Než jsem poznala Jojo Moyes, můj život nebyl kompletní

Dobře, možná trochu přeháním. Pokud jste od Jojo Moyes nikdy nic nečetli, nejspíš budete žít v klidu dál. Ale jakmile poprvé podlehnete, už není cesty zpět.

Jojo Moyes pro mě donedávna byla jednou ze zástupu spisovatelek knih "pro ženy", jako jsou Sophie Kinsella a Alexandra Potter. Na krátké odreagování fajn, ale nic víc bych v tom nehledala. Pak jsem zaznamenala naprosto nadšenou reakci mé nejoblíbenější booktuberky readbyzoe (a potom pár dalších) na knihu Než jsem tě poznala (Me Before You). A když jsem zjistila, že 30. června (DNESKA!) má premiéru film, bylo mi jasné, že si to potřebuju přečíst co nejdřív.. Takže jsem vzala dárkové poukázky do knihkupectví, které jsem si schovávala, až budu něco doopravdy chtít, a za pár dní bylo dočteno.

Než jsem tě poznala se odehrává v malém městě kdesi v Anglii. Louisa zrovna přišla o práci v kavárně, kde byla už od střední. Nevalná finanční situace doma (a taky malá nabídka) ji přinutí vzít místo ošetřovatelky ochrnutého muže, kterou dostane, přestože nemá žádnou kvalifikaci. Tím mužem je Will, dřív velké zvíře v londýnské firmě a adrenalinový sportovec, kterému se změnil život po dopravní nehodě. Zůstal paralyzovaný od krku dolů a potřebuje asistenci čtyřiadvacet hodin denně.

A na začátku je to přesně tak strašné, jak se Louisa bála. Will ji doma nechce, protože mu jenom připomíná to, jaký jeho život už nikdy nemůže být, a dává jí to nevybíravě najevo. A Louisa se prostě snaží přežít. Postupně se jí ale podaří objevit cestičky, kterými se k Willovi může dostat a třeba se s ním nakonec i spřátelit...

Trvalo mi asi dvě stránky, než mě to začalo bavit, a možná pět kapitol, než jsem věděla, že tohle je ONO. Víte, co myslím - jedna z těch knih, kvůli nimž čteme všechny ostatní, abychom je našli. Jojo Moyes má totiž styl psaní, který chce mít každý spisovatel, ale má ho málokdo. Nevím, co dělá seskupení písmenek a slov u někoho tak úžasná, ale stačilo mi teď knížku otevřít na začátku, a už jsem nemohla přestat číst. Její psaní je naprosto plynulé, normální, ale zároveň i neobyčejné. Protože jak často čtete knihu, ve které je život popsaný tak, jak doopravdy plyne? Bez krkolomností, bez toho, že vidíte, jak autor ten příběh vystavěl, jak ho vede k nějakému cíli, který prosvítá mezi řádky. Tady nic takového není. Český překlad je skvělý, neuvěřitelně dobře drží atmosféru anglického městečka, až si připadáte, že jste přímo tam, že chodíte okolo starého hradu a proplétáte se davy turistů s foťáky až domů do zapadlé uličky s cihlovými dvojdomky, kde Louisa bydlí.

Příběh sledujeme z Louisiny perspektivy a zevrubně se tak seznámíme s jejími rodiči, mladší sestrou, v jejímž stínu vždycky byla, a s Louisiným přítelem Patrickem. Další potěšení pro milovníky dobrých příběhů: ty postavy jsou napsané úplně úžasně. Žádná z nich nepůsobí lacině jako předem naplánovaná součástka příběhu, která jenom musí odehrát svůj part. Jojo Moyes si vyhrála s vystavěním opravdových rodinných vztahů. Hodně se mi líbily scény s Louisou a její sestrou Trinou, které odrážejí asi všechno, co kdy zažil někdo, kdo má sourozence. Podobný pocit jsem měla při čtení o Louisiných rodičích. Louisa celý život strávila ve svém rodném městečku a nikdy neměla ambice cestovat nebo dělat něco jiného, než dělá. Její konfrontace s Willem, jehož předchozí život byl naprostým opakem všeho všedního a maloměstského, ji přimějí přemýšlet o tom, jestli skutečně od života dostala všechno a jestli je pro ni místo ještě někde jinde. Tenhle vztah "profesora Higginse a Lízy Doolittleové" byl zdrojem těch nejlepších úseků knížky.

