Nadechněte se léta u nejnovější knihy Morgan Matson

S Morgan Matson jsem se poprvé seznámila loni, když jsem četla Amy & Roger: Na cestě. To jsem taky zjistila, že všechno, co se o téhle autorce říká, je pravda: z jejích knih prostě dýchá léto. Ta bezstarostnost, která určitě souvisí s tím, že je venku teplo a vy nemusíte přemýšlet nad tím, co si vezmete ráno na sebe. To, že plány někdy nevyjdou, ale třeba je to dobře, protože vás čeká něco mnohem lepšího. A taky čas na to, abyste si ujasnili, jaké vztahy za to stojí a koho byste měli nechat jít. Občas jsou takovéhle příběhy vážně potřeba a Morgan Matson je podává příjemným, nekomplikovaným způsobem. Stránky vám plynou pod rukama, zatímco jste se v hlavě přenesli někam, kde na vás svítí paprsky slunce a pod nohama skoro cítíte písek.

Hlavní hrdinkou The Unexpected Everything je Andie, která byla doposud zvyklá mít život přesně naplánovaný. Pak se ale všechny její plány na léto naráz sesypou, když se její táta-kongresmen zaplete do korupčního skandálu. Místo jako obvykle prázdného domu ji čekají dva měsíce s tátou, kterého vlastně už ani nezná. A namísto přípravného kurzu na medicínu brigáda venčení psů. Aspoň že její tři nejlepší kamarádky jsou ve městě. Letní romance většinou nabízí jasnou, přímočarou šablonu s předvídatelným koncem. Morgan Matson ale vždycky přidá ingredience, které její příběhy vytáhnou z průměru.

• Politika je něco, co se obvykle YA knih vůbec netýká. Tím víc oceňuju, že Morgan Matson tenhle motiv použila a že to působí autenticky. Nejen to, jak tátova kariéra poznamenala jeho vztah s Andie, ale taky třeba způsob, jakým Andie musí kontrolovat všechno, co dělá, aby mu nijak neuškodila.
• Tohle jsem vůbec nečekala, ale kniha je plná různých popkulturních referencí, včetně fiktivních - a vůbec nepůsobí nuceně. Jedna z postav je totiž autorem fantasy série (!), ze které vznikly filmy (podle popisů v hrubých obrysech něco jako kombinace Eragona, Game of Thrones a Zaklínače).
• Emoji. Vážně - v esemeskových konverzacích Andie a jejích kamarádek jich je plno a je to super.
• Andie projde osobní proměnou, která možná někomu bude připadat jako klišé, ale mně to přišlo skvělé a opravdové.
• Nemám moc ráda party kamarádek v knihách, které si sdělují naprosto všechno a tráví spolu všechen čas. Možná proto, že jsem součástí něčeho takového nikdy nebyla a ani mi to nikdy nepřipadalo jako něco, k čemu bych měla aspirovat. Vždycky mi to ale připadá trochu jako fake, takže jsem ocenila, že Morgan Matson tenhle motiv použila, ale realisticky. Ne všechny kamarádky musí kamarádkami zůstat a jsou věci, které byste prostě udělat neměli.

Možná jste si všimli, že YA contemporary skoro vůbec nečtu. Právě proto, že je to většinou strašně předvídatelné, něco jako chick-lit/romantické komedie pro ženy. Morgan Matson to ale dělá jinak a líp. Pokud hledáte něco, díky čemu se už nebudete moct dočkat léta a co se prostě skvěle čte, její knihy jsou tu pro vás.

Morgan Matson: The Unexpected Everything
Hodnocení: 4/5

Jarní minirecenze

Pokračuju ve formátu minirecenzí. Ne ani tak proto, že nemám dost času napsat pořádné recenze, ale spíš proto, že tyhle knížky nejsou nic moc.

