Nadechněte se léta u nejnovější knihy Morgan Matson

S Morgan Matson jsem se poprvé seznámila loni, když jsem četla Amy & Roger: Na cestě. To jsem taky zjistila, že všechno, co se o téhle autorce říká, je pravda: z jejích knih prostě dýchá léto. Ta bezstarostnost, která určitě souvisí s tím, že je venku teplo a vy nemusíte přemýšlet nad tím, co si vezmete ráno na sebe. To, že plány někdy nevyjdou, ale třeba je to dobře, protože vás čeká něco mnohem lepšího. A taky čas na to, abyste si ujasnili, jaké vztahy za to stojí a koho byste měli nechat jít. Občas jsou takovéhle příběhy vážně potřeba a Morgan Matson je podává příjemným, nekomplikovaným způsobem. Stránky vám plynou pod rukama, zatímco jste se v hlavě přenesli někam, kde na vás svítí paprsky slunce a pod nohama skoro cítíte písek.

Hlavní hrdinkou The Unexpected Everything je Andie, která byla doposud zvyklá mít život přesně naplánovaný. Pak se ale všechny její plány na léto naráz sesypou, když se její táta-kongresmen zaplete do korupčního skandálu. Místo jako obvykle prázdného domu ji čekají dva měsíce s tátou, kterého vlastně už ani nezná. A namísto přípravného kurzu na medicínu brigáda venčení psů. Aspoň že její tři nejlepší kamarádky jsou ve městě. Letní romance většinou nabízí jasnou, přímočarou šablonu s předvídatelným koncem. Morgan Matson ale vždycky přidá ingredience, které její příběhy vytáhnou z průměru.

• Politika je něco, co se obvykle YA knih vůbec netýká. Tím víc oceňuju, že Morgan Matson tenhle motiv použila a že to působí autenticky. Nejen to, jak tátova kariéra poznamenala jeho vztah s Andie, ale taky třeba způsob, jakým Andie musí kontrolovat všechno, co dělá, aby mu nijak neuškodila.
• Tohle jsem vůbec nečekala, ale kniha je plná různých popkulturních referencí, včetně fiktivních - a vůbec nepůsobí nuceně. Jedna z postav je totiž autorem fantasy série (!), ze které vznikly filmy (podle popisů v hrubých obrysech něco jako kombinace Eragona, Game of Thrones a Zaklínače).
• Emoji. Vážně - v esemeskových konverzacích Andie a jejích kamarádek jich je plno a je to super.
• Andie projde osobní proměnou, která možná někomu bude připadat jako klišé, ale mně to přišlo skvělé a opravdové.
• Nemám moc ráda party kamarádek v knihách, které si sdělují naprosto všechno a tráví spolu všechen čas. Možná proto, že jsem součástí něčeho takového nikdy nebyla a ani mi to nikdy nepřipadalo jako něco, k čemu bych měla aspirovat. Vždycky mi to ale připadá trochu jako fake, takže jsem ocenila, že Morgan Matson tenhle motiv použila, ale realisticky. Ne všechny kamarádky musí kamarádkami zůstat a jsou věci, které byste prostě udělat neměli.

Možná jste si všimli, že YA contemporary skoro vůbec nečtu. Právě proto, že je to většinou strašně předvídatelné, něco jako chick-lit/romantické komedie pro ženy. Morgan Matson to ale dělá jinak a líp. Pokud hledáte něco, díky čemu se už nebudete moct dočkat léta a co se prostě skvěle čte, její knihy jsou tu pro vás.

Morgan Matson: The Unexpected Everything
Hodnocení: 4/5

Jarní minirecenze

Pokračuju ve formátu minirecenzí. Ne ani tak proto, že nemám dost času napsat pořádné recenze, ale spíš proto, že tyhle knížky nejsou nic moc.

London Belongs to Me (Jacquelyn Middleton)

Kde jsem vzala tuhle knihu, o které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli? Můžu sloužit jako ukázkový příklad toho, že moderní marketing funguje. Proč moderní? O London Belongs to Me jsem se dozvěděla na BookTube. Minimálně pět známých booktuberek na ni někdy na přelomu roku dělalo recenzi. Pak byla (náááhodou) ve slevě na Amazonu. Až když jsem začala číst, tak mi to došlo. Je to strašně průměrná chick-lit, ale vsadím se, že nejsem jediná oběť, která doufala v něco víc. O čem to je? Alex se po vysoké stěhuje z Floridy do Londýna, aby si splnila svůj sen a stala se dramatičkou. A - hádáte správně - po mnoha úskalích se jí to povede, po cestě zaskóruje i po vztahové stránce a ještě získá kamarády na celý život. London Belongs to Me je autorčina prvotina a je to opravdu poznat. Připadalo mi, jako by četla hodně podobných knih, a pak udělala jakýsi neohrabaný mix všeho.

• Hlavní hrdinka, o které vás autorka pořád přesvědčuje, že je vzhledově průměrná a na oblečení jí nesejde (abychom se s ní mohli ztotožnit?).
• Mrcha, která je naopak pořád upravená a dozvíte se, že má kabelku Burberry a boty od Louboutina (proč?).
• Žádná z postav nepůsobí opravdově, naopak všechny šustí papírem. Celou dobu jsem si představovala simíky, kteří prkenně stojí a čekají na to, co jim autorka přikáže.
• Neustálé popkulturní odkazy na seriály a filmy, jako bychom potřebovali ujišťovat, že Alex a její kamarádi jsou fakt nerdi.
• Logické nepřesnosti. Alex je podle autorky posedlá Londýnem. Ale když tam konečně přijede, čekala bych, že bude trávit čas objevováním města. O tom ale nepadne ani slovo. Další detail: Alexin táta bydlí v Manchesteru, ale Alex trvá půl roku, než se za ním jede podívat?
• Je to strašně dlouhé; vzhledem k tomu, že mi uiž po pár kapitolách bylo jasné, jak to dopadne, vůbec mě to nebavilo číst.

Nepředpokládám, že London Belongs to Me někdy vyjde v češtině. Pokud ale náhodou ano, víte, na čem jste.

Hodnocení: 2,5/5

Illuminae (Amie Kaufman, Jay Kristoff)

Nejvíc vám o téhle knize řekne to, že jsem ji dočetla ani ne před dvěma měsíci a už mám problém si vzpomenout, jak se jmenovaly hlavní postavy. Je to taková YA vesmírná sága a pokud jste viděli aspoň pár filmů odehrávajících se na vesmírné lodi, nebo četli pár sci-fi knih, asi vás nijak neohromí. Je tam love story, poničená vesmírná loď, nákaza šířící se po lodi a umělá inteligence, která se utrhla ze řetězu. Ke konci to je poměrně dramatické a přiznávám, že jsem poslední kapitoly četla jedním dechem. Taky je to ale celkem předvídatelné a konec mě nijak nepřekvapil.

Co je na Illuminae nejzajímavější je forma, jakou je psaná. Nikde nenajdete tradiční přímou řeč, popisy, vypravěče. Celý příběh je poskládaný z reportů, e-mailů, chatů, dokonce i obrázků. Když jsem začínala číst, byla jsem skeptická, ale opravdu to funguje. Ze střípků vážně poskládáte celý příběh. Napříč všemi médii je příběh mistrně dávkovaný, takže se všechno dozvíte v pravý čas.

Shrnuto podtrženo: příběh je fajn, ale není to nic světooborného, jak tvrdí půlka internetu. Forma mě bavila hodně, ale asi ne tolik, abych musela číst další díl volné trilogie.

Hodnocení: 3/5

Prázdninové minirecenze II.

Po young adult knihách je čas vypořádat se i s ostatními, které se mnou v létě trávily čas. Řeč bude o non-fiction nebo taky literatuře faktu.

STOP (Tomáš Poláček)
Novinář Tomáš Poláček dřív působil v Magazínu DNES, kde jsem taky poprvé četla jeho stopařské reportáže. Hlavně tu z Prahy do Pekingu v roce 2008 a taky přes státy severní Afriky po vypuknutí Arabského jara. Logickým vyústěním jeho celoživotní vášně byla cesta kolem světa, která se uskutečnila už pod hlavičkou časopisu Reportér a potom vyšla knižně. V roce 2015 se vydal z Prahy přes Polsko, Ukrajinu a celé Rusko na Kamčatku, odkud letěl na Aljašku a odtamtud se přes Kanadu, USA, Mexiko, celou střední Ameriku, Kolumbii, Ekvádor, Peru, kousek Chile a celou Argentinu až na jih.
STOP je skvělé čtení, které rychle ubíhá. Ale pokud hledáte cestopis, kde se dozvíte víc o zemích, ve kterých se budete nacházet, nebude to pro vás to pravé. Tomáš Poláček cestu popisuje svýma očima a zajímají ho na ní hlavně jeho řidiči a jak se žije jim, což je skvělé, ale přece jenom to ukazuje jenom určitou část lidí, ne kompletní vzorek. Nejvíc se mi líbila cesta v Rusku, o němž jsem se dozvěděla plno nových věcí. Po příletu na severoamerický kontinent začaly přicházet problémy - na celnicích, ale taky s rychlostí. Na cestu si Tomáš vyhradil 70 dní. V Jižní Americe už ale doslova vyhořel tím, jak se snažil na nebezpečných silnicích co nejrychlejí přiblížit k cíli. Poslední stránky už tak uvíhají spíš v mlze, přes kterou Tomáš cestu sledoval.
To, že knížka i přes ne právě příjemnou druhou polovinu vyšla, je důsledek toho, že byla sponzorovaná na Hithitu. Tomáš ji tak napsat musel, i když mu to po návratu z velmi těžké cesty nemohlo být vůbec po chuti. Zvolil trošku sekaný styl, kdy skákal z minulosti do současnosti, takže bylo trochu těžké se v některých pasážích orientovat. Vložil do ní taky svoji osobní historii stopu a zážitky z nejdůležitějších cest, což bylo skvělé. Především je ale STOP kniha o tom, že svět vůbec není tak zlé místo, jak mnozí z nás věří. Je plno lidí, kteří vás svezou, pozvou na snídani nebo vás nechají u sebe přespat - jen tak.