Nejspíš celou dobu čekáte, až zmíním, proč se tedy Než jsem tě poznala prodává v knihkupectvích v sekci "románů pro ženy". Je tam love story? Není tam love story? Pokud jste už viděli plakáty k filmu, kterých je všude plno, možná tušíte. Věřte mi ale, že to je jenom jedna ingredience z mnoha, které tuhle knížku dělají výjimečnou. Než jsem tě poznala je moje první pětihvězdičková kniha po dlouhé době a věřte mi: tohle si musíte přečíst. Jenom, pokud si to chcete doopravdy užít, se nedívejte na trailer k filmu, který prozrazuje docela zásadní úryvky děje. A radši nečtěte ani anotaci. Jděte do toho naslepo a nechte se okouzlit neobyčejností.

Hodnocení: 5/5

Jojo Moyes: Než jsem tě poznala (Me Before You)

Euromedia Group (Ikar), 2015, druhé vydání

Dívka ve vlaku je supernapínavý thriller z londýnského předměstí

Občas vůbec není na škodu vykročit mimo svoje osvědčené žánry. Právě tak jsem objevila Dívku ve vlaku, která loni dokonce vyhrála Goodreads Choice Awards jako nejlepší thriller.

Rachel Watsonová jezdí každý den do Londýna vlakem, který po cestě pokaždé zastavuje na stejném místě. Odtud už několik měsíců pozoruje mladé manžele, kteří bydlí v jednom z viktoriánských domků u trati. Pojmenuje je Jason a Jess a vybásní si celý jejich šťastný život. Jednoho dne ale spatří Jess s jiným mužem. A pak zjistí, že Jess se ve skutečnosti jmenuje Megan Hipwellová a je nezvěstná.

Příběh vypráví v první osobě převážně Rachel, takže byste si možná mysleli, že si na ni rychle uděláte názor. Paula Hawkins je ale skvělá v tom, jak pomalu informace dávkuje. V každé kapitole, každém dni se něco málo dozvíte, ale trvá dlouho, než si dáte dohromady všechny střípky Rachelina příběhu. A všechno se samozřejmě odehrává na pozadí Meganina zmizení, o němž se v novinách den co den objevují nové zprávy. Do děje samozřejmě zasáhne víc postav, ale nerada bych prozrazovala víc, než je v oficiální anotaci, protože vás nechci připravit o to napínání a čekání na to, kdy se už konečně dozvíte víc. Ani jedna z postav ale není nijak moc sympatická - ani když chápete jejich důvody k tomu, co dělají.

Jakmile ale autorka odhalí (skoro) všechno o Rachel, příběh už se soustředí hlavně na vyšetřování. Vzhledem k tomu, že podezřelých moc není, jsem už v jeho průběhu začala tušit, kdo by mohl být pachatel. A konec mě pak mírně zklamal, protože jsem ho sice odhadla správně, ale vysvětlení k jeho pohnutkám se Paula Hawkins neobtěžovala moc vysvětlovat. A pak to skončilo a mohla jsem jenom přemýšlet, jestli to bylo schválně, nebo ne. Určitě to nebyl ten odzbrojující závěr typu Gone Girl, ke které někteří Dívku ve vlaku přirovnávají.

Dívka ve vlaku je příběh jedné chvíle, kdy nemůžete jít spát, protože prostě musíte vědět, co se stane dál a jak to skončí. Vzrušení z příběhu opadá úměrně době, která uplynula od momentu, kdy jste ho dočetli (u mě je to právě týden). Ale to vůbec nevadí, protože napínavé je to neuvěřitelně. (Pokaždé, když jsem se do knížky začetla v autobusu nebo metru, jsem málem zapomněla vystoupit!) A právě pro těch pár vzrušujících hodin, kdy si s vámi autorka hraje a vy prostě potřebujete vědět víc, Dívka ve vlaku stojí za to!

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Paula Hawkins: Dievča vo vlaku (The Girl on the Train)
Nakladatelství Slovart, 2015
Překlad Patrick Frank

Moje první setkání s Harrym Holem aneb severská detektivka z Austrálie

Harry Hole, série od norského autora Jo Nesbøho, je snad nejpopulárnější severská detektivní série současnosti. Nakladatelství Kniha Zlin jí dalo krásné obálky, kterým se nevyrovnají ani ty originální. A ze všech stran je na ni slyšet samou chválu.