London Belongs to Me (Jacquelyn Middleton)

Kde jsem vzala tuhle knihu, o které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli? Můžu sloužit jako ukázkový příklad toho, že moderní marketing funguje. Proč moderní? O London Belongs to Me jsem se dozvěděla na BookTube. Minimálně pět známých booktuberek na ni někdy na přelomu roku dělalo recenzi. Pak byla (náááhodou) ve slevě na Amazonu. Až když jsem začala číst, tak mi to došlo. Je to strašně průměrná chick-lit, ale vsadím se, že nejsem jediná oběť, která doufala v něco víc. O čem to je? Alex se po vysoké stěhuje z Floridy do Londýna, aby si splnila svůj sen a stala se dramatičkou. A - hádáte správně - po mnoha úskalích se jí to povede, po cestě zaskóruje i po vztahové stránce a ještě získá kamarády na celý život. London Belongs to Me je autorčina prvotina a je to opravdu poznat. Připadalo mi, jako by četla hodně podobných knih, a pak udělala jakýsi neohrabaný mix všeho.

• Hlavní hrdinka, o které vás autorka pořád přesvědčuje, že je vzhledově průměrná a na oblečení jí nesejde (abychom se s ní mohli ztotožnit?).
• Mrcha, která je naopak pořád upravená a dozvíte se, že má kabelku Burberry a boty od Louboutina (proč?).
• Žádná z postav nepůsobí opravdově, naopak všechny šustí papírem. Celou dobu jsem si představovala simíky, kteří prkenně stojí a čekají na to, co jim autorka přikáže.
• Neustálé popkulturní odkazy na seriály a filmy, jako bychom potřebovali ujišťovat, že Alex a její kamarádi jsou fakt nerdi.
• Logické nepřesnosti. Alex je podle autorky posedlá Londýnem. Ale když tam konečně přijede, čekala bych, že bude trávit čas objevováním města. O tom ale nepadne ani slovo. Další detail: Alexin táta bydlí v Manchesteru, ale Alex trvá půl roku, než se za ním jede podívat?
• Je to strašně dlouhé; vzhledem k tomu, že mi uiž po pár kapitolách bylo jasné, jak to dopadne, vůbec mě to nebavilo číst.

Nepředpokládám, že London Belongs to Me někdy vyjde v češtině. Pokud ale náhodou ano, víte, na čem jste.

Hodnocení: 2,5/5

Illuminae (Amie Kaufman, Jay Kristoff)

Nejvíc vám o téhle knize řekne to, že jsem ji dočetla ani ne před dvěma měsíci a už mám problém si vzpomenout, jak se jmenovaly hlavní postavy. Je to taková YA vesmírná sága a pokud jste viděli aspoň pár filmů odehrávajících se na vesmírné lodi, nebo četli pár sci-fi knih, asi vás nijak neohromí. Je tam love story, poničená vesmírná loď, nákaza šířící se po lodi a umělá inteligence, která se utrhla ze řetězu. Ke konci to je poměrně dramatické a přiznávám, že jsem poslední kapitoly četla jedním dechem. Taky je to ale celkem předvídatelné a konec mě nijak nepřekvapil.

Co je na Illuminae nejzajímavější je forma, jakou je psaná. Nikde nenajdete tradiční přímou řeč, popisy, vypravěče. Celý příběh je poskládaný z reportů, e-mailů, chatů, dokonce i obrázků. Když jsem začínala číst, byla jsem skeptická, ale opravdu to funguje. Ze střípků vážně poskládáte celý příběh. Napříč všemi médii je příběh mistrně dávkovaný, takže se všechno dozvíte v pravý čas.

Shrnuto podtrženo: příběh je fajn, ale není to nic světooborného, jak tvrdí půlka internetu. Forma mě bavila hodně, ale asi ne tolik, abych musela číst další díl volné trilogie.