Hodnocení: 3,5/5

Cestikon (Václav Papoušek)
Tahle knížka je ideální pro ty, kdo chtějí cestovat, ale vlastně moc nevědí, jak na to. Václav Papoušek je mladý cestovatel a v Cestikonu sdílí všechny zkušenosti, které za svůj dosavadní cestovatelský život nasbíral. Vysvětlí vám, jak se vyznat v letenkách a nabídkách ubytování a ukáže, že dovolenou si můžete klidně naplánovat bez cestovky a ušetřit tak plno peněz. Zaměřuje se sice hlavně na baťůžkáře (já s malým batohem vážně asi nikdy cestovat nebudu), ale plno jeho tipů je skvělých i v případě, že nemáte zájem vydat se někam do divočiny. Kromě toho je knížka plná inspirativních příběhů jak samotného autora, tak i jeho přátel a lidí, které potkal na cestách. A jako správná příručka je Cestikon uzoučký a zvládnete ho přečíst za hodinu nebo dvě. Hlavní poselství krásně koresponduje se STOPem: svět je vážně mnohem vlídnější, než si díky všemožným vlivům nejspíš myslíte (a autor to v knížce ukazuje hned na několika příbězích).
Václav Papoušek má i webové stránky Cestikon, kde sdílí tipy a zážitky z cest.

Hodnocení: 4/5

Abych přežila (Yeonmi Park)
Loni jsem četla Útěk z tábora 22 o jediném známém člověku, který se narodil v severokorejském lágru a podařilo se mu uprchnout. Yeonmi Park měla zdánlivě lepší start do života, ale když jsem se začetla, bylo mi jasné, že na tom v Severní Koreji vůbec nezáleží. Yeonmi vypráví o svém dětství a rodině, o škole, hladu i o tom, jakým způsobem ideologie ovlivňuje život každého Severokorejce. Ve 14 letech se jí spolu s matkou podařilo uprchnout do Číny, kde ji ale ještě zdaleka nečekal šťastný konec. Na několik let se stala obětí obchodu s lidmi, než se jí podařilo složitě dostat do Jižní Koreje.
Příběh Yeonmi je pro mě silný taky proto, že jsme skoro stejně staré. Bývaly bychom spolu mohly chodit do školy. A tak jsem musela přemýšlet, co jsem asi dělala, když Yeonmi se sestrou v zimě hladověly, jak neskutečně se naše životy lišily, když Yeonmi překračovala ledovou řeku k čínské hranici, čím jsem žila, když Yeonmi a její matku v Číně rozdělili... Yeonmi všechno dělala jenom proto, "aby přežila". Projevila neskutečnou sílu vůle, a její příběh v Jižní Koreji se zdá až skoro pohádkový, kdyby za ním nebylo tolik tvrdé práce. Během měsíců si zvládla doplnit vzdělání, které se běžně získává roky, a začala svůj příběh sdílet na konferencích po celém světě. Lidi, jako je ona, prostě potřebujeme, a její knížku by si měl přečíst každý.
Yeonmi Park jsem hned začala sledovat na Facebooku.

Hodnocení: 5/5

Nechte se pohltit světem Lovců stínů v Infernal Devices

Možná jste si všimli, že moc často nepíšu o knihách, do kterých jsem se doopravdy zamilovala. Většinou svoje pocity nedokážu moc dobře popsat. Dneska ale udělám výjimku a povím vám o sérii Infernal Devices. Poprvé jsem o ní psala už v dubnu, ale to jsem ještě neměla tušení, jaký skvělý, dechberoucí příběh se na 1500 stránkách odehraje.

Infernal Devices (Nástroje smrti) je trilogie odehrávající se v univerzu Lovců stínů (Shadowhunters), které vytvořila Cassandra Clare poprvé v sérii Nástroje smrti (Mortal Instruments). Lovci stínů udržují rovnováhu mezi rasami v Podsvětí a bojují proti démonům, kteří útočí na náš svět. Detailněji jsem se o tomhle světě rozepsala v recenzi na první díl série Clockwork Angel. V dubnu jsem tedy zahájila svůj návrat ke Cassandře Clare po skoro pěti letech. Bylo to, jako bych se vrátila domů - ten svět jsem znala, jenom jsem ho v paměti trochu oprášila - a moc jsem si to užila. Něco tomu ale chybělo a zpětně jsem ráda, že jsem si prozřetelně koupila všechny díly trilogie. Dost možná by jinak převážila moje neschopnost dokončovat série a Infernal Devices by zůstaly navždycky rozečtené.

To se naštěstí nestalo a v létě jsem přečetla Clockwork Prince. A bylo to mnohem lepší. Cassandra Clare má vypravěčské nadání jako málokdo a taky jedinečný talent pro komplikované rodinné zápletky a ještě komplikovanější, silné vztahy mezi postavami. Ty jsou pro mě stěžejní; mezi hlavními postavami to musí jiskřit. Ústřední trio Tessa, Will a Jem jsou úžasně komplexní postavy a dynamika, kterou mezi nimi autorka vytvořila, výborně funguje. Tessa je po dlouhé době ženská hrdinka, která mě baví. A Jem. JEM. Tenhle seznam nutně potřebuje rozšířit, protože mám novou knižní lásku. Nepamatuju si z poslední doby jinou postavu, která by byla jednoznačně dobrá, ale současně působila uvěřitelně. Jem tohle všechno je

První ani druhý díl se ani zdaleka nevyrovnají Clockwork Princess. Na necelých 600 stránkách se toho stane tolik, že by to vydalo na několik dalších knih. Což je trochu škoda. Proč prostě Cassandra Clare všechnu akci a emoce z finálního dílu neznásobila a nerozdělila rovnoměrně? Už po 100 stránkách se děj posunul tak, jako téměř za celý předchozí díl. Autorka taky dává mnohem víc prostoru vedlejším postavám - ale proč až ve finále? To, že přidala do londýnského Institutu nové Lovce stínů, ději jenom pomohla, stejně jako dějovou linkou se služkou Sophie, která Lovcům stínů sice slouží pěkně dlouho, ale celou dobu touží po něčem víc.

Jak jsem víc četla o Tesse, Jemovi a Willovi, ale i všech vedlejších postavách, čím dál víc mi přirůstaly k srdci. Ale dlouho jsem si to tak docela neuvědomovala. (To, že zbožňuju Jema, jsem si ale uvědomila docela rychle.) Cassandra Clare píše postavy tak, že se kolem vás nenápadně omotávají, aniž byste si toho všimli, a pak kus před koncem s hrůzou zjistíte, že je ještě nechcete opustit, protože jste toho s nimi tolik prožili. Opravdu hodně, hodně intenzivně to na mě dolehlo v Kapitole 23, která mě zničila jako už dlouho nic. Musela jsem ji číst nadvakrát, ale nedokázala jsem zastavit slzy. Pak jsem otáčela stránky jako ve snu, až jsem se dostala na místo, kde už žádná kapitola nebyla. Jenom Epilog, který byl neskutečný. I teď, když si na něj vzpomenu, mám husí kůži a sahám po kapesníku. Moje dohady o tom, jak to skončí zůstaly roztříštěné na kousíčky. A za to jsem strašně ráda.

Infernal Devices mě s konečnou platností přesvědčily o tom, že YA budu číst vždycky. Vzbudily ve mně hrozně moc emocí a zvlášť třetí díl určitě řadím mezi to nejlepší, co jsem letos četla. Pokud ještě váháte - třeba proto, že jste četli prvních pár knih z Nástrojů smrti a úplně nadšení jste nebyli - zkuste Cassandře Clare dát tuhle šanci okouzlit vás v 19. století s podmanivým příběhem.

Moje odhady toho, jak celá série skončí byly bohužel ovlivněné tím, že jsem narazila na spoilery v krátkém článku týkajícím se nové série, kterou Cassandra Clare chystá. Pokud se Infernal Devices chystáte číst, doporučuju vám vyhnout se předtím všem místům na internetu, které by se autorky a Lovců stínů mohly týkat. Je vážně k vzteku, když vám jedna bezděčně přečtená věta naruší dojem z příběhu.

Cassandra Clare: The Infernal Devices - Clockwork Angel, Clockwork Prince, Clockwork Princess (Pekelné stroje - Mechanický anděl, Mechanický princ, Mechanická princezna - vychází v češtině za pár dní) 

(Mou emocemi a spoilery nabitou recenzi Clockwork Princess najdete tady.)

Prázdninové minirecenze I.

Za posledních pár měsíců jsem četla úměrně tomu, jak neaktivní jsem byla na blogu - na moje poměry hodně. Protože od většiny knih je to už dva nebo tři měsíce, rozhodla jsem se je uctít aspoň dvěma články minirecenzí. Rozdělila jsem je na beletrii a literaturu faktu (fiction a non-fiction), a dneska bude slovo patřit beletrii, přesněji YA.

Eleanor & Park (Rainbow Rowell)
Blogerská hitovka, od které jsem čekala tak velké věci, že jsem s koupí vůbec neváhala. Eleanor a Park jsou dva nerdi, kteří k sobě najdou cestu během cest školním autobusem kdesi na americkém maloměstě v 80. letech. Je to o první lásce a o tom, jak je křehká. Každý na ni pěje ódy, ale já se mezi ně nezařadím. Kniha pro mě byla velkým zklamáním. Především mi byly hrozně nesympatické hlavní postavy (zejména Eleanor), a tak mi na jejich romanci nijak zvlášť nezáleželo. Autorka postavila závěr na dějové linii, které se v knize věnovala málo, a tak vyšel naprázdno. Na druhou stranu se to ale díky dialogům čte opravdu rychle a pokud budete mít čas, zvládnete to za pár hodin.

Hodnocení: 2,5/5

Amy & Roger: Na cestě (Morgan Matson)
Amy zemřel táta a její máma se rozhodla radikálně rodinu odstřihnout od života v Kalifornii. Spolu s rodinným přítelem, kterého Amy neviděla od dětství, má přestěhovat sebe a auto do Connecticutu. Naplánuje jim itinerář na celý týden. Amy a Roger se ale rozhodnou udělat si malou zajížďku... Tahle knížka je o road tripu a o tom, jak prostě jenom to, že jste na cestě, dokáže zahojit nejrůznější rány. Je o létě a o tom, že pro tohle roční období platí trochu jiná pravidla než pro ta ostatní. Taky je to o rodině a o smíření sama se sebou. A samozřejmě o lásce. S Amy a Rogerem máte vážně šanci projet Ameriku. Morgan Matson jejich cestu sama projela a do knížky přidala fotky, účtenky, mapky a playlisty, takže působí naprosto autenticky. Tohle je knížka, ze které léto doslova dýchá.

Hodnocení: 4/5

Clockwork Prince (Cassandra Clare)
Teprve druhý díl série Infernal Devices (Pekelné stroje) naplno obnovil moji lásku k Lovcům stínů. Je tam víc akce, víc citů (!), víc historie i víc politiky než v prvním dílu Clockwork Angel. Připravuju článek o celé sérii.

