky znovupřečtení těch předchozích dílů.) Protože většina těch knih patří do young adult, snažím se taky odpovědět na to, jestli tenhle žánr má co říct i po tom, co jste oslavili dvacítku.

Na Mrazení, první díl série Vlci z Mercy Falls, jsem poprvé narazila před pěti lety a zamilovala jsem se do něj okamžitě. Krásný, čistý příběh. Pomalý, psaný krásným jazykem. Jediným problémem je, že by podle mě bez problému fungoval jako samostatný román. Odehrává se ve vymyšleném městečku Mercy Falls v Minnesotě. Dům, ve kterém bydlí Grace, sousedí s lesem, kde žijí vlci. Celé roky je pozoruje a fascinuje ji zvlášť jeden, "její" vlk se žlutýma očima. Když ho potká jako opravdového kluka, samozřejmě se do něj zamiluje... Ale jak to udělat, aby už zůstal navždycky člověkem?

Vlkodlaci v sérii Vlci z Mercy Falls jsou totiž ovlivňováni počasím. V zimě jsou vlky, v létě lidmi. A po několika letech už vlky zůstanou napořád. To určuje závod s časem a postupné hledání léku na tuhle "nemoc", což je jeden z hlavních motivů série. Sam a Grace se snaží získat co nejvíc času spolu. Než přijde zima.

Mrazení mě učarovalo naprosto kouzelným stylem psaní (doplněným o poezii), kterým se Maggie Stiefvater vyznačuje - a samozřejmě skvělým překladem, který je opravdu radost číst. Jen málo knih ve vás dokáže vyvolat potěšení ze slov, z toho, jak jsou sestavená a jak krásné to dohromady je. V dalších dvou dílech mě ale pomalé pasáže spíš nudily - nevím, jestli to je tím, že jsem je četla v anglickém originále. Uvědomovala jsem si, že čeština je v některých ohledech mnohem bohatší než angličtina, a některá místa mohla být v překladu mnohem bohatší.

V dalších dílech, Linger (Váhání) a Forever (Splynutí), se všechno komplikuje, jako by autorka násilím oddalovala happy end, který stejně musí přijít. Další postava bojuje s vlkem uvnitř sebe, a na vlčí smečku musí čelit hrozbě vyhubení. Na scénu vstupují dvě nové postavy. Isabel Culpeper, "ledová královna", která se překvapivě spřátelí s Grace a Samem. A Cole St. Clair, frontman známé kapely, který se místo sebevraždy rozhodl stát vlkem. Úhly vyprávění jsou teď čtyři, což trochu tříští tok příběhu.

Poslení díl pro mě nebyl moc uspokojivým závěrem série. Ano, všechny postavy prošly vývojem, hlavně Sam (od depresivního teenagera s traumatem z dětství po rozhodného vůdce smečky) a Cole (od sebevražedných choutek po nadějného vědce). Pár postav muselo zemřít, aby to dodalo situaci vážnost, kterou by konce měly mít. Ale nějak to na mě nepůsobilo, a nevím, jestli to bylo tím, že jsem tím příběhem už tolik nežila. Pár desítek stránek před koncem totiž opravdu skvělé (a dojemné) momenty byly. Konec byl takový... nevýrazný.

Vztah Sama a Grace je dokonalý. Nemusejí mluvit, aby věděli, co si ten druhý myslí. A celou dobu vědí, že spolu prostě skončí, ať se děje cokoliv. (To trochu uvolňuje tlak z toho, jaký bude konec - takovou dvojici přece nejde rozdělit!) Pokud vás takováhle romantika nebaví, můžete taky fandit Isabel a Coleovi, jejichž divoký vztah-nevztah se proplétá druhým i třetím dílem jako protipól Sama a Grace. A Maggie Stiefvater jim věnovala samostatný román Sinner, který loni vyšel.

Vlci z Mercy Falls vůbec nejsou typickým young adult bonbónkem. Není to ten jiskřivý příběh plný rychlých, sarkastických dialogů a drsných hrdinek. Ten příběh je pomalý, leckomu by mohl připadat i nudný. Je tam moc pasáží, kde se rozebírají myšlenky a emoce. A docela málo sarkasmu. Ale pokud na tohle všechno přistoupíte, dostanete čistý a místy až kýčovitě krásný příběh, který vás může okouzlit.