Hodnocení: 3/5

3 nejlepší za rok 2016

Říkala jsem si, že už nemá cenu dělat shrnovací příspěvek, když se moje blogovací pauza protáhla až do dubna. Ale mám ráda pořádek (minimálně na blogu). A kromě tahle trojka je možná zatím moje nejoblíbenější (shrnutí za minulé roky: 2014, 2015)

Kniha: Selekce (Kiera Cass)

Je to tak. I já mám problém tomu věřit, ale když se zamyslím nad tím, které knížky mě minulý rok opravdu pohltily, Selekce vítězí. Narazila jsem na ni naprosto náhodně v knihovně. Nic jsem od toho nečekala, protože mít velká očekávání od *další* YA dystopie už se od Hunger Games moc nevyplácí. A pak jsem se začetla, a nemohla jsem přestat. Tohle je důvod, proč čtu: ten pocit, když vás příběh pohltí tak, že zapomenete na všechno ostatní, že odkládáte cokoliv, co jste zrovna měli udělat, jenom abyste se dozvěděli, co bude dál. A taky když se do něj tak zamilujete, že po přečtení prvního dílu kupujete box set s celou sérií. Protože přesně to jsem udělala. Několik týdnů v říjnu jsem strávila ve šťastném oblouznění a teď mám sto chutí zase se do Selekce začíst.

Film: Fantastická zvířata a kde je najít & Dozvuky

Tohle asi není moc velké překvapení. V době, kdy nikdo nedoufal, že se ještě dočkáme čehokoliv z magického světa Harryho Pottera, přišel nejenom první film z pěti (!) plánovaných, ale taky divadelní hra Harry Potter a prokleté dítě, všechno v jednom roce. V kině jsem byla na pokraji blaženosti, zvlášť na začátku. Zcela objektivním okem můžu říct, že tam byly vady. Ale bylo to přesně tak magické, jak jsem čekala (i doufala). Jsem strašně ráda, že se odkrývá magie na dalším kontinentu - nová pravidla, nová kouzla, nová slova. Nevadí mi, když J. K. Rowling už nevydá další román z tohoto světa, ale pokud se bude po kouskách rozplývat mlha nad dalšími místy a příběhy, budu spokojená.

Trošku ale poruším pravidla a hodím sem ještě jeden film, který mě dostal úplně na jiné úrovni. Dozvuky (Poklosie) je polský film, který odkrývá temná tajemství druhé světové války na jedné polské vesnici. Z toho příběhu mrazí a ani po několika měsících ho nemůžu dostat z hlavy. O těchhle věcech se mluvit musí.

Seriál: Jane the Virgin

Přiznání: koukali jste někdy na telenovely? Já jsem asi rok (2004) pospíchala ze školy domů, protože v televizi běžela Má tlustá Valentýna. Všechno se to odehrávalo asi ve třech lokalitách, bylo tam drama, vztahy, záporáci, které hrdinové vždycky nějak srovnali… No, kdyby to bylo někde k sehnání, podívala bych se někdy zase. Do té doby budu ale koukat na Jane the Virgin. Říjen byl vážně emocionálně náročný měsíc, nejenže jsem přečetla celou Selekci, ale ještě jsem začala sledovat nový seriál. A první sérii jsem zvládla za JEDEN TÝDEN. Za plného provozu normálního života ve školním roce. Přičemž některé jiné seriály sleduju NĚKOLIK LET a jsem v půlce. Tohle je vážně nejlepší doporučení, které vám k seriálu můžu dát. Jane the Virgin je v podstatě přiznaná parodie na telenovely. Vypravěč (který je naprosto BOŽÍ) vás provází životem Jane, která má všechno perfektně naplánované do té doby, než je omylem uměle oplodněná.

Uf. Jakmile přijmete tuhle šílenou okolnost, můžete se v klidu usadit a sledovat občas napůl neuvěřitelné zvraty, ale taky naprosto lidské zápletky a plno vtipných i dojemných momentů. A co Jane má a jiné seriály ne? Jednoznačně vypraveče (♥) a super nápadité grafické zpracování. Taky skvělé herce a schopnost mě vytrhnout z jakkoliv špatné nálady a dobrý den udělat ještě lepší. Právě zbývá pár epizod do konce třetí série a čtvrtá bude až za několik měsíců, takže to stíháte! A pokd byste potřebovali ještě popostrčit - Gina Rodriguez (Jane) získala za první sérii Zlatý glóbus!