Hodnocení: 4/5

Ostrov Lhářů (E. Lockhart)
O téhle knížce se před pár lety dost mluvilo, dokonce vyhrála Goodreads Choice Awards v kategorii Young Adult Fiction. Slogan "Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!", který ji provázel, je ale strašně zavádějící a ukazuje úplně na něco jiného, než o čem to ve skutečnosti je. Čtyři přátelé (z nichž tři jsou bratranci/sestřenice) tráví každé léto na rodinném ostrově. Hlavní hrdinka Cadence si ale události jednoho léta nepamatuje a snaží se zjistit, co se vlastně stalo. Je to trochu mysteriózní, trochu psycho, trochu rodinné drama. Ale hlavně je to neuvěřitelně čtivé a napínavé, takže to přečtete na jeden den. Je to odhalení na konci tak šokující? Už jsem četla i viděla lepší. Ale dobré a originální to je dost.

Hodnocení: 4/5

Crown of Midnight (Sarah J. Maas)
Druhý díl bestsellerové série Throne of Glass jsem poslouchala - stejně jako první díl - jako audioknihu. Nevím, jestli je to právě tím, ale k srdci mi pořád úplně nepřirostla. Je to zajímavé, některé části dokonce skvělé, některé se naopak moc táhnou. Pořád si nejsem schopná oblíbit hlavní hrdinku, osmnáctiletou vražedkyni Calaenu, a ostatní ženské postavy taky nejsou nic moc. Mužské postavy jsou mnohem lepší. Děj se posunul do hodně zajímavého směru, ale stejně mě to nebaví natolik, abych se hned vrhla na další díl. Přesto v sérii chci pokračovat, protože prostě musím zjistit, co na tom všichni mají!

Hodnocení: 4/5

Throne of Glass, o vražedkyni s dobrým srdcem

Throne of Glass je dneska naprostá hitovka. Youtube je plný lidí, který o téhle sérii nadšeně vykládají a kdo nemá na Instagramu shelfie se všemi díly vyskládanými vedle sebe, jako by nebyl. Stojí to opravdu za to, nebo je to další série z mnoha?

Sedmnáctiletá Celaena Sardothien je vražedkyně uvězněná na doživotí v solných dolech. Příběh začíná tím, jak je odvedena před korunního prince Doriana, který si ji vyvolil jako svou šampionku pro nadcházející souboj o místo nového královského vraha. Král sice zotročuje a vraždí obyvatele (včetně těch z Celaeniny rodné země) a vůbec nepatří mezi lidi, do jejichž blízkosti byste se chtěli dostat, ale Celaena má na výběr práci pro něj anebo návrat do dolů a téměř jistou smrt. V souboji se utkají různě schopní zločinci z celého království, a vítěz bude čtyři roky pracovat pro krále jako jeho osobní nájemný vrah - a pak získá svobodu.

Samozřejmě, že takhle jednoduché to nebude. Někdo totiž jednotlivé účastníky vraždí (samozřejmě ty vedlejší, o nichž víme jenom to, jak se jmenují) a Celaena si musí krýt záda, aby nebyla další na řadě. Nesmíme taky zapomenout na starý známý milostný trojúhelník, který Celaenu spolehlivě zabaví ve zbytku času. A nechybí slušná porce dvorských intrik a taky trochu magie a duchařiny.

Nový svět se známými přísadami

Sarah J. Mass nakombinovala nový svět z mnoha ingrediencí, a je to hodně poznat. Život v královském paláci připomíná Rudou královnu. Postava Celaeny je nápadně podobná Rose Hathaway z Vampire Academy. A celý ten souboj o to, kdo se stane královým šampionem, mi neustále v mysli vyvolával vzpomínky na Hunger Games.

Postavy určitě nejsou ploché, ale cítila jsem z nich to, jak je autorka naplánovala, jak vymezila jejich chování. Hodně mě bavil princ Dorian, a taky velitel královské gardy a Celaenin instruktor Chaol. O poznání míň mě zaujaly ženské postavy, a to jak princezna Nehemia, která se s Celaenou-vražedkyní okamžitě spřátelí, tak samotná Celaena. Připadá mi hrozně nevěrohodné, že sedmnáctiletá holka je "nejobávanější vražedkyní" celé země. (Kolik let trvá, než se stanete nejobávanější vražedkyní? Rok? Pět let? Deset?) Její chování podle mě zkrátka nesedí k jejímu povolání. Nemluvě o tom, že při nejlepší snaze jsem nedokázala tak docela fandit nájemné vražedkyni. Je mi jedno, jak se k té práci dostala (autorka to ostatně nijak moc neosvětluje), a že má ráda knihy a štěňátka. Vraždí lidi pro peníze, a to přece není typ člověka, kterému bychom v knihách měli fandit, nebo ano?

Přiznávám, že mi vůbec nevadilo, že dialogy dostávaly přednost před souboji mezi šampiony. Možná to bylo proto, že jsem Throne of Glass poslouchala jako audioknihu. Každá postava má "svůj" hlas, který k ní sedí (možná až na princeznu Nehemii), a dialogy jsou v pravidelných dávkách ochucované sarkastickými poznámkami. V Throne of Glass taky není čas na žádné vzdychání, a děj zbytečně nezpomaluje, ale graduje až do konce.

Celkově na mě první díl série působil trošku jako první díl Vampire Academy - bavilo mě to, ale kus chyběl k tomu, abych se do příběhu zamilovala. To u VA přišlo až ve druhém dílu, tak uvidíme.

Četli jste Throne of Glass? Souhlasíte se mnou nebo jste se zamilovali už na první přečtení?

Hodnocení: 4/5

Sarah J. Maas: Throne of Glass

(Obrázek: weheartit)

Než jsem poznala Jojo Moyes, můj život nebyl kompletní

Dobře, možná trochu přeháním. Pokud jste od Jojo Moyes nikdy nic nečetli, nejspíš budete žít v klidu dál. Ale jakmile poprvé podlehnete, už není cesty zpět.

Jojo Moyes pro mě donedávna byla jednou ze zástupu spisovatelek knih "pro ženy", jako jsou Sophie Kinsella a Alexandra Potter. Na krátké odreagování fajn, ale nic víc bych v tom nehledala. Pak jsem zaznamenala naprosto nadšenou reakci mé nejoblíbenější booktuberky readbyzoe (a potom pár dalších) na knihu Než jsem tě poznala (Me Before You). A když jsem zjistila, že 30. června (DNESKA!) má premiéru film, bylo mi jasné, že si to potřebuju přečíst co nejdřív.. Takže jsem vzala dárkové poukázky do knihkupectví, které jsem si schovávala, až budu něco doopravdy chtít, a za pár dní bylo dočteno.

Než jsem tě poznala se odehrává v malém městě kdesi v Anglii. Louisa zrovna přišla o práci v kavárně, kde byla už od střední. Nevalná finanční situace doma (a taky malá nabídka) ji přinutí vzít místo ošetřovatelky ochrnutého muže, kterou dostane, přestože nemá žádnou kvalifikaci. Tím mužem je Will, dřív velké zvíře v londýnské firmě a adrenalinový sportovec, kterému se změnil život po dopravní nehodě. Zůstal paralyzovaný od krku dolů a potřebuje asistenci čtyřiadvacet hodin denně.

A na začátku je to přesně tak strašné, jak se Louisa bála. Will ji doma nechce, protože mu jenom připomíná to, jaký jeho život už nikdy nemůže být, a dává jí to nevybíravě najevo. A Louisa se prostě snaží přežít. Postupně se jí ale podaří objevit cestičky, kterými se k Willovi může dostat a třeba se s ním nakonec i spřátelit...

Trvalo mi asi dvě stránky, než mě to začalo bavit, a možná pět kapitol, než jsem věděla, že tohle je ONO. Víte, co myslím - jedna z těch knih, kvůli nimž čteme všechny ostatní, abychom je našli. Jojo Moyes má totiž styl psaní, který chce mít každý spisovatel, ale má ho málokdo. Nevím, co dělá seskupení písmenek a slov u někoho tak úžasná, ale stačilo mi teď knížku otevřít na začátku, a už jsem nemohla přestat číst. Její psaní je naprosto plynulé, normální, ale zároveň i neobyčejné. Protože jak často čtete knihu, ve které je život popsaný tak, jak doopravdy plyne? Bez krkolomností, bez toho, že vidíte, jak autor ten příběh vystavěl, jak ho vede k nějakému cíli, který prosvítá mezi řádky. Tady nic takového není. Český překlad je skvělý, neuvěřitelně dobře drží atmosféru anglického městečka, až si připadáte, že jste přímo tam, že chodíte okolo starého hradu a proplétáte se davy turistů s foťáky až domů do zapadlé uličky s cihlovými dvojdomky, kde Louisa bydlí.

Příběh sledujeme z Louisiny perspektivy a zevrubně se tak seznámíme s jejími rodiči, mladší sestrou, v jejímž stínu vždycky byla, a s Louisiným přítelem Patrickem. Další potěšení pro milovníky dobrých příběhů: ty postavy jsou napsané úplně úžasně. Žádná z nich nepůsobí lacině jako předem naplánovaná součástka příběhu, která jenom musí odehrát svůj part. Jojo Moyes si vyhrála s vystavěním opravdových rodinných vztahů. Hodně se mi líbily scény s Louisou a její sestrou Trinou, které odrážejí asi všechno, co kdy zažil někdo, kdo má sourozence. Podobný pocit jsem měla při čtení o Louisiných rodičích. Louisa celý život strávila ve svém rodném městečku a nikdy neměla ambice cestovat nebo dělat něco jiného, než dělá. Její konfrontace s Willem, jehož předchozí život byl naprostým opakem všeho všedního a maloměstského, ji přimějí přemýšlet o tom, jestli skutečně od života dostala všechno a jestli je pro ni místo ještě někde jinde. Tenhle vztah "profesora Higginse a Lízy Doolittleové" byl zdrojem těch nejlepších úseků knížky.

Nejspíš celou dobu čekáte, až zmíním, proč se tedy Než jsem tě poznala prodává v knihkupectvích v sekci "románů pro ženy". Je tam love story? Není tam love story? Pokud jste už viděli plakáty k filmu, kterých je všude plno, možná tušíte. Věřte mi ale, že to je jenom jedna ingredience z mnoha, které tuhle knížku dělají výjimečnou. Než jsem tě poznala je moje první pětihvězdičková kniha po dlouhé době a věřte mi: tohle si musíte přečíst. Jenom, pokud si to chcete doopravdy užít, se nedívejte na trailer k filmu, který prozrazuje docela zásadní úryvky děje. A radši nečtěte ani anotaci. Jděte do toho naslepo a nechte se okouzlit neobyčejností.

Hodnocení: 5/5

Jojo Moyes: Než jsem tě poznala (Me Before You)

Euromedia Group (Ikar), 2015, druhé vydání

2x YA contemporary: takhle ano a takhle ne

V knihovně jsem nedávno ulovila dvě knihy, které si získaly mezi bloggery a booktubery v posledním velkou popularitu. Obě se odehrávají v současnosti, obě jsou young adult a významnou roli v nich hraje nemoc.

