STOP (Tomáš Poláček)
Novinář Tomáš Poláček dřív působil v Magazínu DNES, kde jsem taky poprvé četla jeho stopařské reportáže. Hlavně tu z Prahy do Pekingu v roce 2008 a taky přes státy severní Afriky po vypuknutí Arabského jara. Logickým vyústěním jeho celoživotní vášně byla cesta kolem světa, která se uskutečnila už pod hlavičkou časopisu Reportér a potom vyšla knižně. V roce 2015 se vydal z Prahy přes Polsko, Ukrajinu a celé Rusko na Kamčatku, odkud letěl na Aljašku a odtamtud se přes Kanadu, USA, Mexiko, celou střední Ameriku, Kolumbii, Ekvádor, Peru, kousek Chile a celou Argentinu až na jih.
STOP je skvělé čtení, které rychle ubíhá. Ale pokud hledáte cestopis, kde se dozvíte víc o zemích, ve kterých se budete nacházet, nebude to pro vás to pravé. Tomáš Poláček cestu popisuje svýma očima a zajímají ho na ní hlavně jeho řidiči a jak se žije jim, což je skvělé, ale přece jenom to ukazuje jenom určitou část lidí, ne kompletní vzorek. Nejvíc se mi líbila cesta v Rusku, o němž jsem se dozvěděla plno nových věcí. Po příletu na severoamerický kontinent začaly přicházet problémy - na celnicích, ale taky s rychlostí. Na cestu si Tomáš vyhradil 70 dní. V Jižní Americe už ale doslova vyhořel tím, jak se snažil na nebezpečných silnicích co nejrychlejí přiblížit k cíli. Poslední stránky už tak uvíhají spíš v mlze, přes kterou Tomáš cestu sledoval.
To, že knížka i přes ne právě příjemnou druhou polovinu vyšla, je důsledek toho, že byla sponzorovaná na Hithitu. Tomáš ji tak napsat musel, i když mu to po návratu z velmi těžké cesty nemohlo být vůbec po chuti. Zvolil trošku sekaný styl, kdy skákal z minulosti do současnosti, takže bylo trochu těžké se v některých pasážích orientovat. Vložil do ní taky svoji osobní historii stopu a zážitky z nejdůležitějších cest, což bylo skvělé. Především je ale STOP kniha o tom, že svět vůbec není tak zlé místo, jak mnozí z nás věří. Je plno lidí, kteří vás svezou, pozvou na snídani nebo vás nechají u sebe přespat - jen tak.
Hodnocení: 3,5/5
Cestikon (Václav Papoušek)
Tahle knížka je ideální pro ty, kdo chtějí cestovat, ale vlastně moc nevědí, jak na to. Václav Papoušek je mladý cestovatel a v Cestikonu sdílí všechny zkušenosti, které za svůj dosavadní cestovatelský život nasbíral. Vysvětlí vám, jak se vyznat v letenkách a nabídkách ubytování a ukáže, že dovolenou si můžete klidně naplánovat bez cestovky a ušetřit tak plno peněz. Zaměřuje se sice hlavně na baťůžkáře (já s malým batohem vážně asi nikdy cestovat nebudu), ale plno jeho tipů je skvělých i v případě, že nemáte zájem vydat se někam do divočiny. Kromě toho je knížka plná inspirativních příběhů jak samotného autora, tak i jeho přátel a lidí, které potkal na cestách. A jako správná příručka je Cestikon uzoučký a zvládnete ho přečíst za hodinu nebo dvě. Hlavní poselství krásně koresponduje se STOPem: svět je vážně mnohem vlídnější, než si díky všemožným vlivům nejspíš myslíte (a autor to v knížce ukazuje hned na několika příbězích).
Václav Papoušek má i webové stránky Cestikon, kde sdílí tipy a zážitky z cest.
Hodnocení: 4/5
Abych přežila (Yeonmi Park)
Loni jsem četla Útěk z tábora 22 o jediném známém člověku, který se narodil v severokorejském lágru a podařilo se mu uprchnout. Yeonmi Park měla zdánlivě lepší start do života, ale když jsem se začetla, bylo mi jasné, že na tom v Severní Koreji vůbec nezáleží. Yeonmi vypráví o svém dětství a rodině, o škole, hladu i o tom, jakým způsobem ideologie ovlivňuje život každého Severokorejce. Ve 14 letech se jí spolu s matkou podařilo uprchnout do Číny, kde ji ale ještě zdaleka nečekal šťastný konec. Na několik let se stala obětí obchodu s lidmi, než se jí podařilo složitě dostat do Jižní Koreje.
Příběh Yeonmi je pro mě silný taky proto, že jsme skoro stejně staré. Bývaly bychom spolu mohly chodit do školy. A tak jsem musela přemýšlet, co jsem asi dělala, když Yeonmi se sestrou v zimě hladověly, jak neskutečně se naše životy lišily, když Yeonmi překračovala ledovou řeku k čínské hranici, čím jsem žila, když Yeonmi a její matku v Číně rozdělili... Yeonmi všechno dělala jenom proto, "aby přežila". Projevila neskutečnou sílu vůle, a její příběh v Jižní Koreji se zdá až skoro pohádkový, kdyby za ním nebylo tolik tvrdé práce. Během měsíců si zvládla doplnit vzdělání, které se běžně získává roky, a začala svůj příběh sdílet na konferencích po celém světě. Lidi, jako je ona, prostě potřebujeme, a její knížku by si měl přečíst každý.
Yeonmi Park jsem hned začala sledovat na Facebooku.
Hodnocení: 5/5
Žádné komentáře:
Okomentovat