(Obrázky: můj, Fantastic Beasts, Jane)

Prázdninové minirecenze II.

Po young adult knihách je čas vypořádat se i s ostatními, které se mnou v létě trávily čas. Řeč bude o non-fiction nebo taky literatuře faktu.

STOP (Tomáš Poláček)
Novinář Tomáš Poláček dřív působil v Magazínu DNES, kde jsem taky poprvé četla jeho stopařské reportáže. Hlavně tu z Prahy do Pekingu v roce 2008 a taky přes státy severní Afriky po vypuknutí Arabského jara. Logickým vyústěním jeho celoživotní vášně byla cesta kolem světa, která se uskutečnila už pod hlavičkou časopisu Reportér a potom vyšla knižně. V roce 2015 se vydal z Prahy přes Polsko, Ukrajinu a celé Rusko na Kamčatku, odkud letěl na Aljašku a odtamtud se přes Kanadu, USA, Mexiko, celou střední Ameriku, Kolumbii, Ekvádor, Peru, kousek Chile a celou Argentinu až na jih.
STOP je skvělé čtení, které rychle ubíhá. Ale pokud hledáte cestopis, kde se dozvíte víc o zemích, ve kterých se budete nacházet, nebude to pro vás to pravé. Tomáš Poláček cestu popisuje svýma očima a zajímají ho na ní hlavně jeho řidiči a jak se žije jim, což je skvělé, ale přece jenom to ukazuje jenom určitou část lidí, ne kompletní vzorek. Nejvíc se mi líbila cesta v Rusku, o němž jsem se dozvěděla plno nových věcí. Po příletu na severoamerický kontinent začaly přicházet problémy - na celnicích, ale taky s rychlostí. Na cestu si Tomáš vyhradil 70 dní. V Jižní Americe už ale doslova vyhořel tím, jak se snažil na nebezpečných silnicích co nejrychlejí přiblížit k cíli. Poslední stránky už tak uvíhají spíš v mlze, přes kterou Tomáš cestu sledoval.
To, že knížka i přes ne právě příjemnou druhou polovinu vyšla, je důsledek toho, že byla sponzorovaná na Hithitu. Tomáš ji tak napsat musel, i když mu to po návratu z velmi těžké cesty nemohlo být vůbec po chuti. Zvolil trošku sekaný styl, kdy skákal z minulosti do současnosti, takže bylo trochu těžké se v některých pasážích orientovat. Vložil do ní taky svoji osobní historii stopu a zážitky z nejdůležitějších cest, což bylo skvělé. Především je ale STOP kniha o tom, že svět vůbec není tak zlé místo, jak mnozí z nás věří. Je plno lidí, kteří vás svezou, pozvou na snídani nebo vás nechají u sebe přespat - jen tak.

Hodnocení: 3,5/5

Cestikon (Václav Papoušek)
Tahle knížka je ideální pro ty, kdo chtějí cestovat, ale vlastně moc nevědí, jak na to. Václav Papoušek je mladý cestovatel a v Cestikonu sdílí všechny zkušenosti, které za svůj dosavadní cestovatelský život nasbíral. Vysvětlí vám, jak se vyznat v letenkách a nabídkách ubytování a ukáže, že dovolenou si můžete klidně naplánovat bez cestovky a ušetřit tak plno peněz. Zaměřuje se sice hlavně na baťůžkáře (já s malým batohem vážně asi nikdy cestovat nebudu), ale plno jeho tipů je skvělých i v případě, že nemáte zájem vydat se někam do divočiny. Kromě toho je knížka plná inspirativních příběhů jak samotného autora, tak i jeho přátel a lidí, které potkal na cestách. A jako správná příručka je Cestikon uzoučký a zvládnete ho přečíst za hodinu nebo dvě. Hlavní poselství krásně koresponduje se STOPem: svět je vážně mnohem vlídnější, než si díky všemožným vlivům nejspíš myslíte (a autor to v knížce ukazuje hned na několika příbězích).
Václav Papoušek má i webové stránky Cestikon, kde sdílí tipy a zážitky z cest.

