Když jsem loni (konečně) přečetla Hledání Aljašky, na něž jsem slyšela snad nejvíc chvály, bylo to pro mě zklamání. Ten příběh ke mě prostě vůbec nemluvil. Ať jsem o něm přemýšlela sebevíc, nenašla jsem si k němu cestu. Teď, po roce, jsem Johnu Greenovi dala další šanci - konkrétně jeho v pořadí čtvrté knize Papírová města. Ačkoliv kostra příběhu je - prý úmyslně - Hledání Aljašky nápadně podobná, líbila se mi mnohem víc. Ale ten přesah - pokud tam vůbec byl - mi zase zůstal celkem skrytý.
Papírová města jsou celkem fajn příběh, který zahrnuje sympatické postavy, hledání a sestavování vodítek a road trip. Vypravěčem je Quentin, který je od dětství zamilovaný do své sousedky Margo - krásné, populární, a tajemné. Teď jsou v maturitním ročníku a ven už spolu dávno nechodí. Když Margo zničehonic zaklepe Quentinovi na okno a zaplete ho do nočního dobrodružství, nemohl by být víc překvapený. A když Margo hned další den zmizí, Quentin je odhodlaný najít ji pomocí nápověd, které za sebou zanechala. S pomocí svých kamarádů aĺe postupně odhaluje Margo, kterou tak docela neznal, protože všem nastavovala jinou tvář.
Každý si nejpíš v příběhu musí najít to svoje. Bezprostředně po dočtení jsem měla pocit, že to, aby se celá kniha točila kolem jedné postavy (Margo), ačkoliv se tam skoro neobjevuje, prostě nefunguje (podobně jako v Hledání Aljašky). Pak jsem se na Papírová města ale začala dívat jinak - jako na příběh o Quentinovi. Na začátku Margo sleduje zpovzdálí a jinak žije rutinu, kterou má rád. Ale jak postupně sestavuje mapu k Margo takové, jaká je (možná) doopravdy a podřizuje tomu celé závěrečné týdny školy, začne se měnit v někoho, kdo věci dělá a nejenom sedí doma a na něco čeká. A taky si uvědomuje, že to, v co doufal a co celou dobu chtěl, možná nemusí být to nejlepší.
Papírová města se nevyrovnají mým oblíbeným žánrově podobným knihám, jako je Kdo chytá v žitě nebo Perks of Being a Wallflower. Pokud takovou knihu hledáte, doporučila bych vám dívat se dál - kdybych nevěděla, jak nevyzpytatelné je to, jestli se někomu nějaká kniha líbí nebo ne. Stejně to většinou záleží na vaší náladě a prostě na tom, kde zrovna v životě jste. Takže Papírová města zkuste. A já budu Johna Greena zkoušet dál.
Hodnocení: 3,5/5
Goodreads
John Green: Papírová města (Paper Towns)
Nakladatelství Euromedia Group (edice Yoli), 2014, druhé vydání
Překlad Veronika Volhejnová
Myslím, že jsi hezky vystihla, že je to kniha o proměně z člověka, který pozoruje, v někoho, kdo věci opravdu dělá :) Viděla jsem to podobně - spolu s tím, že některé představy jsou jenom iluzemi a žádný člověk není sám o sobě "zázrakem".
OdpovědětVymazatNa knihy Johna Greena nedám dopustit a musím říct, že ty myšlenky "za nimi" ke mně promlouvají. Dřív promlouvaly víc (pokud jde o knihy jako Alaska nebo Paper Towns), protože mám pocit, že jsem z těch témat trochu vyrostla... Ale stejně chápu, jak se ty postavy cítí. A baví mě, jak John Green staví svoje příběhy a že to jsou prostě "obyčejné" příběhy "obyčejných" lidí, bez nějakých nadpřirozených věcí a traumat z dětství. A které si nehrají na tupé happy endy, čímž jsou realistické.
A jinak, pobavila jsi mě tím začátkem o těšení se. Protože "doing stuff never feels as good as you hope it will feel" ;)
Smířila jsem se s tím, že všichni prostě mají knihy, které k nim promlouvají, a často to nejsou ty, které promlouvají k jejich kamarádům. :) A jinak je fakt, že obě ty knihy, které jsem zmínila - Kdo chytá v žitě a Perks of Being a Wallflower - nejsou tak docela bez traumat a o obyčejných lidech. Zvláštní, doteď jsem si to neuvědomila! Ale to, jak se mi líbilo Chlapectví/Boyhood ukazuje, že i "obyčejnost" na mě může mít dopad.
VymazatYes! Přesně tak jsem se cítila :D A mám na poličce několik knih, na které čekám podobně jako na Johna Greena a neočekávám nic míň! Už teď se trochu bojím :D