Pro začátek se musím přiznat k tomu, že detektivní žánr nepatří mezi moje oblíbené. Většinou je pro mě málo, aby se příběh skládal jenom z vyšetřování zločinu. Chci vývoj postav a něco zajímavého okolo. Pokud není řešení zločinu naprosto ohromující, že by to přebilo i slabší příběh okolo, málokdy jsem spokojená. Čekala jsem ale, že právě v tomhle jsou severské detektivky jiné.

Nezáživné vyšetřování

Netopýr se paradoxně vůbec neodehrává na drsném severu, ale ve slunečné Austrálii. Harry Hole, osloský kriminalista, má sydneyským policistům pomoct s vyšetřováním znásilnění a vraždy norské dívky. Po úvodním seznámení s Andrewem, Harryho průvodcem, následuje vyšetřování. A je to přesně ten typ vyšetřování, kde není nic okolo - nebo nic, co by dokázalo upoutat moji pozornost. Harry s Andrewem někam jedou, něco zjišťují, pak jedou zpátky, porada, kde dostanou nové informace, a to se zase opakuje. Mezitím se Harry schází se Švédkou Birgittou, se kterou se seznámil hned na začátku vyšetřování. Až v poslední třetině knihy se děj zrychlí a objeví se pachatel - jedna z postav, která se velmi nenápadně a zdánlivě zbytečně objevila v průběhu knihy.

Netopýr je Nesbøho první kniha - a je to vidět. Je cítit snaha, aby všechno v příběhu mělo své místo. Útržky austrálské mytologie, minulost některých postav, různé příběhy. Většina z toho moc nefunguje - na konci mi připadalo, že většina těch věcí "navíc" byla v příběhu zbytečně. Spojitost vražd s austrálskými tradicemi je sice umně, ale pro mě nepříliš přesvědčivě načrtnutá. Zajímavý je ale jemný vhled do vztahů původních obyvatel Austrálie a dnešních Australanů (třeba to, jak jsou lidé podvědomě ostražití, aby Austrálce náhodou neurazili). Nesbø si evidentně dělal výzkum a chtěl z něj v knize použít co nejvíc. Třeba taky útržky australské angličtiny, které text netradičně oživují.

Antihrdina, který nemá pod kontrolou pití alkoholu

Harry Hole je podle webu jonesbo.cz "skutečným antihrdinou s nesnesitelnou povahou, zároveň je však nemožné ho nemít rád". Před lety Harry řídil pod vlivem alkoholu a zavinil tak smrt svého kolegy. Pravda se ale zamlčela. Harry s ní žije a většinou ulevuje svému svědomí nadměrným pitím alkoholu. V práci často používá neortodoxní metody typu zastrašování a někdy i násilí. A samozřejmě mu to projde a případ geniálně vyřeší. Ne, Harry mi vážně nedal příležitost, abych si ho oblíbila. To ale neznamená, že není dobře napsaný.

Role ostatních postav se pohybuje čistě jenom v rámci hlavní dějové linie. Je cítit, jak každé z nich Nesbø naplánoval začátek i konec působení na scéně, pár výstupů, za které už nejdou.

Moje první setkání se severskými detektivkami tedy nedopadlo podle mých představ. Kromě už zmíněných detailů o Austrálcích a procházením sydneyskými ulicemi mě nenapadá nic, čím by byl Netopýr nový nebo výjimečný.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
Jo Nesbø: Netopýr (Flaggermusmannen)
Nakladatelství Kniha Zlín, 2013, druhé vydání
Překlad Kateřina Krištůfková

Coelhovo instantní duchovno

Po Ďáblovi a slečně Chantal jsem znovu sáhla po knížce od Paula Coelha, protože jsem se pořád ještě nedobrala toho, proč je vlastně tolik populární. Možná jsem na to přišla.