Hodnocení: 4/5

Abych přežila (Yeonmi Park)
Loni jsem četla Útěk z tábora 22 o jediném známém člověku, který se narodil v severokorejském lágru a podařilo se mu uprchnout. Yeonmi Park měla zdánlivě lepší start do života, ale když jsem se začetla, bylo mi jasné, že na tom v Severní Koreji vůbec nezáleží. Yeonmi vypráví o svém dětství a rodině, o škole, hladu i o tom, jakým způsobem ideologie ovlivňuje život každého Severokorejce. Ve 14 letech se jí spolu s matkou podařilo uprchnout do Číny, kde ji ale ještě zdaleka nečekal šťastný konec. Na několik let se stala obětí obchodu s lidmi, než se jí podařilo složitě dostat do Jižní Koreje.
Příběh Yeonmi je pro mě silný taky proto, že jsme skoro stejně staré. Bývaly bychom spolu mohly chodit do školy. A tak jsem musela přemýšlet, co jsem asi dělala, když Yeonmi se sestrou v zimě hladověly, jak neskutečně se naše životy lišily, když Yeonmi překračovala ledovou řeku k čínské hranici, čím jsem žila, když Yeonmi a její matku v Číně rozdělili... Yeonmi všechno dělala jenom proto, "aby přežila". Projevila neskutečnou sílu vůle, a její příběh v Jižní Koreji se zdá až skoro pohádkový, kdyby za ním nebylo tolik tvrdé práce. Během měsíců si zvládla doplnit vzdělání, které se běžně získává roky, a začala svůj příběh sdílet na konferencích po celém světě. Lidi, jako je ona, prostě potřebujeme, a její knížku by si měl přečíst každý.
Yeonmi Park jsem hned začala sledovat na Facebooku.

Hodnocení: 5/5

Nechte se pohltit světem Lovců stínů v Infernal Devices

Možná jste si všimli, že moc často nepíšu o knihách, do kterých jsem se doopravdy zamilovala. Většinou svoje pocity nedokážu moc dobře popsat. Dneska ale udělám výjimku a povím vám o sérii Infernal Devices. Poprvé jsem o ní psala už v dubnu, ale to jsem ještě neměla tušení, jaký skvělý, dechberoucí příběh se na 1500 stránkách odehraje.

Infernal Devices (Nástroje smrti) je trilogie odehrávající se v univerzu Lovců stínů (Shadowhunters), které vytvořila Cassandra Clare poprvé v sérii Nástroje smrti (Mortal Instruments). Lovci stínů udržují rovnováhu mezi rasami v Podsvětí a bojují proti démonům, kteří útočí na náš svět. Detailněji jsem se o tomhle světě rozepsala v recenzi na první díl série Clockwork Angel. V dubnu jsem tedy zahájila svůj návrat ke Cassandře Clare po skoro pěti letech. Bylo to, jako bych se vrátila domů - ten svět jsem znala, jenom jsem ho v paměti trochu oprášila - a moc jsem si to užila. Něco tomu ale chybělo a zpětně jsem ráda, že jsem si prozřetelně koupila všechny díly trilogie. Dost možná by jinak převážila moje neschopnost dokončovat série a Infernal Devices by zůstaly navždycky rozečtené.