Řeč je o Všechno, úplně všechno od Nicoly Yoon a Všechny malé zázraky od Jennifer Niven.

Ve Všechno, úplně všechno Madeline trpí vzácnou nemocí SCID, kvůli níž má extrémně citlivý imunitní systém a pobyt venku by pro ni mohl mít fatální následky. Celý její život se tak odehrává v jednom domě a se dvěma lidmi, ošetřovatelkou Karlou a matkou. Všechno se změní, když se do vedlejšího domu nastěhuje Olly a Madeline získá nejen prvního kamaráda, ale taky první lásku.

O Theodoru Finchovi si všichni myslí, že je trochu divný, prostě magor. Ve skutečnosti jsou ale jeho nálady způsobené bipolární poruchou, o níž však on ani jeho rozpadlá rodina neví. Všechno se změní, když se při pokusu o sebevražedný pokus (to není překlep) setká s Violet, které zemřela sestra při autonehodě a od té doby už její život nikdy nebyl stejný.

Všechny malé zázraky vyhrály Goodreads Choice Awards 2015 v kategorii Young Adult Fiction a na Goodreads si drží neuvěřitelné skóre 4,19 z necelých 82 tisíc hodnocení. Všechno, úplně všechno je o poznání míň mainstreamové; hodnotilo ho skoro o 50 tisíc lidí míň. Přesto je ale podle mě právě debut Nicoly Yoon knihou, kterou byste si měli přečíst.

Na psaní Jennifer Niven je strašně vidět, jak se inspirovala Johnem Greenem. Ačkoliv nejsem skalní fanoušek jeho knih, některé věci prostě umí: načrtnout postavy v několika málo tazích, ale stejně jim vdechnout život a vzbudit ve čtenáři dojem, že je zná. Vyjádřit hodně věcí na malém prostoru. Vypointovat krátké dialogy. O tohle všechno se autorka ve Všech malých zázracích snažila, ale vyšlo to naprázdno. Postavy jsou doslova chodící a mluvící loutky bez života, hlavně Violet. Jejich myšlenky a činy jsou napsané, ale vůbec s těmi postavami nesouzní. Všechno to filozofování nad životem a smrtí absolutně nefunguje, stejně jako vtipy a nekonečné vnitřní monology. Ještě horší je vztah-nevztah Violet a Finche, kterému jsem nevěřila a kvůli plochosti jednotlivých postav mi byl úplně ukradený. Snad i kvůli Finchově nemoci byl celý děj podivně rozsekaný a dost špatně jsem se v něm orientovala, a jeho gradace kus před koncem mě emočně úplně minula.

Nicola Yoon se nesnaží na čtenáře zapůsobit vážností tématu (ačkoliv i také podtóny v příběhu najdete); naopak zaujme jemným humorem a především strašně sympatickou hlavní postavou. Ačkoliv byla Madeline celý život zavřená doma, není to žádná husa a nemá přehnané záchvaty sebelítosti (jako Violet). V jejím vztahu s Ollym je sice trocha klišé, ale tomu se dá v romantickém příběhu dost těžko vyhnout. Je to taky ohromně zábavné a roztomilé. Celý příběh je okořeněný docela zásadní, až trochu detektivní zápletkou, která je možná maličko předvídatelná, ale stejně mě moc bavila. Přestože česká obálka není nic moc, uvnitř je Všechno, úplně všechno po grafické stránce bez chybičky. Madeline svoje vyprávění obohacuje různými vtipnými obrázky a grafy. Autorka si taky vyhrála s názvy kapitol. Ty jsou často krátké, a tak čtení rychle a příjemně ubíhá. Pokud hledáte nějakou knižní jednohubku se slaďoučkým příběhem, Všechno, úplně všechno je přesně to pravé!

Jennifer Niven: Všechny malé zázraky (All the Bright Places)
Nakladatelství YOLI, 2015
Hodnocení: 2/5

Nicola Yoon: Všechno, úplně všechno (Everything, Everything)
Nakladatelství Jota, 2015
Hodnocení: 4/5

Lovci stínů ve viktoriánském Londýně

Byla jsem rozhodnutá, že knihy Cassandry Clare už nechám za sebou. Okolo série Infernal Devices (Pekelné stroje) se ale strhlo takové nadšení mezi blogery a booktubery, že jsem nedokázala odolat. Jaký byl můj návrat do světa Lovců stínů?

Viktoriánská Anglie. Po smrti tety přijíždí Tessa Gray z New Yorku za svým bratrem Nathanielem, který pracuje v Londýně. Hned po příjezdu se ale stane obětí únosu a je uvězněná dvěma děsivými sestrami, které ji přimějí objevit magickou sílu, o níž neměla tušení: dokáže se proměnit v jiného člověka. A tak se zaplétá do londýnského Podsvětí, ve kterém přirozenou rovnováhu udržují Lovci stínů. V jejich sídle, londýnském Institutu, Tessa odhaluje tajemství, která možná sahají v její rodině dál, než by ji kdy napadlo. A je jí jasné, že ke starému životu už se nikdy nebude moct vrátit - bez ohledu na to, jestli svého bratra nakonec najde, nebo ne.

Univerzum Lovců stínů

Cassandra Clare je úspěšná autorka, která veškerý svůj vypravěčský talent sází už roky na jednu kartu - svět Lovců stínů, který se jí za deset let podařilo rozvinout do obřích rozměrů. Lovci stínů jsou bojovníci s nadlidskými schopnostmi, kteří chrání náš svět před démony a udržují mír mezi podsvěťany - upíry, vlkodlaky, vílami a čaroději. Ústřední (a první) sérií z tohoto prostředí jsou Mortal Instruments (Nástroje smrti), ze kterých se místo zamýšlené trilogie stalo nakonec šest dílů a aktuálně na jejich motivy běží seriál Shadowhunters. Druhou sérií, kterou Cassandra Clare vydala, jsou Infernal Devices (Pekelné stroje) a před pár týdny vyšel první díl z nové série Dark Artifices - Lady Midnight. Mezitím vyšly taky série novel The Bane Chronicles a The Tales from the Shadowhunter Academy, a v přípravě je vydání trilogie navazující na Infernal Devices s názvem The Last Hours.

Trojúhelník?

Cassandra Clare má talent na vytváření sympatických a zajímavých postav. Často ale klouže po povrchu. Tessu jsem si oblíbila skoro okamžitě, protože zbožňuje čtení. Jinak na ní ale v podstatě nebylo nic zajímavého - plno dramatických situací autorka vůbec nevyužila (třeba její uvěznění hned na začátku příběhu nebo pozdější seznamování s Podsvětím), nedala do nich žádný Tessin prožitek, a zpětně vycházejí naprázdno. Will Herondale, Lovec stínů, mi hrozně připomínal Jace z Mortal Instruments. Sdílí s ním arogantní, urážlivé chování, kterým pravděpodobně maskuje to, "jak to měl v životě těžké". Taky je hrozně hezký. A v jádru samozřejmě hodný, jen to nedává skoro nikdy najevo. Zdá se, že holky (v knihách) na tuhle kombinaci letí, já zůstávám nedotčená. To už se ale nedá říct o Jamesi Carstairsovi, Willovu nejlepšímu příteli. Ten je za všech okolností zdvořilý a milý, nikdy nikomu neodsekává a nad nikoho se nepovyšuje. A to to měl v životě zatím pořádně těžké. Bohužel se zdá, že zmíněné tři postavy budou taky třemi vrcholy budoucího milostného trojúhelníku (a já budu - pokolikáté už?! - na té špatné straně).

Autorka rozhodně neodbyla ani další postavy, i když neměly tolik prostoru: Jessamine, Lovkyni stínů, která by ale radši byla správnou dámou, emancipovanou Charlotte, vedoucí londýnského Institutu, nebo jejího manžela Henryho, který mi svou bezelstností a fascinací technickými vymoženostmi (a taky zrzavými vlasy) připomínal Arthura Weasleyho.

Kvalitní řemeslo

Viktoránská Anglie je bezpochyby literárně vděčná a atraktivní lokace. Problém je, že Clockwork Angel by se mohl bez problému odehrávat někde úplně jinde o sto padesát let později, a stalo by se jenom to, že by se nejezdilo drožkou a komunikovalo by se mobilem, ženy by nenosily krinolínu a muži cylindr. Jednotlivostem života v devatenáctém století nebyla věnovaná skoro žádná pozornost. Jazyk na mě nijak obstarožně nepůsobil (neměla jsem s ním žádné problémy); ani tam to autorka se stylizací nepřeháněla.

Jako vždycky - Cassandra Clare příběh zvládla skvěle. Rozjezd je trochu pomalejší - Tessa se seznamuje s Podsvětím (některé scény trochu připomínají začátek Nástrojů smrti). O to větší spád pak ale má druhá polovina knihy, do které autorka vložila svoje osvědčené ingredience - několik překvapivých zvratů, nějaké to nedorozumění, romantické scény a samozřejmě otevřený konec. A to je právě ono. I když ty jednotlivé ingredience na mě působily, většinou jsem za nimi viděla jenom položku v rovnici Cassandry Clare, která ví, jak napsat příběh, a přesně tak to dělá. Chyběly mi emoce a jsem zvědavá, jestli je dostanu v dalších dvou dílech, Clockwork Prince a Clockwork Princess.

Nečekala jsem, že návrat do světa Lovců stínů bude tak příjemný. Vážně, není nic lepšího, než když se ponoříte do knihy a máte pocit, jako byste se vraceli domů. Cassandra Clare vytvořila unikátní svět, kde je všechno, co máme rádi, v jednom - upíři, vlkodlaci, víly, čarodějové a samozřejmě Lovci stínů, kteří chrání náš svět před démony a udržují rovnováhu mezi podsvětními rasami. Už je to skoro pět let, co jsem dočetla Město ze skla a byla jsem si jistá, že jsem s Lovci stínů skončila. Teď mám ale nutkání pustit se do Mortal Instruments úplně odznova. Nemůžu říct, že by mě Clockwork Angel dostal do kolen (k nejvyššímu hodnocení mu hodně chybí). Je to ale slibný začátek.

Série Pekelné stroje vychází taky v češtině.

Hodnocení: 4/5

Cassandra Clare: Clockwork Angel (Mechanický anděl)
Margaret K. McElderry Books, 2011

Můj první Dickens: velká očekávání

Románům Charlese Dickense jsem se na gymplu vyhnula - ostatně jako všem knihám z povinné četby, které měly víc než 150 stránek. Na klasiku ale není nikdy pozdě, a tak jsem se k Dickensovi dostala až teď. V únoru, ale taky v březnu a v dubnu, protože Nadějné vyhlídky mi zabraly víc než šest týdnů.