Román Valkýry je o duchovní pouti, kterou autor podle svých slov podnikl po vydání Alchymisty. Odehrává se v Mohavské poušti, kde chce hlavní hrdina - Paulo - vidět svého anděla a mluvit s ním. Druhou postavou je jeho manželka Chris, která ho na cestě doprovází. Postupně se právě Chris zdá být jedinou postavou, která prochází proměnou, zatímco Paulo je většinu času zahleděný do sebe a svých problémů. (Upřímně, celé to duchovní hledání se zdá být jenom jiným výrazem pro pořádnou krizi středního věku.) Z nějakého důvodu jediný, kdo Paulovi může pomoct, je skupina ženských, které v koženém oblečení jezdí v padesátistupňovém vedru pouští na koních. Říkají si Valkýry a vede je Vahalla, které anděl nařídil jet do pouště a dělat tam duchovní probuzení. Paulo a Chris s nimi tráví většinu knihy, protože právě Vahalla má mít návod na to, jak anděla vidět. Jinak se v knize pořád mluví o andělech a nějakých rituálech, občas o Bohu a Vesmíru a nakonec dostane šanci i Ježíš.

To, co se mi na Ďáblovi a slečně Chantal líbilo - naprostá nezaujatost vypravěče, se kterou suše popisoval události v zapadlké vesnici - mi ve Valkýrách už po pár stránkách lezlo na nervy. Tenhle příběh totiž opravdu potřeboval okořenit, protože mi jinak neměl co nabídnout. Necítila jsem z něj emoce. Postavy mě nezajímaly. Rituály, o kterých se pořád mluví, jsem nechápala, protože autor žádné detaily nevysvětluje - a tím pádem mi bylo celkem jedno, jak dopadnou.

Relativní duchovno?

Jeden ze zdrojů Coelhovy popularity je nepochybně duchovní zaměření jeho knih. To duchovno samotné se svojí neuchopitelností hodí do dnešní doby. Po přečtení si čtenář sice řekne, že to bylo zajímavé - zároveň to (po)učení, poselství knihy je tak mělké, že není nic dalšího, co by se s tím dalo udělat. Život jde dál. Sám Coelho je podle všeho vyznavačem něčeho, co ve svých knihách nazývá Tradice. Na internetu je v tomhle směru minimum informací. Dočetla jsem se, že je taky členem nějakého tajného katolického řádu, který je ale tak tajný, že Coelho je jediným zdrojem toho, že vůbec existuje. Tradice má být kombinace křesťanství (respektive víry v křesťanského Boha, těžko říct, jak je to se zbytkem) a magie. Sám Coelho o sobě po tom, co absolvoval pouť do Santiaga de Compostely, říká, že je katolík. V jeho knihách je ale plno odkazů na new age a nejrůznější mysticismus.

Coelhovy knihy i on sám - ačkoliv to tak na první pohled nevypadá - naprosto vyhovují relativismu dnešní doby. Na všechno se člověk musí dívat z více stran. Nic není černobílé. Všechno je relativní. Neexistuje jenom jedna pravda. "Všechna náboženství vedou k jednomu Bohu." Takže když vezmete trochu východních tradic, trochu okořeníte různými magickými rituály a strážnými anděly, Láskou a Vesmírem a někam přihodíte Ježíše a Boha, který je "ve všem", třeba to bude ono. A vždycky člověk může zkusit jiného Coelha nebo nějaké instantní duchovno, ne? Ne. Zkuste tohle.

Hodnocení: 1,5/5

Goodreads
Paulo Coelho: Valkýry (As Valkírias)
Nakladatelství Argo, 2010, první vydání
Překlad Pavla Lidmilová

Analfabetka, která není analfabetkou, v humoristickém románu, který není humoristický

Pokud jste v posledních měsících (a vlastně i několika letech) navštívili knihkupectví, nejspíš vám neunikl Jonas Jonasson: autor dvou knih (třetí právě vychází v originále) s podivně dlouhými názvy, které se umisťují na prvních místech v žebříčcích prodejnosti už pěknou řádku měsíců. Zkusila jsem tu druhou - Analfabetka, která uměla počítat - a řeknu vám, že je docela přeceněná.

(Při pročítání názorů na Analfabetku, která uměla počítat jsem se setkala s rozporuplnými informacemi o tom, co název znamená. Takže pro jistotu: hlavní hrdinka není analfabetka (čte všechno, co se jí dostane pod ruku) a k tomu exceluje v matematice. Nevím, proč se autor rozhodl právě pro tenhle název, protože je dost zavádějící. V angličtině kniha vyšla pod názvem The Girl Who Saved the King of Sweden, to ale taky není moc přesné.)