To se naštěstí nestalo a v létě jsem přečetla Clockwork Prince. A bylo to mnohem lepší. Cassandra Clare má vypravěčské nadání jako málokdo a taky jedinečný talent pro komplikované rodinné zápletky a ještě komplikovanější, silné vztahy mezi postavami. Ty jsou pro mě stěžejní; mezi hlavními postavami to musí jiskřit. Ústřední trio Tessa, Will a Jem jsou úžasně komplexní postavy a dynamika, kterou mezi nimi autorka vytvořila, výborně funguje. Tessa je po dlouhé době ženská hrdinka, která mě baví. A Jem. JEM. Tenhle seznam nutně potřebuje rozšířit, protože mám novou knižní lásku. Nepamatuju si z poslední doby jinou postavu, která by byla jednoznačně dobrá, ale současně působila uvěřitelně. Jem tohle všechno je

První ani druhý díl se ani zdaleka nevyrovnají Clockwork Princess. Na necelých 600 stránkách se toho stane tolik, že by to vydalo na několik dalších knih. Což je trochu škoda. Proč prostě Cassandra Clare všechnu akci a emoce z finálního dílu neznásobila a nerozdělila rovnoměrně? Už po 100 stránkách se děj posunul tak, jako téměř za celý předchozí díl. Autorka taky dává mnohem víc prostoru vedlejším postavám - ale proč až ve finále? To, že přidala do londýnského Institutu nové Lovce stínů, ději jenom pomohla, stejně jako dějovou linkou se služkou Sophie, která Lovcům stínů sice slouží pěkně dlouho, ale celou dobu touží po něčem víc.

Jak jsem víc četla o Tesse, Jemovi a Willovi, ale i všech vedlejších postavách, čím dál víc mi přirůstaly k srdci. Ale dlouho jsem si to tak docela neuvědomovala. (To, že zbožňuju Jema, jsem si ale uvědomila docela rychle.) Cassandra Clare píše postavy tak, že se kolem vás nenápadně omotávají, aniž byste si toho všimli, a pak kus před koncem s hrůzou zjistíte, že je ještě nechcete opustit, protože jste toho s nimi tolik prožili. Opravdu hodně, hodně intenzivně to na mě dolehlo v Kapitole 23, která mě zničila jako už dlouho nic. Musela jsem ji číst nadvakrát, ale nedokázala jsem zastavit slzy. Pak jsem otáčela stránky jako ve snu, až jsem se dostala na místo, kde už žádná kapitola nebyla. Jenom Epilog, který byl neskutečný. I teď, když si na něj vzpomenu, mám husí kůži a sahám po kapesníku. Moje dohady o tom, jak to skončí zůstaly roztříštěné na kousíčky. A za to jsem strašně ráda.

Infernal Devices mě s konečnou platností přesvědčily o tom, že YA budu číst vždycky. Vzbudily ve mně hrozně moc emocí a zvlášť třetí díl určitě řadím mezi to nejlepší, co jsem letos četla. Pokud ještě váháte - třeba proto, že jste četli prvních pár knih z Nástrojů smrti a úplně nadšení jste nebyli - zkuste Cassandře Clare dát tuhle šanci okouzlit vás v 19. století s podmanivým příběhem.

Moje odhady toho, jak celá série skončí byly bohužel ovlivněné tím, že jsem narazila na spoilery v krátkém článku týkajícím se nové série, kterou Cassandra Clare chystá. Pokud se Infernal Devices chystáte číst, doporučuju vám vyhnout se předtím všem místům na internetu, které by se autorky a Lovců stínů mohly týkat. Je vážně k vzteku, když vám jedna bezděčně přečtená věta naruší dojem z příběhu.

Cassandra Clare: The Infernal Devices - Clockwork Angel, Clockwork Prince, Clockwork Princess (Pekelné stroje - Mechanický anděl, Mechanický princ, Mechanická princezna - vychází v češtině za pár dní) 

(Mou emocemi a spoilery nabitou recenzi Clockwork Princess najdete tady.)

Prázdninové minirecenze I.

Za posledních pár měsíců jsem četla úměrně tomu, jak neaktivní jsem byla na blogu - na moje poměry hodně. Protože od většiny knih je to už dva nebo tři měsíce, rozhodla jsem se je uctít aspoň dvěma články minirecenzí. Rozdělila jsem je na beletrii a literaturu faktu (fiction a non-fiction), a dneska bude slovo patřit beletrii, přesněji YA.