Příběh sleduje dospívání chudého sirotka Pipa, který po ničem netouží víc, než stát se bohatým členem vyšší společnosti, odstěhovat se do Londýna a už se nikdy nevrátit do vsi, kde vyrůstal. Pak se mu to splní a on má před sebou nadějné vyhlídky. Je ale na něm, jak s nimi naloží. Rozhodne se úplně zapomenout na svůj starý život a lidi v něm a přijmout na povrchu blyštivý, ale uvnitř prohnilý a nešťastný život? Nebo si uvědomí, kde jsou jeho kořeny a lidi, kteří ho milují?

Nesnesitelný Pip

V něčem jsou Nadějné vyhlídky přesně takové, jaké jsem je čekala. Příběh je chronologicky vyprávěný samotným Pipem z odstupu mnoha let. Popisuje samozřejmě detailně události, které mají význam pro další děj, ale jinde si dovolí přeskočit i několik let. Postav, kterým se Dickens více věnuje, je na rozsah románu možná docela málo, ale se všemi si dal velkou práci. Od jednoduché a zlé sestry Pipa, přes jejího mírného a šlechetného manžela Joa, až po životem zlomenou slečnu Havishamovou nebo Pipova srdečného přítele Herberta, všem Dickens vtiskl opravdový charakter. Čekala jsem i rozvláčný styl s množstvím popisů a dialogů v dlouhých odstavcích. Ani jedno pro mě není automatický důvod pro špatné hodnocení - ale musí mě bavit příběh, a to se v Nadějných vyhlídkách nestalo.

Většina knihy mi připadala jako série nesouvisejících příhod, a smysl to začalo dávat až ke konci, kdy můj zájem o příběh už značně poklesl. Svoji vinu na tom určitě měl Pip, který byl jako hlavní postava většinu času úplně nesnesitelný. Když vyrůstal pod tvrdou rukou své sestry, bylo mi ho líto. Když snil o životě v blahobytu a když se nechtěl učit kovářem, rozuměla jsem mu. Když se ale zamiloval do arogantní Estelly, která pro něj neměla jediné vlídné slovo a doslova jím pohrdala, a roky trval na tom, že nedokáže milovat někoho jiného, spíš jsem mu chtěla dát facku. Autor skvěle zaznamenal nejistotu a rozervanost, kterou Pip musel cítit po tom, co odešel z domova. A taky to, jak zaslepeným se stal po tom, co nabyl bohatství, a jak to vůbec nechápal. Jeho charakterový vývoj je určitě zajímavý, ale stoprocentně si ho neoblíbíte.

Humorné záblesky

Co mě u Dickense překvapilo? Humor. Netušila jsem, že v románu, který je na první pohled viktoriánsky vážný a strohý a jehož příběh sám o sobě nijak veselý není, se může vyskytnout tolik zdravé ironie a sarkasmu. Zvlášť v úvodní části, kde Pip vypráví o svém vesměs neutěšeném dětství, jsem se několikrát nestačila divit, jak Dickens dokázal uvolnit atmosféru nějakou občas i těžko postřehnutelnou vtipnou poznámkou. Humor ale jakoby se postupně z příběhu vytrácel, až zůstane jenom v několika scénách se svérázným písařem z advokátní kanceláře panem Wemmickem. Zbytek příběhu už se utápí v ponuré atmosféře.

Můj vztah k Nadějným vyhlídkám dobře ilustruje poslední týden mého čtení. Dlouho mi totiž zbývalo asi padesát stránek, ale uvědomila jsem si, že mě vlastně ani nezajímá, jak to dopadne. K příběhu ani k jehi postavám jsem si nedokázala vytvořit vztah. Moje velká očekávání tak zůstavají nenaplněná.

Hodnocení: 3/5

Charles Dickens: Nadějné vyhlídky (Great Expectations)
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, první vydání
Překlad Emanuela a Emanuel Tilschovi

Na kafi s Mindy Kaling

Znáte to, když sedíte s kamarádkou na kafi a během pár hodin proberete všechno možné, od vztahů přes módu po trapné příhody z dětství? Přesně takhle působí debutová knížka Mindy Kaling Is Everyone Hanging Out Without Me? (And Other Concerns) z roku 2011. Se vším dobrým i zlým, co tenhle formát přináší.

Mindy Kaling je americká komička/herečka, poslední dobou spojená hlavně se seriálem The Mindy Project, ve kterém hraje hlavní roli. Předtím hrála v americkém seriálu The Office a taky k němu psala scénář. U nás tolik známá není, hlavně proto, že ani jeden ze zmíněných seriálů u nás, pokud vím, neběžel. Její knížky ale překvapivě nabízejí i česká knihkupectví.

Is Everyone Hanging Out Without Me? je rozdělené na několik úseků, a ty jsou rozdělené na kapitoly a podkapitoly. (Čím víc oddělení a nadpisů, tím jednodušeji text působí, pokud chcete cílit i na lidi, kteří čtou jen časopisy nebo blogy.) Mindy probere svoje dětství, přestěhování a život v New Yorku, úspěch a stěhování do Los Angeles, a nakonec vztahy a vzhled. Bohužel, kvalita probíraných témat pro mě postupně klesá (stejně jako provedení).

Začátek byl skvělý, zvlášť během první kapitoly o Mindyině dětství jsem se s ní mnohokrát ztotožnila (třeba hrůzný zážitek, když musela skočit do vody z vysokého skokanského můstku, anebo jak se učila jezdit na kole). Bavila jsem se taky třeba u seznamu "Typy žen z romantických komedií, které ve skutečnosti neexistují" (čtyřicetiletá matka třicetiletého hlavního hrdiny). Pak už se ale kniha čím dál víc upírá směrem, ve kterém ji nemůžu následovat: svět komedie, do kterého se Mindy toužila dostat už od dětství. Pokud jste (stejně jako já) nikdy nesledovali Saturday Night Live a doteď si myslíte (stejně jako já předtím), že seriál The Office má jenom britskou verzi, budete si často připadat jako během konverzace o něčem, čemu vůbec nerozumíte, a tak vám nezbývá nic jiného, než se usmívat a přikyvovat.

Mindy je vážně vtipná, i když píše o věcech, které v tu dobu, kdy se staly moc vtipné nebyly. Svěřuje se se svými neúspěchy po přestěhování do New Yorku i o tom, jak málem odešla z The Office. Píše z velké části tak, jako by s vámi mluvila, a nejednou si budete přát, abyste se s ní vážně kamarádili, protože mluví taky o triviálních věcech, které většinou nikoho nenapadne zmiňovat, a je to super. Přiznávám ale, že její styl psaní je po čase docela únavný - asi jako když jste už na tom kafi příliš dlouho a už byste nejradši šli domů, ale ona má ještě plno věcí, které vám chce říct, a vy už posloucháte jen na půl ucha. Poslední kapitoly se věnují vztahům a vzhledu; některé části byly docela o ničem (fotky z mobilu jako materiál do knihy?). O tom, jak v hollywoodském prostředí Mindy válčí se svojí velikostí "typické americké ženy", ale stojí za to si přečíst.

Is Everyone Hanging Out Without Me? tedy rozhodně tedy není kniha o dospívání, jak by se i z úvodu mohlo zdát. Ani to úplně není příběh typu "jak jsem se dostala tam, kde jsem teď a jak vy můžete taky". Na to na sebe jednotlivé části příliš málo navazují, takže rozhodně není možné si vytvořit obraz Mindyina života. Jednotlivé kapitoly spíš často působí jako články na blog. Je to jednohubka, která přiznává, že za ní nestojí konkrétné myšlenka ani poselství, ale má hlavně pobavit. Což se jí podle mě podařilo.

Hodnocení: 3/5

Mindy Kaling: Is Everyone Hanging Out Without Me? (And Other Concerns)
EburyPress, 2013

Závěrečný díl Monumentu 14 moc překvapení nepřinesl

Před pár dny uběhly dva roky od založení I NEED STORIES TO LIVE a taky od uveřejnění první knižní recenze. Byla na sérii Monument 14, jejíž poslední díl Cesta pustinou jsem právě dočetla. (Recenze obsahuje spoilery na předchozí díly Monument 14 a Nebe v plamenech!)

Monument 14 se odehrává ve Spojených státech zasažených megatsunami, která zapříčinila únik nebezpečných chemikálií. Ty podle krevní skupiny způsobují neplodnost, paranoiu, silné krvácení nebo podněcují agresivitu. Příběh sleduje čtrnáctičlennou skupinku dětí z města Monument v Coloradu, kterým se podařilo ukrýt se v supermarketu a tam přečkat tu první dva týdny po katastrofě. Ve druhém dílu, Nebe v plamenech, se rozdělili. Část zůstala v supermarketu, včetně hlavního vypravěče Deana, a druhá zamířila na letiště v Denveru, kde se jim podařilo sehnat pomoc a všechny dostat do uprchlického tábora v Kanadě.

Šťastný konec se ale zatím nekoná. Chybí Josie, která se ocitla v Missouri v táboře pro lidi s krevní skupinou nula. To je ta, která z nich při kontaktu s chemikáliemi dělá agresivní násilníky. Když se o tom dozví Niko, vydá se na záchrannou misi spolu s Jakem, Deanem a Astrid, která je těhotná a bojí se, že na ní kvůli chemikáliím budou dělat pokusy.

Ve vyprávění se tentokrát s Deanem střídá Josie. Její část mě většinou bavila víc, protože v Deanově části se autorka rozhodla pro omílání milostného trojúhelníku těhotná Astrid - otec dítěte Jake - slušňák Dean, což mě dost brzo přestávalo bavit. Nejistý Dean v jednom kuse přemýšlí, jestli ho Astrid vážně miluje (jeho dřív beznadějná láska ke školní hvězdě se koneckonců stala realitou jen díky skoroapokalypse), Astrid se ho ujišťuje, že ano, ale moc to tak nevypadá. Každopádně ani v jedné dějové linii nechyběla akce i silné momenty. Muž, který se po vystavení chemikálií stane vrahem a pak čelí následkům. Holčička, kterou Dean a spol. museli vrátit rodičům, které už asi neměla. V táboře pro skupinu nula zase nezáleží na tom, jestli na lidi působí chemikálie - někteří lidi jsou agresivní, násilničtí a zlí i bez nich a pro Josie je lepší se od emocí radši odstřihnout.

V příběhu se objevily trhliny, které se autorce nepodařilo docela zacelit. Především, postavy začaly být protivné a jejich motivace příliš přímočaré. Na ději bylo cítit, že si ho autorka naplánovala a teď ho potřebuje vsunout do příliš úzké formy. Některé překážky na cestě prostě odsunula bez dalšího vysvětlování, a jiné věci zase vyřešila rychle, aby to na těch 300 stránkách všechno zvládla. Neříkám, že jsem všechny zvraty čekala. V posledních pár kapitolách ale všechno tak samozřejmě zapadlo na své místo, až to bylo trochu nepřirozené.