Zkoušení Johna Greena

Johna Greena jsem měla ráda ještě před tím, než se jeho knížky dostaly do Česka. A dokonce ještě předtím, než jsem od něj cokoliv četla. Ráda se čas od času podívám na jeho videa a ke Crash Course jsem se mnohokrát vrátila i po tom, co mi pomohl s učením na maturitu z dějepisu. Knížky Johna Greena jsem si nechávala "až na potom". Za prvé, je jich celkem málo. A za druhé, všichni říkali, že jsou prostě úžasné, plné hlubokých myšlenek, které příběh přesahují. Že se v nich dá najít tolik věcí. A já jsem člověk, který se dokáže těšit docela dlouho.

Když jsem loni (konečně) přečetla Hledání Aljašky, na něž jsem slyšela snad nejvíc chvály, bylo to pro mě zklamání. Ten příběh ke mě prostě vůbec nemluvil. Ať jsem o něm přemýšlela sebevíc, nenašla jsem si k němu cestu. Teď, po roce, jsem Johnu Greenovi dala další šanci - konkrétně jeho v pořadí čtvrté knize Papírová města. Ačkoliv kostra příběhu je - prý úmyslně - Hledání Aljašky nápadně podobná, líbila se mi mnohem víc. Ale ten přesah - pokud tam vůbec byl - mi zase zůstal celkem skrytý.

Papírová města jsou celkem fajn příběh, který zahrnuje sympatické postavy, hledání a sestavování vodítek a road trip. Vypravěčem je Quentin, který je od dětství zamilovaný do své sousedky Margo - krásné, populární, a tajemné. Teď jsou v maturitním ročníku a ven už spolu dávno nechodí. Když Margo zničehonic zaklepe Quentinovi na okno a zaplete ho do nočního dobrodružství, nemohl by být víc překvapený. A když Margo hned další den zmizí, Quentin je odhodlaný najít ji pomocí nápověd, které za sebou zanechala. S pomocí svých kamarádů aĺe postupně odhaluje Margo, kterou tak docela neznal, protože všem nastavovala jinou tvář.

Každý si nejpíš v příběhu musí najít to svoje. Bezprostředně po dočtení jsem měla pocit, že to, aby se celá kniha točila kolem jedné postavy (Margo), ačkoliv se tam skoro neobjevuje, prostě nefunguje (podobně jako v Hledání Aljašky). Pak jsem se na Papírová města ale začala dívat jinak - jako na příběh o Quentinovi. Na začátku Margo sleduje zpovzdálí a jinak žije rutinu, kterou má rád. Ale jak postupně sestavuje mapu k Margo takové, jaká je (možná) doopravdy a podřizuje tomu celé závěrečné týdny školy, začne se měnit v někoho, kdo věci dělá a nejenom sedí doma a na něco čeká. A taky si uvědomuje, že to, v co doufal a co celou dobu chtěl, možná nemusí být to nejlepší.

Papírová města se nevyrovnají mým oblíbeným žánrově podobným knihám, jako je Kdo chytá v žitě nebo Perks of Being a Wallflower. Pokud takovou knihu hledáte, doporučila bych vám dívat se dál - kdybych nevěděla, jak nevyzpytatelné je to, jestli se někomu nějaká kniha líbí nebo ne. Stejně to většinou záleží na vaší náladě a prostě na tom, kde zrovna v životě jste. Takže Papírová města zkuste. A já budu Johna Greena zkoušet dál.

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
John Green: Papírová města (Paper Towns)
Nakladatelství Euromedia Group (edice Yoli), 2014, druhé vydání
Překlad Veronika Volhejnová

Každý den jiným člověkem

Kniha Den co den má sice veškeré atributy young adult literatury, ale současně taky něco, co mi zabránilo hned druhý den po přečtení začít číst něco dalšího. A to jsem si myslela, že mě ten příběh nijak zvlášť neoslovil.

Hlavní postava se jmenuje prostě A. Není to ani kluk, ani holka. (Tedy v českém překladu se pro něco rozhodnout musíte, takže vystupuje převážně jako kluk, ale v anglickém originálu byste to nepoznali.) Každý den je totiž někým jiným. Den co den se probouzí v těle někoho, komu je šestnáct jako jemu, a jeden den žije jeho život. Snaží se ho moc nenarušovat a co nejvíc splynout s okolím. Až do dne, kdy se zamiluje do Rhiannon.