Eleanor & Park (Rainbow Rowell)
Blogerská hitovka, od které jsem čekala tak velké věci, že jsem s koupí vůbec neváhala. Eleanor a Park jsou dva nerdi, kteří k sobě najdou cestu během cest školním autobusem kdesi na americkém maloměstě v 80. letech. Je to o první lásce a o tom, jak je křehká. Každý na ni pěje ódy, ale já se mezi ně nezařadím. Kniha pro mě byla velkým zklamáním. Především mi byly hrozně nesympatické hlavní postavy (zejména Eleanor), a tak mi na jejich romanci nijak zvlášť nezáleželo. Autorka postavila závěr na dějové linii, které se v knize věnovala málo, a tak vyšel naprázdno. Na druhou stranu se to ale díky dialogům čte opravdu rychle a pokud budete mít čas, zvládnete to za pár hodin.

Hodnocení: 2,5/5

Amy & Roger: Na cestě (Morgan Matson)
Amy zemřel táta a její máma se rozhodla radikálně rodinu odstřihnout od života v Kalifornii. Spolu s rodinným přítelem, kterého Amy neviděla od dětství, má přestěhovat sebe a auto do Connecticutu. Naplánuje jim itinerář na celý týden. Amy a Roger se ale rozhodnou udělat si malou zajížďku... Tahle knížka je o road tripu a o tom, jak prostě jenom to, že jste na cestě, dokáže zahojit nejrůznější rány. Je o létě a o tom, že pro tohle roční období platí trochu jiná pravidla než pro ta ostatní. Taky je to o rodině a o smíření sama se sebou. A samozřejmě o lásce. S Amy a Rogerem máte vážně šanci projet Ameriku. Morgan Matson jejich cestu sama projela a do knížky přidala fotky, účtenky, mapky a playlisty, takže působí naprosto autenticky. Tohle je knížka, ze které léto doslova dýchá.

Hodnocení: 4/5

Clockwork Prince (Cassandra Clare)
Teprve druhý díl série Infernal Devices (Pekelné stroje) naplno obnovil moji lásku k Lovcům stínů. Je tam víc akce, víc citů (!), víc historie i víc politiky než v prvním dílu Clockwork Angel. Připravuju článek o celé sérii.

Hodnocení: 4/5

Ostrov Lhářů (E. Lockhart)
O téhle knížce se před pár lety dost mluvilo, dokonce vyhrála Goodreads Choice Awards v kategorii Young Adult Fiction. Slogan "Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!", který ji provázel, je ale strašně zavádějící a ukazuje úplně na něco jiného, než o čem to ve skutečnosti je. Čtyři přátelé (z nichž tři jsou bratranci/sestřenice) tráví každé léto na rodinném ostrově. Hlavní hrdinka Cadence si ale události jednoho léta nepamatuje a snaží se zjistit, co se vlastně stalo. Je to trochu mysteriózní, trochu psycho, trochu rodinné drama. Ale hlavně je to neuvěřitelně čtivé a napínavé, takže to přečtete na jeden den. Je to odhalení na konci tak šokující? Už jsem četla i viděla lepší. Ale dobré a originální to je dost.

Hodnocení: 4/5

Crown of Midnight (Sarah J. Maas)
Druhý díl bestsellerové série Throne of Glass jsem poslouchala - stejně jako první díl - jako audioknihu. Nevím, jestli je to právě tím, ale k srdci mi pořád úplně nepřirostla. Je to zajímavé, některé části dokonce skvělé, některé se naopak moc táhnou. Pořád si nejsem schopná oblíbit hlavní hrdinku, osmnáctiletou vražedkyni Calaenu, a ostatní ženské postavy taky nejsou nic moc. Mužské postavy jsou mnohem lepší. Děj se posunul do hodně zajímavého směru, ale stejně mě to nebaví natolik, abych se hned vrhla na další díl. Přesto v sérii chci pokračovat, protože prostě musím zjistit, co na tom všichni mají!