Stejně jako v předchozích knihách děj ubíhá strašně rychle, stránky jako by se otáčely samy, jak je to napínavé. Na druhou stranu se ale příběh v paměti rychle rozplyne. Monument 14 prostě není série, na kterou bych za pár let vzpomínala jako na příběh, který se mnou zůstal. Je to zážitek pár večerů, kdy jsem nemohla jít spát, dokud jsem se nedozvěděla konec (a, přiznávám, neuronila pár slz, protože to byl vážně docela pěkný konec). A to taky není špatné.

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
Emmy Laybourne: Cesta pustinou (Savage Drift)
Nakladatelství Baronet, 2014, první vydání
Překlad Zuzana Ľalíková

Druhý díl Trilogie Chaos je na úplně jiné úrovni, než ten první

Pokud mě nezaujme první díl knižní série, většinou ji nechám být. K druhému dílu Trilogie Chaos (Chaos Walking), kterou jsem začala číst skoro před dvěma lety, jsem se ale nakonec přece jen dostala a nestačila jsem se divit, jak je dobrý. (Recenze obsahuje spoilery na první díl!)

Trilogie Chaos se odehrává v Novém světě, což je lidmi nově osídlená planeta. Všichni muži (a zvířata) na ní mají takzvaný Hluk - všichni mohou slyšet jejich myšlenky. Hlavní postavou je dvanácti-/třináctiletý Todd Hewitt, který byl většinu svého života ve městě Prentisstownu přesvědčený, že ženy vymřely. Pak se ale setká s Violou, která se na planetu dostala v průzkumné lodi nových osadníků, a společně v prvním dílu Hlas nože (The Knife of Never Letting Go) prchají před prentisstownskou armádou do jediného většího města na planetě, Havenu.

Příběh skončil ve chvíli, kdy Todd donesl do Havenu vážně zraněnou Violu a současně zjistil, že armáda je předstihla, Haven se jí vzdal a starosta Prentiss se jmenoval prezidentem. Todd se starostovi vzdal za to, že zachrání Violu. V Temném ráji (The Ask and the Answer) se tak vlastně stal jeho rukojmím. Nejenže musí pracovat pro svého nepřítele, ještě k tomu nemá ani moc nadějí na to, že by to mohlo být jinak. Viola se zatím dostávána opačnou stranu - do léčebného domu, kde se uzdraví a pod vedením drsné paní Coylové se začne cvičit na léčitelku. Starostova opatření jako třeba segregace mužů a žen se ale nesetkají s pochopením a postupně se začne formovat ozbrojený odpor. Ve městě se tak vykrystalizují dvě frakce - rebelové (Odpověď/The Answer) a přívrženci starosty/prezidenta (Otázka/The Ask). A Viola a Todd jsou na opačných stranách.

Politika & psychologické hry

Oproti Hlasu nože je tohle úplně jiný level. Po všech stránkách: od vývoje postav, přes gradaci příběhu až po psychologické hry starosty Prentisse (a v menší míře i paní Coylové). Především mi hodně sedlo střídání Todda a Violy jako vypravěčů. Patricku Nessovi se podařilo vytvořit komplexní osobnosti s vyhraněným a uvěřitelným způsobem uvažování (a to nejenom v hlavních postavách, ale i v těch vedlejších). Jejich pohledy se přesně doplňují a jsou ještě silnější v těch několika chvílích, kdy se obě ústřední postavy setkají. Přesto jsem si je ale pořád nedokázala nějak víc oblíbit (i když Todda mám asi ráda o maličko víc). A pokud nemám ráda hlavní postavy, můj prožitek z knihy je prostě menší. Bez ohledu na to, jak zajímavý je děj sám o sobě.

A příběh je to opravdu dobrý, plný těžkých témat pramenících ze samotného faktu osídlení nové planety, na které je jen pár tisícovek lidí. Kdo je bude vést? A jak? Co si vybrat, když ani jedna možnost není správná? A kdo to vlastně určí? V Novém světě prostě není čas na jemnost nebo cit. Lidé jdou tam, kde je moc. Ale kdo to moc má? A jak se její rozložení změní ve chvíli, kdy na planetě přistane nová osadnická loď? A kromě toho samozřejmě příběh Todda, který ve své nové práci čím dál víc upadá do apatie, a Violy, která se stává součástí Odpovědi, ale má pořád víc otázek. Oba jsou ale odhodlaní znovu se setkat, a tentokrát už se nerozdělit. (Samotný vztah Todda a Violy je hodně zvláštně načrtnutý. Jeho vývoj jsem v příběhu vůbec nezaznamenala, ale zdá se být dost silný na to, že je jim třináct. Takže Patrick Ness si neodpustil prvek klišé, jak jsem doufala v prvním díle.)

Hodnocení: 3,75/5

Goodreads
Patrick Ness: Temný ráj (The Ask and the Answer)
Nakladatelství Jota, 2011, první vydání
Překlad Jan Kozák

Dívka ve vlaku je supernapínavý thriller z londýnského předměstí

Občas vůbec není na škodu vykročit mimo svoje osvědčené žánry. Právě tak jsem objevila Dívku ve vlaku, která loni dokonce vyhrála Goodreads Choice Awards jako nejlepší thriller.

Rachel Watsonová jezdí každý den do Londýna vlakem, který po cestě pokaždé zastavuje na stejném místě. Odtud už několik měsíců pozoruje mladé manžele, kteří bydlí v jednom z viktoriánských domků u trati. Pojmenuje je Jason a Jess a vybásní si celý jejich šťastný život. Jednoho dne ale spatří Jess s jiným mužem. A pak zjistí, že Jess se ve skutečnosti jmenuje Megan Hipwellová a je nezvěstná.

Příběh vypráví v první osobě převážně Rachel, takže byste si možná mysleli, že si na ni rychle uděláte názor. Paula Hawkins je ale skvělá v tom, jak pomalu informace dávkuje. V každé kapitole, každém dni se něco málo dozvíte, ale trvá dlouho, než si dáte dohromady všechny střípky Rachelina příběhu. A všechno se samozřejmě odehrává na pozadí Meganina zmizení, o němž se v novinách den co den objevují nové zprávy. Do děje samozřejmě zasáhne víc postav, ale nerada bych prozrazovala víc, než je v oficiální anotaci, protože vás nechci připravit o to napínání a čekání na to, kdy se už konečně dozvíte víc. Ani jedna z postav ale není nijak moc sympatická - ani když chápete jejich důvody k tomu, co dělají.

Jakmile ale autorka odhalí (skoro) všechno o Rachel, příběh už se soustředí hlavně na vyšetřování. Vzhledem k tomu, že podezřelých moc není, jsem už v jeho průběhu začala tušit, kdo by mohl být pachatel. A konec mě pak mírně zklamal, protože jsem ho sice odhadla správně, ale vysvětlení k jeho pohnutkám se Paula Hawkins neobtěžovala moc vysvětlovat. A pak to skončilo a mohla jsem jenom přemýšlet, jestli to bylo schválně, nebo ne. Určitě to nebyl ten odzbrojující závěr typu Gone Girl, ke které někteří Dívku ve vlaku přirovnávají.

Dívka ve vlaku je příběh jedné chvíle, kdy nemůžete jít spát, protože prostě musíte vědět, co se stane dál a jak to skončí. Vzrušení z příběhu opadá úměrně době, která uplynula od momentu, kdy jste ho dočetli (u mě je to právě týden). Ale to vůbec nevadí, protože napínavé je to neuvěřitelně. (Pokaždé, když jsem se do knížky začetla v autobusu nebo metru, jsem málem zapomněla vystoupit!) A právě pro těch pár vzrušujících hodin, kdy si s vámi autorka hraje a vy prostě potřebujete vědět víc, Dívka ve vlaku stojí za to!

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Paula Hawkins: Dievča vo vlaku (The Girl on the Train)
Nakladatelství Slovart, 2015
Překlad Patrick Frank

Skvělý příběh, který by měl být radši filmem

Svět je rozdělený podle barvy krve. Stříbrní vládnou - mají nadpřirozené schopnosti a žijí v bohatství. Rudí jsou méněcenní - žijí v chudobě a jsou posíláni prolévat krev ve válce Stříbrných.

Mare Barrowová žije v Rudé vesnici. Její bratři jsou na frontě a otec je válečný invalida. Příjem rodiny obstarává jenom její sestra Gisa, a Mare se snaží přilepšit své rodině aspoň drobnými krádežemi. Když jejímu nejlepšímu kamarádovi Kilornovi hrozí odvod na frontu, Mare chce udělat všechno, aby ho od skoro jisté smrti uchránila. A pak se ocitne v královském paláci. Radím vám dobře, abyste si nečetli anotaci, protože prozrazuje část hlavní zápletky. Nechte se překvapit, protože to opravdu stojí za to!

Skvělá zápletka, zpracování trochu pokulhává

Hlavní postavy jsou napsané dobře. Nezamilovala jsem si je, ale fandila jsem jim - nejvíc Mare, protože u většiny ostatních jsem moc nevěděla, co si o nich myslet. Mare nesedí na místě a nečeká, až se něco bude dít (i když by ji by pro to ve svém Rudém životě měla všechny předpoklady). Pouští se do nových a riskantních věcí, chybuje, někdy se nechá unést emocemi, ale pokračuje dál. Jejím hnacím motorem je vztah k rodině a potažmo i příslušnost k Rudým. Skoro všichni Stříbrní jsou chladní, vzdálení a nadřazení - autorka se prostě postará, abyste je neměli rádi a aby bylo jasné, kdo je "dobrý" a kdo "zlý". Zápletka je zato i přes ne úplně plynulé zpracování vymyšlená skvěle, plná dvorských intrik a postav, které na stůl nevyložily všechny karty. Vůbec nic jsem neuhodla předem a na konci jsem byla pořádně překvapená.

Victoria Aveyard měla skvělý nápad. Tím víc mě mrzelo, jak trapně jednoduše některé klíčové části děje vyzněly. Tak třeba: Norta (tedy království, ve kterém se příbeh odehrává) je sto (!) let ve válce se sousedním královstvím. Pokud pro to není v dalším dílu nějaké hodně dobré vysvětlení, nechápu, jak je něco takového možné, když tam pořád posílají nové a nové vojáky. A taky všechno okolo skupiny povstalců. Sice má údajně plno členů, ale její hierarchie je naprosto podivuhodná - vstoupíte do ní jeden den, a další už jste zainteresovaní do těch nejdůležitějších plánů. Naplánovat cokoliv jim trvá tak dva dny, a všeho se účastní pořád stejných pár lidí.