Příběh je to vlastně poměrně statický. David Levithan se nezabývá tím, kde přesně jsme a jak to tam vypadá. Vývoj se odehrává v hlavách postav. Všechno sledujeme z pohledu A. Ten se nijak nelituje. Ví, jak žije a že jinak asi žít nebude (ačkoliv otevřený konec a vedlejší zápletka ohledně toho, jestli existují další jako on nechává prostor k interpretacím podle libosti). Na stránkách knihy prochází zajímavou proměnou od stavu, kdy myslí víc na sebe a na svoje štěstí a spokojenost, do momentu, kdy mu záleží především na Rhiannon.

Mezi řádky David Levithan trochu moc tlačí na pilu a nabádá čtenáře, že je jedno, jestli je někdo homosexuál a jakou má barvu pleti a jaké vyznává náboženství, protože A v jeho podání obsahuje úplně všechno. Nejsem si jistá, kolik čtenářů takovou "osvětu" na stránkách young adult knihy ocení. Na mě to působilo trochu vlezle. Každopádně se přes to není těžké přenést. Den co den je z těch knih, které rychle odsýpají a to, co se Levithan snažil ukrýt mezi řádky, možná pro hodně čtenářů zůstane ukryté.

Jsem si jistá, že to, jestli se vám Den co den bude líbit, hodně závisí na náladě nebo duševním rozpoložení. Je to komorní příběh a možná až pár dní po dočtení si uvědomíte, jak propracovaný a svým způsobem intimní je. Možná by se mi líbil víc, kdybych ho četla o půl roku dřív nebo o tři měsíce později. Sice mi na něm něco bylo docela protivné, přesto se mnou nenápadně zůstává.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
David Levithan: Den co den (Every day)
Nakladatelství CooBoo, 2013, první vydání
Překlad Tomáš Bíla
(Obrázek: goodreads.com)

Mara je ještě lepší a ještě tajemnější

Pamatujete si na Maru, na kterou jsem před pár měsíci nešetřila superlativy? Přečetla jsem druhý díl série a míra mého nadšení ještě stoupla.

(Skrytá) hrozba

Po nervovém zhroucení z konce prvního dílu se Mara probouzí na klinice s nervydrásajícím zjištěním, které jí vůbec nikdo nevěří.

Proměna Mary Dyerové oproti prvnímu dílu přitvrzuje. Hrozbou už není jen Mara samotná a její vražedné schopnosti, které zatím nezvládá plně kontrolovat. Teď někdo ohrožuje přímo ji a její rodinu a jediný, komu to může říct a komu může věřit, je Noah. Mizení a přesouvání věcí, děsivé fotky a nápisy, to všechno Maru děsí a dohání k šílenství. K tomu je tu záležitost s náměsíčností. A taky nově objevená rodinná historie, o které Mara neměla ani tušení.

Když je Mara hospitalizovaná na psychiatrické klinice, věci naberou rychlý spád. A věřte mi, že právě když si budete myslet, že je vám to jasné, zjistíte, že nemáte ani tušení. Michelle Hodkin dokáže vybudovat tak hutnou atmosféru, že vám bude běhat mráz po zádech. Přidejte k tomu cliffhangery skoro v každé kapitole a nebudete se moct odtrhnout.

Všechno, co chcete od dobré knihy

Mara vybočuje z běžných YA škatulek. Neomezuje se jenom na romantickou linku (která tam ale samozřejmě je, a skvělá) na úkor napínavé zápletky. Tahle série má všechno: tajemno, psychické problémy, trauma, nadpřirozené schopnosti. A taky humor. Některé vedlejší postavy občas působí maličko ploše (Jamie = sarkastický kámoš, Daniel = hodný starší brácha), je to ale samozřejmě proto, aby vynikli Mara a Noah. Mara, která celou sérii vypráví. (A já stejně nemám nejmenší tušení, jestli to opravdu je tak, jak říká.) Noah, sarkastický a kapku arogantní, který pro udělá cokoliv. (A pořád není jasné, jestli je to jen z čisté lásky.)

Proměna Mary Dyerové je přesně ten typ knihy, co přečtete moc rychle, protože je tak moc čtivá a tak moc chcete zjistit, co bude dál. A pak litujete, že jste si ji trochu víc nevychutnali. Třetí díl trilogie, The Retribution of Mara Dyer, má anglicky vyjít na začátku listopadu. Mám pocit, že než se k němu dostanu, důkladně si přečtu první dva díly.

Hodnocení: 5/5

Goodreads
Michelle Hodkin: Proměna Mary Dyerové (The Evolution of Mara Dyer)
Nakladatelství Slovart a Brio 2013 (2012)
1. vydání
423 stran
Překlad Jan Březovský a Tereza Nuckollsová
(Obrázek: goodreads.com)