Na začátku knihy se proplétají dvě dějové linie, které se spojí ve Švédsku. První sleduje Nombeko, která se narodila v jihoafrickém slumu Soweto u Johannesburgu. Odmala pracuje jako vynašečka latrín a pak se dostane jako uklízečka do utajeného výzkumného střediska v Pelindabě, kde Jihoafrická republika vyvíjí jaderné zbraně. Zatím ve Švédsku se narodí dvojčata - jedno hloupé a jedno chytré, Holger 1 a Holger 2, jejichž otec všechno podřizuje svržení monarchie. A nakonec skutečná hlavní postava - atomová bomba, která se v Jižní Africe vyrobila "nad plán" a měla se utajit. Kvůli chybě tří bláznivých Číňanek ale skončí s Nombeko ve Švédsku, kde měla konečně začít nový život.

Život ovládaný atomovou bombou

Největší problém v téhle knize je pro mě autorova hodně pozvolná a rozvláčná práce s časem. Několik let je často vtěsnaných na dvě stránky, zatímco některou událostí se zaobírá celá kapitola. Tenhle netradiční způsob vyprávění zabraňuje tomu, abyste postavy doopravdy poznali, protože nemáte šanci nahlédnout do jejich každodenního života. Setkáváte se s nimi, jen když se děje něco důležitého a zbytek jejich života je zahalený v mlze. A upřímně, bylo mi to vlastně docela jedno, protože hlavní postavy jsou vesměs nesympatické. Nombeko měla sice těžké začátky, ale už na začátku je otravně přemoudřelá. Její přítel Holger 2 je takový nijaký. Holger 1 je neskutečně pitomý (časem to už není moc vtipné), stejně jako Celestine. Na druhou stranu, některé vedlejší postavy byly vymyšlené skvěle i na omezeném prostoru.

V každém případě je ale přinejmenším smutné sledovat, jak roky ubíhají, až si uvědomíte, že postavám je přes čtyřicet, ale autor ve vás vůbec nevzbudil dojem, že by stárly. Všechno se točí kolem atomové bomby, ale s postupujícími roky se z toho (aspoň pro mě) úplně vytrácel humor, protože život všech hlavních postav byl kvůli ní naprosto omezený a zoufalý. Oddechla jsem si, když se příběh začal chýlit ke konci (to už se většině hlavních postav blížila padesátka!) a všichni se ocitli v dodávce se švédským králem a premiérem. Za postavu bezstarostného a rozšafného Carla XVI. Gustava Jonassonovi tleskám; přesně takovým dojmem na mě král vždycky z obrázků nebo videa působil.

Analfabetka je tak trochu (fiktivní) biografie, výlet po druhé polovině dvacátého století a bláznivá komedie. Ten typ bláznivé komedie, kdy se autor tolik snaží, aby vymyslel co nejneuvěřitelnější zápletky, že už to čtenáře unavuje, protože je to spíš smutné, než vtipné. Jonassonovi se nedá upřít, že píše čtivě a knihu zhltnete za pár hodin, pokud máte čas. Ale přemýšlet o ní pár dní po přečtení nebo se k ní vracet nejspíš nebudete. Až na pár citátů uvozujících jednotlivé části toho Analfabetka víc nenabídne.

Hodnocení: 3/5

Goodreads
Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat (Analfabeten son kunde räkna)
Nakladatelství Panteon, první vydání, 2014
Překlad Luisa Robovská

Zkoušení Johna Greena

Johna Greena jsem měla ráda ještě před tím, než se jeho knížky dostaly do Česka. A dokonce ještě předtím, než jsem od něj cokoliv četla. Ráda se čas od času podívám na jeho videa a ke Crash Course jsem se mnohokrát vrátila i po tom, co mi pomohl s učením na maturitu z dějepisu. Knížky Johna Greena jsem si nechávala "až na potom". Za prvé, je jich celkem málo. A za druhé, všichni říkali, že jsou prostě úžasné, plné hlubokých myšlenek, které příběh přesahují. Že se v nich dá najít tolik věcí. A já jsem člověk, který se dokáže těšit docela dlouho.

Když jsem loni (konečně) přečetla Hledání Aljašky, na něž jsem slyšela snad nejvíc chvály, bylo to pro mě zklamání. Ten příběh ke mě prostě vůbec nemluvil. Ať jsem o něm přemýšlela sebevíc, nenašla jsem si k němu cestu. Teď, po roce, jsem Johnu Greenovi dala další šanci - konkrétně jeho v pořadí čtvrté knize Papírová města. Ačkoliv kostra příběhu je - prý úmyslně - Hledání Aljašky nápadně podobná, líbila se mi mnohem víc. Ale ten přesah - pokud tam vůbec byl - mi zase zůstal celkem skrytý.