Proč bude Rudá královna výborná ve filmu

Když jsem začala číst, bylo mi to jasné. Tohle je the next big thing, nová young adult série, která všechny poblázní. Od první stránky se mi příběh odvíjel před očima jako film. Pak jsem ale zjistila, že by skutečně fungoval mnohem líp jako film než jako kniha, což pro ni asi není moc dobrá vizitka. Proč? Chudé Rudé vesnice, královský palác, luxus vedle chudoby, šlechtické oblečení, superschopnosti Stříbrných - to všechno by se skvěle vyjímalo na stříbrném plátně. Komplexnost toho světa autorka zachytila jenom v náznacích. A současně by tenhle formát eliminoval některé ne právě povedené dialogy, různé ne moc fascinující postřehy Mare ("měl v očích oheň") anebo některé části děje, jejichž naplánování by reálně zabralo ne pár dnů (tedy třeba jednu kapitolu), ale týdnů (tohle zkracování času ve filmech zdaleka nevypadá tak divně jako v knize).

České vydání Rudé královny (s krásnou původní obálkou!) se objevilo ve stejný rok jako to originální. Bohužel. Tak velké množství chyb už jsem dlouho v knize neviděla. Působila na mě dojmem, že vůbec neprošla korekturou. Téměř na každé dvojstraně chybí písmenko nebo je sloveso v jiném tvaru, několikrát jsem dokonce narazila na chybu ve shodě podmětu s přísudkem (děti byli)! Překlad samotný mi připadal hodně kostrbatý (vadilo mi třeba časté používání slov nicméně nebo stejně tak - jako). Mrzelo mě to, protože to hodně rušilo plynulost čtení. Je vážně otravné, když čekáte na nějaké dramatické odhalení a praští vás do očí nějaká chyba v textu nebo nepřirozený dialog, ve kterém přesně rozpoznáte jeho anglický předobraz.

Rudá královna je skvělý příběh, který možná neohromí jako kniha, ale jsem si jistá, že ohromí jako film, který se už připravuje (!). Přináší úplně nový dystopický svět, který mě strašně zaujal a chci o něm vědět víc, zajímavé postavy a taky zápletku, z níž se vám bude (zvlášť na konci) tajit dech. Druhý díl série vychází pod názvem Glass Sword 9. února 2016!

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
Victoria Aveyard: Rudá královna (Red Queen)
Nakladatelství CooBoo, 2015, první vydání
Překlad Alžběta Kalinová

Skrytý poklad mezi romány Jane Austen

Co se vám vybaví, když se řekne Jane Austen? Vsadím se, že Pýcha a předsudek. A možná ještě Rozum a cit. Slyšeli jste ale někdy o Northangerském opatství?

První část příběhu se odehrává v Bathu, kam sedmnáctiletá Catherine Morlandová na několik týdnů vyjede s rodinnými známými. Je okouzlená společenským životem - procházkami na kolonádě, plesy, koncerty a divadlem -, a taky svou společností. Hned se spřátelí s Isabellou a jejím úlisným bratrem Johnem, který na ni má samozřejmě zálusk. A taky s mnohem sympatičtějšími sourozenci Eleanor a Henrym Tilneyovými. Henryho city ohledně Catherine jsou ale značně nejasné. Po několika týdnech společenských zábav je Catherine pozvaná na návštěvu k Tilnyovým - do bývalého středověkého opatství Northanger.

Catherine ničím obzvlášť nevyniká. Nezpívá, nehraje na klavír ani nemaluje krajinky, jak se na správnou mladou dámu sluší, ani nevládne obzvlášť bystrým intelektem nebo znalostí lidské povahy. Zato nade všechno zbožňuje čtení hrůzostrašných románů. To všechno Jane Austen v románu báječně využila. Catherine je "skutečným" světem dosud nedotčená, a tak vůbec nerozumí Isabelliným ženským hrám, ani jí nedává smysl Johnovo neustálé vychloubání. Právě Catherinina bezelstnost je zdrojem mnoha vtipných situací. A jak do toho všeho zapadají gotické hrůzostrašné romány? Snad neexistuje středověký hrad - nebo opatství -, jehož pán by někde nevěznil nebohou manželku nebo aspoň netajil tajné chodby vedoucí ze skříní, nebo ano? Z pátrání po dobrodružství Catherine brzy vystřízliví. S citem k panu Tilneymu to bude samozřejmě jinak.

Obhajoba románů

Nejzajímavější na celém příběhu je sledovat vývoj hlavní postavy Catherine. V průběhu románu setkává s mnoha postavami, díky kterým pozná různá zákoutí lidské povahy, která jí dosud byla skrytá. Přesto ale nikdy nesestoupí na jejich úroveň a ve všech se snaží vidět to nejlepší. Bohužel na 200 stránkách nedostal moc velkou šanci pan Tilney. Asi to nebude můj nejoblíbenější "nápadník" z Austeniných románů, ale některé "jeho" pasáže jsou skvělé. Jane Austen ale románové pozadí využila k mnoha glosám o vztazích mužů a žen ("Catherine ani netušila, jakou má výhodu - nevěděla, že půvabná dívka s vřelým srdcem a vědomostmi nedotčenou myslí nemůže u chytrého mladíka neuspět" - 14. kapitola, strana 89), lidské povaze a taky literatuře. V několika pasážích tam sama nebo skrze některé postavy obhajuje čtení románů, které v době přelomu 18. a 19. století byly mnoha lidmi považovány za brak.

"Romány já nečtu" - "To už musí být, když vezmu do ruky román" - "Nemyslete si, že bych já čítal romány" - "Copak v románě je všechno možné." - Takové výroky jsou běžné. - "A copak to čtete, slečno - ?" "Ále - jenom román," odvětí mladá dáma a odloží jej s předtíranou lhostejností nebo i chvilkovým pocitem zahanbení. - "To je jenom Cecilia nebo Camilla nebo Bellinda." Nebo zkrátka některé jiné dílo, v němž se projevují náročné schopnosti lidského ducha a hluboké znalosti naší povahy, výstižné popisy jejích různorodých proměn a prudké gejzíry vtipu a humoru jsou zprostředkovány světu vybraným jazykem. (5. kapitola, strana 25)

Možná bych šla v hodnocení ještě o stupínek nahoru, ale trošku mi vadil malý rozsah románu. Autorka do děje několikrát sama "vstupuje" a vysvětluje, že některou část příběhu přeskočí, aby to nebylo zbytečně dlouhé. Northangerské opatství je takový sladký bonbónek, který ale zůstává mimo zraky čtenářů. Jen pro porovnání: Pýcha a předsudek má na Goodreads už skoro 1,7 milionu hodnocení, a Opatství jen necelých 190 tisíc. Doufám, že na přečtení románu o hrdince, která miluje čtení, nalákám další čtenáře - já se k němu určitě zase vrátím.

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Jane Austen: Northangerské opatství (Northanger Abbey)
Nakladatelství Český spisovatel, 1994, v ČS první vydání
Překlad Eva Kondrysová

Moje první setkání s Harrym Holem aneb severská detektivka z Austrálie

Harry Hole, série od norského autora Jo Nesbøho, je snad nejpopulárnější severská detektivní série současnosti. Nakladatelství Kniha Zlin jí dalo krásné obálky, kterým se nevyrovnají ani ty originální. A ze všech stran je na ni slyšet samou chválu.

Pro začátek se musím přiznat k tomu, že detektivní žánr nepatří mezi moje oblíbené. Většinou je pro mě málo, aby se příběh skládal jenom z vyšetřování zločinu. Chci vývoj postav a něco zajímavého okolo. Pokud není řešení zločinu naprosto ohromující, že by to přebilo i slabší příběh okolo, málokdy jsem spokojená. Čekala jsem ale, že právě v tomhle jsou severské detektivky jiné.

Nezáživné vyšetřování

Netopýr se paradoxně vůbec neodehrává na drsném severu, ale ve slunečné Austrálii. Harry Hole, osloský kriminalista, má sydneyským policistům pomoct s vyšetřováním znásilnění a vraždy norské dívky. Po úvodním seznámení s Andrewem, Harryho průvodcem, následuje vyšetřování. A je to přesně ten typ vyšetřování, kde není nic okolo - nebo nic, co by dokázalo upoutat moji pozornost. Harry s Andrewem někam jedou, něco zjišťují, pak jedou zpátky, porada, kde dostanou nové informace, a to se zase opakuje. Mezitím se Harry schází se Švédkou Birgittou, se kterou se seznámil hned na začátku vyšetřování. Až v poslední třetině knihy se děj zrychlí a objeví se pachatel - jedna z postav, která se velmi nenápadně a zdánlivě zbytečně objevila v průběhu knihy.

Netopýr je Nesbøho první kniha - a je to vidět. Je cítit snaha, aby všechno v příběhu mělo své místo. Útržky austrálské mytologie, minulost některých postav, různé příběhy. Většina z toho moc nefunguje - na konci mi připadalo, že většina těch věcí "navíc" byla v příběhu zbytečně. Spojitost vražd s austrálskými tradicemi je sice umně, ale pro mě nepříliš přesvědčivě načrtnutá. Zajímavý je ale jemný vhled do vztahů původních obyvatel Austrálie a dnešních Australanů (třeba to, jak jsou lidé podvědomě ostražití, aby Austrálce náhodou neurazili). Nesbø si evidentně dělal výzkum a chtěl z něj v knize použít co nejvíc. Třeba taky útržky australské angličtiny, které text netradičně oživují.

Antihrdina, který nemá pod kontrolou pití alkoholu

Harry Hole je podle webu jonesbo.cz "skutečným antihrdinou s nesnesitelnou povahou, zároveň je však nemožné ho nemít rád". Před lety Harry řídil pod vlivem alkoholu a zavinil tak smrt svého kolegy. Pravda se ale zamlčela. Harry s ní žije a většinou ulevuje svému svědomí nadměrným pitím alkoholu. V práci často používá neortodoxní metody typu zastrašování a někdy i násilí. A samozřejmě mu to projde a případ geniálně vyřeší. Ne, Harry mi vážně nedal příležitost, abych si ho oblíbila. To ale neznamená, že není dobře napsaný.

Role ostatních postav se pohybuje čistě jenom v rámci hlavní dějové linie. Je cítit, jak každé z nich Nesbø naplánoval začátek i konec působení na scéně, pár výstupů, za které už nejdou.

Moje první setkání se severskými detektivkami tedy nedopadlo podle mých představ. Kromě už zmíněných detailů o Austrálcích a procházením sydneyskými ulicemi mě nenapadá nic, čím by byl Netopýr nový nebo výjimečný.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
Jo Nesbø: Netopýr (Flaggermusmannen)
Nakladatelství Kniha Zlín, 2013, druhé vydání
Překlad Kateřina Krištůfková

Coelhovo instantní duchovno

Po Ďáblovi a slečně Chantal jsem znovu sáhla po knížce od Paula Coelha, protože jsem se pořád ještě nedobrala toho, proč je vlastně tolik populární. Možná jsem na to přišla.

