Pokud jste v posledních měsících (a vlastně i několika letech) navštívili knihkupectví, nejspíš vám neunikl Jonas Jonasson: autor dvou knih (třetí právě vychází v originále) s podivně dlouhými názvy, které se umisťují na prvních místech v žebříčcích prodejnosti už pěknou řádku měsíců. Zkusila jsem tu druhou - Analfabetka, která uměla počítat - a řeknu vám, že je docela přeceněná.
(Při pročítání názorů na Analfabetku, která uměla počítat jsem se setkala s rozporuplnými informacemi o tom, co název znamená. Takže pro jistotu: hlavní hrdinka není analfabetka (čte všechno, co se jí dostane pod ruku) a k tomu exceluje v matematice. Nevím,
proč se autor rozhodl právě pro tenhle název, protože je dost zavádějící. V angličtině kniha vyšla
pod názvem The Girl Who Saved the King of Sweden, to ale taky není moc
přesné.)
Na začátku knihy se proplétají dvě dějové linie, které se spojí ve Švédsku. První sleduje Nombeko, která se narodila v jihoafrickém slumu Soweto u Johannesburgu. Odmala pracuje jako vynašečka latrín a pak se dostane jako uklízečka do utajeného výzkumného střediska v Pelindabě, kde Jihoafrická republika vyvíjí jaderné zbraně. Zatím ve Švédsku se narodí dvojčata - jedno hloupé a jedno chytré, Holger 1 a Holger 2, jejichž otec všechno podřizuje svržení monarchie. A nakonec skutečná hlavní postava - atomová bomba, která se v Jižní Africe vyrobila "nad plán" a měla se utajit. Kvůli chybě tří bláznivých Číňanek ale skončí s Nombeko ve Švédsku, kde měla konečně začít nový život.
Život ovládaný atomovou bombou
Největší problém v téhle knize je pro mě autorova hodně pozvolná a rozvláčná práce s časem. Několik let je často vtěsnaných na dvě stránky, zatímco některou událostí se zaobírá celá kapitola. Tenhle netradiční způsob vyprávění zabraňuje tomu, abyste postavy doopravdy poznali, protože nemáte šanci nahlédnout do jejich každodenního života. Setkáváte se s nimi, jen když se děje něco důležitého a zbytek jejich života je zahalený v mlze. A upřímně, bylo mi to vlastně docela jedno, protože hlavní postavy jsou vesměs nesympatické. Nombeko měla sice těžké začátky, ale už na začátku je otravně přemoudřelá. Její přítel Holger 2 je takový nijaký. Holger 1 je neskutečně pitomý (časem to už není moc vtipné), stejně jako Celestine. Na druhou stranu, některé vedlejší postavy byly vymyšlené skvěle i na omezeném prostoru.
V každém případě je ale přinejmenším smutné sledovat, jak roky ubíhají, až si uvědomíte, že postavám je přes čtyřicet, ale autor ve vás vůbec nevzbudil dojem, že by stárly. Všechno se točí kolem atomové bomby, ale s postupujícími roky se z toho (aspoň pro mě) úplně vytrácel humor, protože život všech hlavních postav byl kvůli ní naprosto omezený a zoufalý. Oddechla jsem si, když se příběh začal chýlit ke konci (to už se většině hlavních postav blížila padesátka!) a všichni se ocitli v dodávce se švédským králem a premiérem. Za postavu bezstarostného a rozšafného Carla XVI. Gustava Jonassonovi tleskám; přesně takovým dojmem na mě král vždycky z obrázků nebo videa působil.
Analfabetka je tak trochu (fiktivní) biografie,
výlet po druhé polovině dvacátého století a bláznivá komedie. Ten typ
bláznivé komedie, kdy se autor tolik snaží, aby vymyslel co
nejneuvěřitelnější zápletky, že už to čtenáře unavuje, protože je to
spíš smutné, než vtipné. Jonassonovi se nedá upřít, že píše čtivě a
knihu zhltnete za pár hodin, pokud máte čas. Ale přemýšlet o ní pár dní
po přečtení nebo se k ní vracet nejspíš nebudete. Až na pár citátů uvozujících jednotlivé části toho Analfabetka víc nenabídne.
Hodnocení: 3/5
Goodreads
Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat (Analfabeten son kunde räkna)
Nakladatelství Panteon, první vydání, 2014
Překlad Luisa Robovská
Právě jsme se po dlouhé době shodly v hodnocení autora (dokonce i na počet hvězdiček) - no není to krásné? :D Ze Stoletého staříka mám dost podobné pocity jako ty z Analfabetky, taky mi lezl na nervy autorův styl a velká část vtipů mi prostě nepřipadala vtipná. Nechápu, co na těchto knihách všichni mají... Vážně ne. Ale chci dát šanci filmové adaptaci Stoletého staříka, abych zjistila, jestli mě bude bavit ten samotný příběh bez nesympatického vyprávěcího stylu.
OdpovědětVymazat(A mimochodem, Jonasson je těmi atomovými bombami nějak divně posedlý...)
Zrovna, když jsem se chystala psát tuhle recenzi, jsem zjistila, že jsi mezitím napsala o Staříkovi! Skoro to vypadá, že jsme domluvené, ale jsem ráda, že se taky někdy shodneme :D Ještě v půlce Analfabetky jsem si říkala, že si Staříka určitě přečtu, ale teď si nejsem moc jistá. Aspoň vidím, že ne všechno, co letí, se mi nutně musí líbit. :)
VymazatSouhlas! Analfabetka se podle mě snaží býti za každou cenu vtipná a to je na škodu. Ta neuvěřitelná a přehnaná dějová linka mě taky štvala, stejně jako autorův styl a postavy...Zkrátka mi mluvíš z duše. Já jsem knize dokonce dala ještě o jednu knihu míň a další díla tohoto autora už rozhodně zkoušet nebudu...
OdpovědětVymazatDíky za komentář! Autor podle mě má potenciál, ale rozvíjí ho trochu jiným směrem, než by mi vyhovoval :)
Vymazat