Papírová města jsou celkem fajn příběh, který zahrnuje sympatické postavy, hledání a sestavování vodítek a road trip. Vypravěčem je Quentin, který je od dětství zamilovaný do své sousedky Margo - krásné, populární, a tajemné. Teď jsou v maturitním ročníku a ven už spolu dávno nechodí. Když Margo zničehonic zaklepe Quentinovi na okno a zaplete ho do nočního dobrodružství, nemohl by být víc překvapený. A když Margo hned další den zmizí, Quentin je odhodlaný najít ji pomocí nápověd, které za sebou zanechala. S pomocí svých kamarádů aĺe postupně odhaluje Margo, kterou tak docela neznal, protože všem nastavovala jinou tvář.

Každý si nejpíš v příběhu musí najít to svoje. Bezprostředně po dočtení jsem měla pocit, že to, aby se celá kniha točila kolem jedné postavy (Margo), ačkoliv se tam skoro neobjevuje, prostě nefunguje (podobně jako v Hledání Aljašky). Pak jsem se na Papírová města ale začala dívat jinak - jako na příběh o Quentinovi. Na začátku Margo sleduje zpovzdálí a jinak žije rutinu, kterou má rád. Ale jak postupně sestavuje mapu k Margo takové, jaká je (možná) doopravdy a podřizuje tomu celé závěrečné týdny školy, začne se měnit v někoho, kdo věci dělá a nejenom sedí doma a na něco čeká. A taky si uvědomuje, že to, v co doufal a co celou dobu chtěl, možná nemusí být to nejlepší.

Papírová města se nevyrovnají mým oblíbeným žánrově podobným knihám, jako je Kdo chytá v žitě nebo Perks of Being a Wallflower. Pokud takovou knihu hledáte, doporučila bych vám dívat se dál - kdybych nevěděla, jak nevyzpytatelné je to, jestli se někomu nějaká kniha líbí nebo ne. Stejně to většinou záleží na vaší náladě a prostě na tom, kde zrovna v životě jste. Takže Papírová města zkuste. A já budu Johna Greena zkoušet dál.

Hodnocení: 3,5/5

Goodreads
John Green: Papírová města (Paper Towns)
Nakladatelství Euromedia Group (edice Yoli), 2014, druhé vydání
Překlad Veronika Volhejnová

Znepokojivě skutečný souboj mezi Dobrem a Zlem v zapadlé vesnici

Před necelým rokem jsem román Ďábel a slečna Chantal přečetla poprvé. A rozhodla jsem se, že nějakou dobu počkám a pustím se do něj znovu. Přes svou útlost je totiž docela hutné čtení, i když si to možná hned neuvědomíte.

Paulo Coelho je nejprodávanější brazilský autor a každá jeho kniha, která u nás vyjde, se hned dostane na žebříček bestsellerů. Nejznámnější je rozhodně Alchymista, já jsem ale začala Ďáblem a slečnou Chantal.
 
Do malé horské vesnice jménem Viscos přichází Ďábel. Doprovází cizince a chce vesnici zvrátit na svou stranu. Skrze mladou servírku Chantal Prymovou postaví cizinec obyvatele vesnice před volbu: pokud poruší jedno z deseti přikázání - "Nezabiješ" -, dostane se jim jako odměny deseti zlatých cihel. Z těch by se dala financovat obnova turismu a další rozvoj upadající, polozapomenuté vesnice, ve které dožívá poslední generace.

Tenhle příběh není jen příspěvkem do tématu "odvěký boj mezi Dobrem a Zlem". Coelha zajímá lidský charakter. Zajímá ho, jak bude Chantal reagovat tváří v tvář šanci zcela změnit svůj život. Jestli cizinec zůstane pod Dáblovým vlivem. A taky to, jak bude reagovat bezejmená masa vesnice, která je řízena několika hlavními postavami - starostou, jeho ženou, farářem, kovářem, majitelem pozemků. V knize nemá skoro nikdo jméno, protože to pro příběh není důležité. Záleží jen na tom, jaký kdo je.