Román Valkýry je o duchovní pouti, kterou autor podle svých slov podnikl po vydání Alchymisty. Odehrává se v Mohavské poušti, kde chce hlavní hrdina - Paulo - vidět svého anděla a mluvit s ním. Druhou postavou je jeho manželka Chris, která ho na cestě doprovází. Postupně se právě Chris zdá být jedinou postavou, která prochází proměnou, zatímco Paulo je většinu času zahleděný do sebe a svých problémů. (Upřímně, celé to duchovní hledání se zdá být jenom jiným výrazem pro pořádnou krizi středního věku.) Z nějakého důvodu jediný, kdo Paulovi může pomoct, je skupina ženských, které v koženém oblečení jezdí v padesátistupňovém vedru pouští na koních. Říkají si Valkýry a vede je Vahalla, které anděl nařídil jet do pouště a dělat tam duchovní probuzení. Paulo a Chris s nimi tráví většinu knihy, protože právě Vahalla má mít návod na to, jak anděla vidět. Jinak se v knize pořád mluví o andělech a nějakých rituálech, občas o Bohu a Vesmíru a nakonec dostane šanci i Ježíš.

To, co se mi na Ďáblovi a slečně Chantal líbilo - naprostá nezaujatost vypravěče, se kterou suše popisoval události v zapadlké vesnici - mi ve Valkýrách už po pár stránkách lezlo na nervy. Tenhle příběh totiž opravdu potřeboval okořenit, protože mi jinak neměl co nabídnout. Necítila jsem z něj emoce. Postavy mě nezajímaly. Rituály, o kterých se pořád mluví, jsem nechápala, protože autor žádné detaily nevysvětluje - a tím pádem mi bylo celkem jedno, jak dopadnou.

Relativní duchovno?

Jeden ze zdrojů Coelhovy popularity je nepochybně duchovní zaměření jeho knih. To duchovno samotné se svojí neuchopitelností hodí do dnešní doby. Po přečtení si čtenář sice řekne, že to bylo zajímavé - zároveň to (po)učení, poselství knihy je tak mělké, že není nic dalšího, co by se s tím dalo udělat. Život jde dál. Sám Coelho je podle všeho vyznavačem něčeho, co ve svých knihách nazývá Tradice. Na internetu je v tomhle směru minimum informací. Dočetla jsem se, že je taky členem nějakého tajného katolického řádu, který je ale tak tajný, že Coelho je jediným zdrojem toho, že vůbec existuje. Tradice má být kombinace křesťanství (respektive víry v křesťanského Boha, těžko říct, jak je to se zbytkem) a magie. Sám Coelho o sobě po tom, co absolvoval pouť do Santiaga de Compostely, říká, že je katolík. V jeho knihách je ale plno odkazů na new age a nejrůznější mysticismus.

Coelhovy knihy i on sám - ačkoliv to tak na první pohled nevypadá - naprosto vyhovují relativismu dnešní doby. Na všechno se člověk musí dívat z více stran. Nic není černobílé. Všechno je relativní. Neexistuje jenom jedna pravda. "Všechna náboženství vedou k jednomu Bohu." Takže když vezmete trochu východních tradic, trochu okořeníte různými magickými rituály a strážnými anděly, Láskou a Vesmírem a někam přihodíte Ježíše a Boha, který je "ve všem", třeba to bude ono. A vždycky člověk může zkusit jiného Coelha nebo nějaké instantní duchovno, ne? Ne. Zkuste tohle.

Hodnocení: 1,5/5

Goodreads
Paulo Coelho: Valkýry (As Valkírias)
Nakladatelství Argo, 2010, první vydání
Překlad Pavla Lidmilová

Analfabetka, která není analfabetkou, v humoristickém románu, který není humoristický

Pokud jste v posledních měsících (a vlastně i několika letech) navštívili knihkupectví, nejspíš vám neunikl Jonas Jonasson: autor dvou knih (třetí právě vychází v originále) s podivně dlouhými názvy, které se umisťují na prvních místech v žebříčcích prodejnosti už pěknou řádku měsíců. Zkusila jsem tu druhou - Analfabetka, která uměla počítat - a řeknu vám, že je docela přeceněná.

(Při pročítání názorů na Analfabetku, která uměla počítat jsem se setkala s rozporuplnými informacemi o tom, co název znamená. Takže pro jistotu: hlavní hrdinka není analfabetka (čte všechno, co se jí dostane pod ruku) a k tomu exceluje v matematice. Nevím, proč se autor rozhodl právě pro tenhle název, protože je dost zavádějící. V angličtině kniha vyšla pod názvem The Girl Who Saved the King of Sweden, to ale taky není moc přesné.)

Na začátku knihy se proplétají dvě dějové linie, které se spojí ve Švédsku. První sleduje Nombeko, která se narodila v jihoafrickém slumu Soweto u Johannesburgu. Odmala pracuje jako vynašečka latrín a pak se dostane jako uklízečka do utajeného výzkumného střediska v Pelindabě, kde Jihoafrická republika vyvíjí jaderné zbraně. Zatím ve Švédsku se narodí dvojčata - jedno hloupé a jedno chytré, Holger 1 a Holger 2, jejichž otec všechno podřizuje svržení monarchie. A nakonec skutečná hlavní postava - atomová bomba, která se v Jižní Africe vyrobila "nad plán" a měla se utajit. Kvůli chybě tří bláznivých Číňanek ale skončí s Nombeko ve Švédsku, kde měla konečně začít nový život.

Život ovládaný atomovou bombou

Největší problém v téhle knize je pro mě autorova hodně pozvolná a rozvláčná práce s časem. Několik let je často vtěsnaných na dvě stránky, zatímco některou událostí se zaobírá celá kapitola. Tenhle netradiční způsob vyprávění zabraňuje tomu, abyste postavy doopravdy poznali, protože nemáte šanci nahlédnout do jejich každodenního života. Setkáváte se s nimi, jen když se děje něco důležitého a zbytek jejich života je zahalený v mlze. A upřímně, bylo mi to vlastně docela jedno, protože hlavní postavy jsou vesměs nesympatické. Nombeko měla sice těžké začátky, ale už na začátku je otravně přemoudřelá. Její přítel Holger 2 je takový nijaký. Holger 1 je neskutečně pitomý (časem to už není moc vtipné), stejně jako Celestine. Na druhou stranu, některé vedlejší postavy byly vymyšlené skvěle i na omezeném prostoru.

V každém případě je ale přinejmenším smutné sledovat, jak roky ubíhají, až si uvědomíte, že postavám je přes čtyřicet, ale autor ve vás vůbec nevzbudil dojem, že by stárly. Všechno se točí kolem atomové bomby, ale s postupujícími roky se z toho (aspoň pro mě) úplně vytrácel humor, protože život všech hlavních postav byl kvůli ní naprosto omezený a zoufalý. Oddechla jsem si, když se příběh začal chýlit ke konci (to už se většině hlavních postav blížila padesátka!) a všichni se ocitli v dodávce se švédským králem a premiérem. Za postavu bezstarostného a rozšafného Carla XVI. Gustava Jonassonovi tleskám; přesně takovým dojmem na mě král vždycky z obrázků nebo videa působil.

Analfabetka je tak trochu (fiktivní) biografie, výlet po druhé polovině dvacátého století a bláznivá komedie. Ten typ bláznivé komedie, kdy se autor tolik snaží, aby vymyslel co nejneuvěřitelnější zápletky, že už to čtenáře unavuje, protože je to spíš smutné, než vtipné. Jonassonovi se nedá upřít, že píše čtivě a knihu zhltnete za pár hodin, pokud máte čas. Ale přemýšlet o ní pár dní po přečtení nebo se k ní vracet nejspíš nebudete. Až na pár citátů uvozujících jednotlivé části toho Analfabetka víc nenabídne.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat (Analfabeten son kunde räkna)
Nakladatelství Panteon, první vydání, 2014
Překlad Luisa Robovská

Všechno, co potřebujete vědět o arabském světě

Kniha Arabský svet - iná planéta? (česky Arabské svět - jiná planeta?) je příručkou pro všechny, kteří si nevystačí s mediálními zkratkami a vyprávěním známých o dovolené v Tunisku. Kdo jsou vlastně Arabové? Je Arab zároveň taky muslim? Jak je to se ženami a zahalováním? Jak to chodí v arabské rodině? Opravdu muslimové nepijí alkohol? Je pracovní týden v arabských zemích stejně dlouhý jako ten náš? Na tyhle a mnoho dalších otázek, které Evropany nejvíc zajímají, dostanete odpovědi.

Emíre Khidayer zúročila dlouholeté zkušenosti z práce diplomatky a byznysmenky v arabských zemích (především v Egyptě, Kuvajtu a Iráku). Každou z nich navštívila a poznala místní lidi a zvyklosti. Její kniha je tak u nás naprosto ojedinělá, protože předkládá realistický obraz založený na osobních zkušenostech. A často je to fascinující čtení, protože ačkoliv nám to tak někdy může připadat, arabský svět rozhodně není jednotná masa. Je veliký rozdíl mezi takovým Egyptem, Saúdskou Arábií a třeba Libanonem. V úrovni lidských práv, ve způsobu oblékání i v přístupu k rodině. Z "anonymity" pro mě vystoupil taky třeba Omán, o němž jsem doteď měla minimální znalosti.

Zatím jsem v arabských zemích nikdy nebyla a nevím, jestli mě to někdy čeká (ačkoliv některé z nich bych navštívila moc ráda). Ale pro porozumění Arabům a jejich způsobu života (a částečně taky třeba současným událostem v Evropě) není lepšího a efektivnějšího způsobu, než si přečíst Arabský svět. Emíre Khidayer píše čtivým jazykem a přidává vlastní zkušenosti a zážitky. Těch 200 stránek je doslova nabitých informacemi. Možná je nevyužijete hned, ale snad se vám - podobně jako mně - poodhalí nová část světa, která je pro nás stále tak trochu zahalená závojem zkreslených mediálních informací.

Jediné mínus? Četla jsem první vydání, které nepostihlo Arabské jaro, válku v Sýrii, nástup Islámského státu. Tyhle události významně proměnily politickou situaci v celém arabském světě, od Iráku po Maroko. Mezitím ale vyšlo už i druhé, poupravené vydání, které by už mělo tuhle situaci reflektovat. Emíre Khidayer vydala taky další knížku, Život po arabsky, kde rozvíjí témata načnutá v Arabském světě.

Hodnocení: 4,5/5

Goodreads
Emíre Khidayer: Arabský svet - iná planéta
Nakladatelství Marenčin PT, první vydání, 2009