Hodnocení: 4/5

Throne of Glass, o vražedkyni s dobrým srdcem

Throne of Glass je dneska naprostá hitovka. Youtube je plný lidí, který o téhle sérii nadšeně vykládají a kdo nemá na Instagramu shelfie se všemi díly vyskládanými vedle sebe, jako by nebyl. Stojí to opravdu za to, nebo je to další série z mnoha?

Sedmnáctiletá Celaena Sardothien je vražedkyně uvězněná na doživotí v solných dolech. Příběh začíná tím, jak je odvedena před korunního prince Doriana, který si ji vyvolil jako svou šampionku pro nadcházející souboj o místo nového královského vraha. Král sice zotročuje a vraždí obyvatele (včetně těch z Celaeniny rodné země) a vůbec nepatří mezi lidi, do jejichž blízkosti byste se chtěli dostat, ale Celaena má na výběr práci pro něj anebo návrat do dolů a téměř jistou smrt. V souboji se utkají různě schopní zločinci z celého království, a vítěz bude čtyři roky pracovat pro krále jako jeho osobní nájemný vrah - a pak získá svobodu.

Samozřejmě, že takhle jednoduché to nebude. Někdo totiž jednotlivé účastníky vraždí (samozřejmě ty vedlejší, o nichž víme jenom to, jak se jmenují) a Celaena si musí krýt záda, aby nebyla další na řadě. Nesmíme taky zapomenout na starý známý milostný trojúhelník, který Celaenu spolehlivě zabaví ve zbytku času. A nechybí slušná porce dvorských intrik a taky trochu magie a duchařiny.

Nový svět se známými přísadami

Sarah J. Mass nakombinovala nový svět z mnoha ingrediencí, a je to hodně poznat. Život v královském paláci připomíná Rudou královnu. Postava Celaeny je nápadně podobná Rose Hathaway z Vampire Academy. A celý ten souboj o to, kdo se stane královým šampionem, mi neustále v mysli vyvolával vzpomínky na Hunger Games.

Postavy určitě nejsou ploché, ale cítila jsem z nich to, jak je autorka naplánovala, jak vymezila jejich chování. Hodně mě bavil princ Dorian, a taky velitel královské gardy a Celaenin instruktor Chaol. O poznání míň mě zaujaly ženské postavy, a to jak princezna Nehemia, která se s Celaenou-vražedkyní okamžitě spřátelí, tak samotná Celaena. Připadá mi hrozně nevěrohodné, že sedmnáctiletá holka je "nejobávanější vražedkyní" celé země. (Kolik let trvá, než se stanete nejobávanější vražedkyní? Rok? Pět let? Deset?) Její chování podle mě zkrátka nesedí k jejímu povolání. Nemluvě o tom, že při nejlepší snaze jsem nedokázala tak docela fandit nájemné vražedkyni. Je mi jedno, jak se k té práci dostala (autorka to ostatně nijak moc neosvětluje), a že má ráda knihy a štěňátka. Vraždí lidi pro peníze, a to přece není typ člověka, kterému bychom v knihách měli fandit, nebo ano?

Přiznávám, že mi vůbec nevadilo, že dialogy dostávaly přednost před souboji mezi šampiony. Možná to bylo proto, že jsem Throne of Glass poslouchala jako audioknihu. Každá postava má "svůj" hlas, který k ní sedí (možná až na princeznu Nehemii), a dialogy jsou v pravidelných dávkách ochucované sarkastickými poznámkami. V Throne of Glass taky není čas na žádné vzdychání, a děj zbytečně nezpomaluje, ale graduje až do konce.

Celkově na mě první díl série působil trošku jako první díl Vampire Academy - bavilo mě to, ale kus chyběl k tomu, abych se do příběhu zamilovala. To u VA přišlo až ve druhém dílu, tak uvidíme.

Četli jste Throne of Glass? Souhlasíte se mnou nebo jste se zamilovali už na první přečtení?

Hodnocení: 4/5

Sarah J. Maas: Throne of Glass

(Obrázek: weheartit)