Samozřejmě na to postavy nejsou samy. Ač nejsou věřící, působí na ně Zlo i Dobro jako andělé a ďáblové. Souboj mezi nimi je tak zřetelný - jakkoliv jenom na úrovni malé vesnice, na které jako by už nikomu nezáleželo.

Coelho se vůbec nesnaží, abyste si postavy oblíbili. Prostě sděluje to, co je důležité pro příběh, a nepřidává nic navíc - ani vlastní úsudek o tom, co se zrovna děje. Pokud máte rádi autory s rozmáchlým stylem psaní, můžete být překvapeni tím, jak Ďábel a slečna Chantal skvěle funguje i bez bohatých popisů. A po přečtení ve vás nechá plno otázek.

Hodnocení: 4/5

Goodreads
Paulo Coelho: Ďábel a slečna Chantal (O Demônio e a Senhorita Prym)
Nakladatelství Argo, 2001, první vydání
Překlad Marie Havlíková a Olga Lidmilová
 
(Obrázek: goodreads.com)

Sci-fi téma skrývá konvenční červenou knihovnu

Od první chvíle, kdy jsem si přečetla anotaci Ženy cestovatele časem, jsem věděla, že to je něco přesně pro mě. Trochu sci-fi, hodně romantiky napříč časem - silný příběh. A pak jsem se začetla a po několika desítkách stránek mi došlo, že tentokrát jsem se s očekáváními sekla.

Kniha Žena cestovatele časem je u nás známá spíš jako Zakletý v čase - pod tímhle názvem vyšlo druhé vydání a taky film, ke kterému posloužila jako předloha.

Napříč časem

Henry DeTamble cestuje v čase tak, že prostě zmizí a objeví se někde v minulosti nebo budoucnosti nahý a bez jakýchkoliv prostředků. Po pár minutách, hodinách nebo i dnech se zase vrátí do svojí současnosti. S Clare se potkává už od té doby, co jí bylo šest a jemu třicet šest. Ona na něj pořád čeká - až se konečně setkají v současnosti a pomyslné časové osy se protnou. A samozřejmě pokračují spolu.

Je celkem zábavné sledovat děj, když se ještě Clare a Henry v reálném čase nepotkali. Jakmile se tak ale stane - a jakmile se vezmou - začne být příběh naprosto konvenční (i ta obálka evokující lacinou červenou knihovnu už k němu sedí) a je v něm víc momentů, nad kterými pozvednete obočí, než těch, u kterých si zasněně povzdechnete. A hlavně - je v něm strašně moc "vaty", která nemá pro příběh nejmenší význam. Přes pět set stránek by se dalo hravě redukovat na čtyři sta nebo míň. Těch pár silných momentů by se zkoncentrovalo na menší plochu a já bych na konci necítila úlevu, že už je to za mnou.

Tak velká láska, že na nic dalšího už není prostor...

Samotný vztah mezi Clare a Henrym je přinejmenším hodně zvláštní (a to nemyslím v dobrém slova smyslu). Nepovažuju za romantické, když svého manžela potkáte jako šestiletá, trávíte s ním velkou část dětství dospívání a víte, že si ho jednou vezmete. O krásné a čisté lásce mě autorka nepřesvědčila ani celkem častými sexuálními scénami, kvůli kterým to prostě vypadalo tak nějak... tělesně a neupřímně.

Jiným postavám než dvěma hlavním autorka asi záměrně nevěnuje skoro žádnou pozornost, aby čtenáře zaměřila pouze tím jedním, hlavním směrem. Je to ale na škodu, protože příběhy několika dalších lehce naťukne - dost na to, aby vás zajímalo, co se s nimi stalo, když vás nudí monology Clare a Henryho.

Buď ji milujete, nebo nenávidíte

Čtenáři se evidentně dělí buď na ty, které Audrey Niffenegger svou prvotinou okouzlila a nedají na ni dopustit, a na ty, kteří litují, že ji vůbec četli. Zařadím se blíž k těm druhým. Nemůžu popřít, že Žena cestovatele časem má dobré momenty. Má ale taky ty špatné, zbytečné a odbyté - a těch je víc.

Hodnocení: 2,5/5

Goodreads
Audrey Niffenegger: Žena cestovatele časem (The Time Traveler's Wife)
Nakladatelství Baronet 2004 (2003)
1. vydání
519 stran
Překlad Petra Andělová
(Obrázek: Katalog Vědecké knihovny v Olomouci http://aleph.vkol.cz/)